Prof. Kamil Akserchanov 17. 10. 2026
Předpovědi jsou plány, které zohledňují zákonitosti a cyklickost procesů na základě zákonů vesmíru.
V jednom z předchozích svých článků jsem upozornil na vznik nové meridiální osy Eurasie – od Arktidy přes Rusko, Kavkaz, Střední Asii a Írán až k Indickému oceánu. Kolem ní se postupně buduje dopravní, energetická a obchodní infrastruktura, která umožňuje Hartlandu obnovit pozice ztracené po rozpadu SSSR.
Tento proces má však ještě jednu stránku.
Nejsme svědky pouhé změny směru obchodních toků, ale mnohem zásadnější přestavby geopolitického souřadnicového systému.
Po staletí se světová politika točila kolem protikladu Východu a Západu. Toto rozdělení přežilo střídání impérií, koloniální éru, dvě světové války a své konečné institucionální ztvárnění získalo v období studené války.
Nyní se však objevuje zajímavá zákonitost.
S postupným formováním osy sever–jih se hlavní linie konfrontace stále zřetelněji posouvají k okrajům Eurasie – do pobřežních oblastí, mořských průlivů a na komunikační trasy spojující Východ a Západ.
Podívejte se na geografii současných konfliktů a ohnisek napětí.
Baltské moře a severní Atlantik, Černé moře, východní Středomoří, Suez, Rudé moře, Bab el-Mandeb, Perský záliv a Hormuz. Dále pak Indický oceán, Malacký průliv, Jihočínské moře a Tchaj-wan.
Nejedná se o jednotnou frontu ani nutně o vzájemně propojené konflikty. Jejich geografická koncentrace však zasluhuje pozornost.
Prakticky všechny tyto oblasti mají přímý vztah k námořnímu obchodu, energetickým tokům a kontrole nad pobřežním pásem Eurasie.
Tedy právě k tomu, co v klasické geopolitice tvoří základ moci námořních velmocí.
Zde je třeba připomenout nejen Mackindera, ale i Spykemana, který rozvinul koncepci Rimlandu – pobřežního pásu Eurasie, jehož kontrola má rozhodující význam pro rovnováhu sil mezi kontinentálními a námořními mocnostmi.
Po rozpadu SSSR získal tento pás další výhody. Hartland se oslabil a světová ekonomika se definitivně ustálila v systému námořní globalizace, orientované převážně na obchod mezi východní Asií, Evropou a Severní Amerikou.
Nyní je tato struktura vystavena stále většímu napětí.
A zde vzniká zajímavý paradox.
Zatímco se uvnitř Eurasie postupně formuje nová osa ekonomické integrace Sever–Jih, boj o zachování dosavadního světového řádu se soustřeďuje kolem šířkových námořních komunikací Východ–Západ.
Ve skutečnosti můžeme pozorovat dva protichůdné procesy:
- Prvním je obnovení propojenosti kontinentálního prostoru, rozvoj pozemních tras a vytváření alternativních přístupů k jižním mořím.
- Druhým je zesílení soupeření o kontrolu nad námořními komunikacemi, průlivy a pobřežními územími, na nichž historicky spočívala převaha „Rimlandu“.
Zvláště zajímavé je, že oba procesy probíhají souběžně s přesunem centra světové ekonomické aktivity do indicko-tichomořského regionu.
Evropa rychle ztrácí své dřívější postavení jednoho z hlavních center světové ekonomiky, ale zatím zůstává nejdůležitějším účastníkem a prostorem geopolitického soupeření.
V důsledku toho vzniká jakási asymetrie.
Vnitřní Eurasie se snaží vybudovat nový systém ekonomických vazeb zaměřený na rostoucí trhy Jihu a Východu. A podél její námořní periferie se zostřuje boj o kontrolu nad komunikačními cestami dřívější globalizace.
Právě proto vnímám osu Sever–Jih nejen jako dopravní koridor.
V dlouhodobém horizontu se tato osa může stát základem nové architektury kontinentální Eurasie a zároveň vytvořit určitý odstup mezi jejím vnitřním prostorem a pásmem nestability, které zahrnuje Evropu a Velký Blízký východ.
Samozřejmě se nejedná o neprostupnou geografickou hranici. Írán, Kavkaz a Střední Asie samy podléhají vlivu četných rozporů. Rozvoj několika paralelních tras však může snížit závislost celého systému na jednotlivých konfliktních uzlech.
Zde se vracíme k historickému problému Hartlandu.
Jeho hlavní slabost nespočívala v nedostatku zdrojů či prostoru, ale v závislosti na okolním pobřežním pásu při přístupu k světovému oceánu.
Pokud vznikající systém Sever–Jih umožní kontinentálnímu jádru Eurasie získat několik stabilních přístupů k Indickému oceánu, může se dosavadní převaha Rimlandu výrazně snížit a pak získá protiklad mezi Hartlandem a Rimlandem nový obsah.
Námořní velmoci se budou snažit udržet kontrolu nad komunikačními cestami a pobřežními oblastmi, zatímco kontinentální státy budou usilovat o rozvoj vnitřní propojenosti a snižování závislosti na těchto komunikačních cestách.
Zde se navíc rýsuje i širší historický proces.
Ve včerejším streamu jsem vyslovil hypotézu o postupné změně samotné osy uspořádání světového prostoru: od tradičního protikladu Východu a Západu k nové konfiguraci Severu a Jihu.
Takové změny nenastávají najednou. Původní systém nadále existuje a jeho instituce i účastníci bojují o zachování svých pozic.
Je proto zcela možné, že současná koncentrace konfliktů podél námořní periferie Eurasie odráží právě přechodné období, v němž staré a nové prostorové struktury koexistují a soupeří.
V takovém případě nabývají události kolem Baltského moře, Černého moře, východního Středomoří, Rudého moře a indicko-tichomořského regionu poněkud jiného významu.
Nejedná se již pouze o souhrn jednotlivých regionálních krizí. V rámci navrhované hypotézy je lze považovat za projevy boje o kontrolu nad komunikačním systémem dřívějšího světového řádu.
A formující se osa Sever–Jih představuje pokus o vytvoření alternativního základu pro ekonomickou a politickou organizaci Eurasie.
Právě zde možná spočívá hlavní rozdíl mezi odcházející a formující se geopolitickou strukturou: jedna bojuje o kontrolu nad periferií kontinentu a námořními cestami, druhá o propojenost jeho vnitřního prostoru a samostatný přístup k oceánům.
Pokud tento trend přetrvá, návrat Hartlandu se ukáže pouze jako součást mnohem rozsáhlejšího procesu – změny geografických základů světového řádu.
Preklad: St. Hroch, 18. 10. 2026
