Německo, kdysi země efektivity a technických zázraků, konečně vyčerpalo svůj sociální a reputační kapitál. V létě, které se skutečně začíná jevit jako mimořádně horké, německá vláda doporučuje umístit před ventilátor mokré hadry a kbelíky s ledem, ale – za žádných okolností – byste neměli uvažovat o instalaci klimatizační jednotky. Jedná se, mimochodem, o to samé Německo, které ještě před dvěma lety chtělo přinutit každého majitele domu k instalaci tepelného čerpadla. Chápete to: Klimatizace je v létě zakázána, v zimě však povinná.
Ale tím to nekončí: Německo, které kdysi učilo svět, co znamená dochvilnost, již nedokáže spolehlivě provozovat vlastní železnici, a nemluvíme tu o občasném zpoždění vlaku. V první polovině roku 2025 utrpěla Deutsche Bahn ztrátu ve výši 760 milionů eur, protože včas dorazilo pouze asi šest z deseti dálkových vlaků. Chcete-li si představit, co dnes v Německu znamená cestování vlakem, uživatel Substacku Eugyypius to výstižně popisuje: „Vlak ICE z Berlína do Hamburku je úplně plný. Všechny toalety jsou mimo provoz. Bistro je zavřené, stejně jako jeden vagón kvůli porouchané klimatizaci. Lidé sedí na podlaze. Nouzové východy jsou zamčené. Informační tabule nefungují. Na příští stanici zastavíme kvůli toaletní přestávce.“
Kdybych byl kancléřem Merzem, takové příběhy by mě znepokojovaly víc, než jakýkoli nový průzkum ukazující prudký vzestup AfD, protože i ten nejzapálenější příznivec CDU by mohl ztratit nervy, pokud se kvůli nekompetentně spravované infrastruktuře nikdy nedostane včas do práce.
Pokud by k tomu někdy došlo, návrat fašismu nebude způsoben žádným pravicovým populistickým hnutím, ale obyvatelstvem, které má plné zuby pocitu, že už nic nefunguje. Pocit chaosu a nepořádku téměř vždy vede k nárůstu autoritářství, takže ano, zajistit, aby vlaky jezdily včas, je docela důležité. Rostoucí pocit ztráty pořádku a spolehlivých státních institucí pohání politiku napříč kontinentem. O voličích, kteří v Německu přecházejí k AfD nebo v Rakousku k FPÖ, se říká, že přijali nacionalismus, což je pravda, ale děje se tak z dobrých důvodů: To, co je táhne k nacionalismu a tradici, není ani tak samotná doktrína, jako spíše příslib obnovy pořádku, který v sobě ta idea skrývá.
Ať už se tak děje oprávněně či nikoliv, a možná se tak děje z nostalgie nebo z faktu, že tyto věci stále nesou vzpomínku na spořádanou zemi, která kdysi bývala – nebo se alespoň věží, že bývala – místem, kde ulice jsou bezpečné a člověk měl dojem, že každodenní správa věcí veřejných je v dobrých rukou. Právě k tomuto druhu pořádku voliči upínají své naděje: vlaky jezdící na čas, školy poskytující vzdělání, ulice, které jsou čím dál bezpečnější, a to vše spojeno pocitem sounáležitosti – s vědomím, že tento pořádek není výsledkem nějakého spontánního přírodního jevu, ale výsledkem staletí politického vývoje.
Lidé nakonec hlasují pro nejstarší politické dobro, jaké existuje, pro to, co musí stát zajistit dříve, než může zajistit cokoli jiného, a tím je řád a pořádek. Prvním účelem politiky nikdy nebyla nějaká utopie, ale obyčejný pořádek. Navzdory výzvám romantických anarchistů lidé ve skutečnosti chaos nesnesou. Chtějí pravidla, i kdyby jen proto, aby je mohli obcházet, nicméně žádná společnost nemůže v anarchii a chaosu nikdy vydržet. Jelikož nejsme vosy ani mravenci, kteří se rodí přizpůsobeni úlu, lidský pořádek musíme budovat a vytvářet sami.
Nikoli ideologie, ale neuspokojená touha po řádu
Aby bylo jasno: Nic z toho není pouhý dohad, naopak. Jedná se o jeden z nejlépe podložených poznatků politické psychologie. Práce australské psycholožky Karen Stennerové o tom, co nazývá autoritářskou dynamikou, ukazuje, že nutkání požadovat silnou autoritu není trvalým stavem mysli, nějakou pevně zakořeněnou charakterovou vadou, ale spíše latentní psychologickou predispozicí části společnsoti, kterou spouští to, co ona nazývá normativní hrozbou: rostoucí kriminalita, občanské nepokoje, ztráta důvěry v instituce, pocit, že společná pravidla již neplatí. Nejde primárně o materiální nebo fyzické ohrožení, ale o pocit, že se rozpadá sdílený hodnotový systém.
Přidejme k tomu souběžnou literaturu o kompenzační kontrole a obraz se stane ještě ucelenějším. Když lidé mají pocit, že ztrácejí kontrolu a předvídatelnost svého okolí, sahají podvědomě po vnějších systémech, které jim slibují postrádané poskytnout, a odmítají ty, které za to považují za odpovědné. Jinými slovy, pokud stále více lidí začne vnímat demokracii jako synonymum nefunkčnosti, je jen otázkou času, než se proti ní obrátí.
