napsal Jiří Jírovec
Dostal jsem dopis. Byl přeposlán redaktorkou, která vtipně obešla pravidlo zakazující zveřejňovat emailové adresy autorů. „Jsi to ty, Jirko?“ ptal se Borek z Bystrého „jezdil jsi na prázdniny k Pazlarům?“ No jezdil a spolu jsme si tehdy hráli, protože jsme bydleli ve stejné ulici na Podkově. Je to víc než sedmdesát let. S takovým zpožděním ten dopis dorazil do Prahy.
Slovo dalo slovo, zakoupil jsem dálniční známku a vyrazil tak říkajíc Nach Osten. Trochu jsem bloudil, protože můj telefon chytrost občas předstírá a mapa se pak neshoduje s označením na dálnici nebo podřadnějších komunikacích. Z Poličky, kdy zbývalo dorazit posledních 12 kilometrů, jsem Borkovi zavolal, že může připravit slavnostní přivítání, s fanglemi a kutálkou a vůbec. Borek čekal před vraty, objali jsme se a těch sedm desítek let se rázem scvrklo, jako bychom se naposledy viděli o letošních Velikonocích. Teprve při návratu do Prahy mě napadlo, že mě mohl přijít vykropit svěcenou vodou pan farář. Ten den bylo horko a pak: v Bystrém mají kostel, daleko větší než radnici, a nový sluha Boží prý takové požehnání nabízí všemu a všem. Tak možná až příště.
Vešli jsme dovnitř. Tam mě uvítala paní domu, Borkova žena Anička. Nebyla si zcela jista zda jsem nepřeháněl, když jsem Borkovi na otázku o možném jídelníčku odpověděl, že jsem odchován chlebem, máslem, sýrem a salámem a naopak odmítám houby, květák, dušené kedlubny a rajčata. Tedy mimo jiné. Anička usoudila, že se svíčkovou s kančím masem nenarazí. Když jsem vše s chutí slupnul a vyjádřil obdiv jejímu kuchařskému umění zavládla pohoda.
O zelenině se nemluvilo a po kávě jsme s Borkem vyrazili po Bystrém. Leccos jsem si pamatoval. Třeba budovu, kde bývala pobočka Botany Skuteč, Arma, kde šili lepší vojenské uniformy pro vyšší šarže. I to, že kousek za farou byla Vitka, jediná československá přádelna na angorskou vlnu. Bývalo tam JZD a STS, tedy Strojně traktorová stanice, která propůjčovala zemědělskou techniku podle toho, co, jak a kde se zrovna urodilo. A Státní statek tam byl.
Šli jsme kolem sokolovny, kde jsem kdysi hrál pingpong s Květou, která byla mojí letní láskou. Ve čtrnácti letech to bylo nevinné, nedostali jsme se dál než k nápadu, že kdo prohraje, musí dát tomu druhému pusu. Celkem poctivě jsme prohry střídali půl napůl.
Prošli jsme kolem Panského dvora, hospody známé z filmu Vojtěcha Jasného „Všichni dobří rodáci.“ Už je zavřená stejně jako mnohé, co po Listopadu odvál čas. Staré-li zašlo, novému žijme, pravilo úsloví. Protože odklízení starého by jen zdržovalo od pokroku, na mnohých místech jsou vidět zbytky již nepotřebných kravínů a některých objektů přádelny. Místo angorské vlny se ve zbytku hal oživuje oblečení ze seconhandu, je tam truhlářství a autodílna.
Pokrok se nedá zastavit a tak v Bystrém jsou všechny domy zateplené. Ne snad polystyrenovými deskami, ale čistě přírodním materiálem. Nebudete tomu věřit, ale jeden každý dům je pečlivě obložen nařezaným a naštípaným dřívím. Možná to nezpůsobil zelený úděl, ale kůrovec. Nebo kontinuita života, kterou lidé z města přestali vnímat stejně jako její udržování.
Borek totiž má kus lesa, takovou čepici na kopci. Když jsme jeli autem okolo, ptal jsem se po ceduli na způsob Krkonošských pohádek: „Kde stojí tady je to Borkovo?“ Místo odpovědi mávne rukou směrem k lesu: „A hele, tamhle na kraji je uschlý smrk, musí pryč
.“ Ten je pro něj důležitější než moje rádoby vtipná poznámka o Krakonošovi.
Když jsme se vrátili domů, šli jsme na zahradu a zastavili se jednoho z mnoha záhonů.
Na rozdíl od těch ostatních vypadal zanedbaně: „Tady pěstuju smrčky a borovičky ze semínek nebo sazeniček z obchodu“ vysvětluje a s povzdechem dodává cosi o plevelu, který roste až moc rychle a on již leccos nestíhá.
To je ta kontinuita života. Borek ještě vládne pilou, porazí vzpomínku na kůrovce a za rok nebo za dva půjde do svého lesa, aby tam přesadil smrčky a borovičky ze záhonu. Dokud mu budou nohy sloužit, bude pozorovat, jak rostou pro budoucí generaci. Možná ještě uvidí jejich desetileté kmínky, ale kácet třiceti nebo čtyřicetileté stromy, kvůli kůrovci nebo otopu, budou ti, pro které ty mrňousy vypiplával, když jsem tam byl. Možná to po něm už nebude nikdo další dělat, protože naše společnost si osvojila pravidlo: „Kdo by se s tím sral, když to dovezeme.“ Pak máme v obchodech pažitku z Keni, jablka z Nového Zélandu a borůvky třeba z Argentiny. Mizí ovocné sady i vinice a na polích rostou místo plodin skladiště cizích společností.
Při cestě na hrad Svojanov jsme se po způsobu Hrušínského staršího kochali krajinou a dokonce napodobili okamžik, kdy auto odmítlo jet dál. Borek zavolal automechanika z vedlejšího bysterského stavení. To aby věděl co mu je učiniti, aby zmizela ikonka, naznačující, že je cosi s motorem. Rada přišla jako na zavolanou: „Kontrolka si občas žije vlastním životem, což se pozná podle toho, že zhasne, když se motor znovu nastartuje.“
Tak se i stalo a k hradu jsme svižně dorazili. Je tak vysoko nad údolím, že nikomu, tedy ani Švédům, nestál za dobývání. Tu a tam si vyhořel, ale nic víc. V obytné části jsou pokoje pro pány a jiné pro dámy, hodně kachlových kamen a prostřené stoly v jídelně.
V historické části hradu je mučírna. Naše průvodkyně Jana nám vysvětlila, že sprostý podezřelý byl katem proveden kolem mučících udělátek, aby se u každého dozvěděl, jaká bebíčka mu způsobí. Zbabělec, který se přiznal bez mučení, šel rovnou pod širočinu. Zarputilce čekalo trápení spočívající v utahování španělských bot nebo palečnic i jiných nástrojů, vesměs vybavených bodci, aby to bolelo. Taky se natahovalo na skřipec. Ten svojanovský byl vybaven drásadlem, jakýmsi struhadlem, kterým se přejíždělo po zádech natahovaného, aby si víc užil.
Na okamžik se mi vybavila část písně V+W Vy nevíte, co je středověk: „A ta strohá krutost na piráty, těm lámali vaz i hnáty, na tom se dohodly všechny státy, to ovšem byl ještě středověk.“ Jana ještě zmínila kratochvíli spočívající v zazdívání žen zaživa a přihodila několik historek o Kunhutě, po jejíž smrti se Záviš z Falkenštějna oženil s dcerou Rudolfa II Jitkou, aby byl nakonec sťat, když se zprotivil mocnějším.
Malou místnost naplněnou mučidly, krutostí a středověkými historkami ohledně bojů o moc jsme opustili rádí. Nevím jak Borek, ale já jsem si cestou k autu vzpomněl na smrt zkurvysyna bin Ladena. On byl původně americký son of a bitch, to když pomáhal v Afghanistánu při povstání mudžahedinů proti Kábulu. Když tam bylo dobojováno a v komplexu Bora-Bora nebylo do čeho píchnout, se mu zazdálo, že americké vojenské základny jsou moc blízko saudsko-arabským svatým městům a to že není správné. Tím se stal nepřítelem hodným likvidace. Vlastně to byl jen zlomek vteřiny, kdy mě napadlo, jestli již ve středověku existovaly panovnické výzkumné projekty na vylepšení mučítek a jak asi vypadala moderní presentace nápadu zabít bin Ladena rojem žiletek, které skrz okno dopraví do místnosti malá raketka.
Myšlenku na devastaci lidských těl zatlačil chmurný pohled na kdysi zalesněné svahy kolem přehrady ve Víru. Kůrovec ty stráně zbavil stromů s neobyčejnou pečlivostí.
U přehrady to bylo zajímavější. Byla naplánovaná v roce 1947 a dokončena v roce 1958. Vzhledem k její velikosti to byl krátký čas. Tehdy ovšem neexistovali spratci země, kteří dnes blokují jakoukoli stavbu. Přehradní jezero kdysi sloužilo k rekreaci, ale posléze se stalo chráněným zdrojem pitné vody pro Brno.
V Bystrém není přehrada, jen rybníky Rebeka, Panský a Kašpárek. Nad prostředním je zámek, který kdysi hostil učiliště švadlenek a pak mentálně postižené. Prošli jsme jeho parkem s pocitem, že v obou případech šlo o dobrou věc.
Vrátili jsme se do centra a Borek mávnul rukou směrem k samoobsluze: „Tady vedle ní nějakou dobu žil Vojtěch Jasný, když se z Ameriky vrátil domů.“ Film o všech dobrých rodácích chtěl původně natočit v rodné Kelči, ale to nešlo za tou příčinou, že byl pro svoje rodáky málo levicový.