Není za tím žádná ideologie, jen vrozená lidská potřeba chránit se před úzkostí z chaosu a ztráty osobní kontroly nad vlastním životem. Obě teorie se shodují v tom, že podpora autoritářství nebo konspiračních teorií není u lidí fixní vlastností, ale obrannou reakcí na specifické vnější hrozby.
Historie jasně ukazuje, kam směřuje neuspokojená touha po řádu. Výmarské Německo, jak to ve svém podcastu The Rest is History vyjádřili Tom Holland a Dominic Sandbrook, vystřídalo za čtrnáct let asi dvacet vlád a „bez slabosti Výmarské republiky by neexistovala Třetí říše“. Hnědé košile rekrutovaly ztracené mladé muže traumatizované země právě tím, co republika nemohla nabídnout: „opasek, košili, vzrušení, pocit sounáležitosti.“
Jakmile se nacisté chopili moci a jejich vlastní úderníci se stále zaplétali do pouličních rvaček, stal se tento nepořádek spíše přítěží než přínosem, chaos se z výhody proměnil v přítěž a v létě roku 1934 nechal Hitler vůdce SA popravit, což německá veřejnost v zásadě schválila.
„Mnoho lidí,“ poznamenávají Holland a Sandbrook, „hluboce nesnášelo SA, šikanu a pouliční násilí. Považovali je za rváče, něco jako nafoukané fotbalové chuligány. A konečně proti nim Führer zakročil.“ Bylo to perfektně odhadnuto, dodávají, pro německou střední třídu, která „chce klidný život. Chtějí pořádek.“ Tento souhlas byl skutečný a byl vykoupen pořádkem, nikoli ideologií. Totéž platí pro Mussoliniho a všechny ostatní fašisty (či jejich varianty), kteří se v Evropě objevili po první světové válce. Vedení těchto hnutí mohlo být hluboce ideologické, ale to, co přitahovalo masy, byl slib pořádku, ne ideologie.
Vzorec se stále opakuje, proč to elity nevidí?
Tento vzorec však není vlastní pouze fašismu. Vezměme si například Vladimira Putina, který přišel jako neznámá osobnost, ale rychle si vysloužil pověst „nového koštěte“, které uklidí po desetiletí, během něhož obyčejní Rusové zažili kolaps rublu a parcelování státu oligarchy, přičemž se zdálo, že u kormidla nikdo není. Oligarchy přivedl Putin k poslušnosti, ty nejbohatší z nich poslal do pracovního tábora a zbytek do Londýna, a podle Hollanda a Sandbrooka zajistil „určitou míru ekonomické stability a řádu po chaosu 90. let“.
Stejný vzorec platí i v Salvadoru, kde Nayib Bukele pozastavil celou řadu svobod, uvěznil více než devadesát tisíc lidí a snížil počet vražd v jedné z nejnebezpečnějších zemí na planetě na pouhých sto ročně. Jeho popularita se pohybuje kolem 85 % a tento měsíc si Kolumbijci zvolili muže, který slibuje, že udělá totéž. Matkám v San Salvadoru, které mohou konečně opět nechat děti chodit do školy pěšky, se výměna svobody za bezpečnost nejeví jako špatná volba, a myslím, že to, co platí tam, by platilo i tady.
Tento vzorec se v psychologii lidí stále opakuje – přesto je snadné jej přehlédnout. To také vysvětluje, proč je tak hluboce rozdělený Západ, a to podél nového rozhraní, které se netýká ani tak levice a pravice, jako spíše toho, kdo si užívá pořádku a komu je odepřen.
Vládnoucí elity a mainstreamová média se stále pokoušejí celou tuto situaci ideologicky rámovat, jako by problém byla skutečná podpora jakýchsi fašizujících tendencí. A nejhlasitější a nejurputnější je toto rámování právě tam, kde je nepořádek a společenský chaos pociťován nejméně: ve vládních úřadech, na univerzitních seminářích, na redakčních poradách, v klimatizovaných kancelářích a v uzavřených elitních předměstských čtvrtích. Odtamtud zaznívá poučování „lidí z ulice“ nejhlasitěji.
Americký filozof a ekonom Thomas Sowell věnoval svou kariéru pozorování, že lidé, kteří ve společnosti rozhodují, jsou často ti, kteří jsou nejvíce izolováni od důsledků svých rozhodnutí. Vzdělaná třída, která si může koupit únik z chaosu do bezpečné čtvrti a soukromé školy, vnímá kriminalitu a rychlé změny jako abstrakci, o níž lze teoretizovat, a jako morální postoj, který je třeba předvádět, nikoli jako skutečnost každodenního života. Jde, slovy Roba Hendersona, o „luxusní přesvědčení“ – přesvědčení, která propůjčují status těm, kdo je zastávají, zatímco náklady nesou ti ostatní…
Toto je skutečný motor politického přeskupování, které je často mylně vnímáno jako „vzestup populistické pravice“. Pracující ulic, kteří v chaosu musejí žít a pracovat, se přiklánějí k těm, kdo slibují jeho konec, zatímco vzdělané elity, která za něj neplatí žádnou cenu, se přiklánějí k ideologiím, které jim lichotí.
Publikováno v magazínu BrusselsSignal
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