Jeho kronika malého města se již nepromítá. Možná se pravdivostí stala nepohodlnou. V první fázi totiž zachycuje nesouhlas s nástupem nové moci, kterou ztělesňuje trojice tvořící vrchol (bysterské) mocenské pyramidy. Jde po ulici, jejíž prázdnota symbolizuje odpor. Možná víc než přesvědčení jim vpřed pomáhá revoluční pochod doléhající z amplionu na radnici. Starší žena se snaží zavřít polorozpadlé okno, aby to nemusela poslouchat. Jenže za stav toho okna nastupující moc nemůže, takže jde o dvojsmyslný symbol.
Žena zápasící s oknem se jmenovala Marie Stiehlová. Byla to sestra kamarádky mé maminky Milči Pazlarové. My jsme si z nich udělali tety, Máňu a Milču. Bydleli ob dům od sebe taky na Podkově. Máňa byla svobodná, doživotně odmítla vstoupit do JZD a hospodařila na kusu pole dokud to fyzicky zvládala.
To byl rozdíl mezi ní a dlouho vzdorujícím filmovým Františkem. Milča s dcerou Bohdanou nakonec do JZD vstoupily, to když pantáta Pazlar zemřel. Měly dál svůj záhumenek krávu, prase a koně, ale odpadla jim starost, co bude, když se neurodí. Bohdana měla dva syny. Oba vystudovali vysokou školu a ona připustila, že to by si nikdy nemohli dovolit.
Jasného film je i o tom, že se normální lidé mezi sebou dokáží dohodnout, přestože jim je někdy „nakládáno“ shora. Potíž je v tom, že se o minulosti neustále lže, aby vycházel závěr, že to tehdy byla hrůza.
Ve filmu je scéna, z níž vyplývá, že jakýsi důstojník spolu s farářem plánovali zastřelení Varhaníka. Shodou okolností se ale obětí stal pošťák Bertin. V nedávném článku byl jasný akt terorismu zahrán do autu konstatováním: „Bertin byl zabit střelou, která byla určena někomu jinému.“
Vojtěch Jasný svůj film končí záběrem, v němž se Varhaník Brodský otáčí po návštěvě Bystrého zpět do údolí: „Odpusťme si, moji milí rodáci, dělali jsme, co jsme mohli. Ale co jsme vlastně mohli?“ Jde o nadčasovou otázku, kterou se v přítomném čase bojíme vyslovit.
Když jsme kolečko po Bystrém skoro dokončili, Borek zamířil ke škole, které se říká Základní umělecká. Prošli jsme k sálku z něhož se ozývala hudba. Skupina dětí tam nacvičovala baletní scénu pro jakousi veřejnou oslavu. Paní učitelka nám nabídla židle, prý ať se díváme, jak to dětem jde.
O ZUŠkách jsem nic nevěděl a najednou jsem si připadal jako v jiném světě. Děti se učí ovládat ruce i nohy do rytmu hudby a je zřejmé že je to baví.
Škola má dobrou pověst a jejích 200 žáků přivážejí autobusy a rodiče auty ze širokého dalekého okolí.
Okruh po Bystrém se třetí den uzavíral v „naší“ ulici na Podkově. Dům Pazlarů je prázdný. Jirka, vnuk tety Milči, před několika lety zemřel a jeho žena má v Bystrém jiný byt. Nemohl jsem vejít dovnitř, abych si připomněl kuchyň v níž byli vždy vítáni ti, kteří přišli na kus řeči. Dostali kávu, přesněji řečeno meltu nebo žitovku, a kus chleba s máslem, koláč nebo co bylo zrovna po ruce. A mluvily se řeči. Co říkal pan farář v neděli o kázání, co je v novinách, co ve Svobodné Evropě, kdo umřel i kdo má na kahánku a co s chlapama, kteří se příliš zajímají o švadlenky na zámku. Bylo to vždy o životě a přestože nebyl pokaždé růžový, nikde z toho netrčela nenávist ani obava mluvit.
Kruhy mého návratu po Bystrém a jeho krásném okolí se uzavřely v místě, kde již nestojí dům, v němž žila teta Máňa. Kdosi to stavení koupil, zboural a nahradil čímsi modernějším. Ulice před ním se ale nezměnila. Jako by tam zrovna zapřahala svého koně, usadila nás k sobě a jeli jsme „na krmení.“
Zbývalo několik desítek metrů na místo, kde to je Borkovo s Aničkou. Po obědě jsme ještě několik hodin poseděli a pak jsem vyrazil zpět na Prahu. Skončilo neobyčejné setkání, které se hned tak někomu nepodaří. Ani mně, protože na jeho opakování nemohu čekat dalších sedmdesát let. Určitě se za Aničkou a Borkem opět vypravím, možná za sedm týdnů nebo měsíců.
