Zpochybnění české suverenity se neodehrává v Brně, ale v Praze na Hradčanech. Za měsíc se v moravské metropoli bude odehrávat nebo už dobíhat sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který už teď budí zčásti vášnivý nesouhlas, což jistě svolavatelé a hostitelé z brněnské scény nevládek (Meeting Brno) s vděčností evidují. Na druhou stranu Bernd Posselt už dávno nedisponuje žádnou politickou silou, po rozšíření EU ztratili organizovaní vyhnanci na svou vlast-macechu jakoukoli mocenskou páku.
Tedy jim ani nezbylo než se vzdát majetkových nároků. A nezbývá jim než se omlouvat za „svou“ porci zvěrstev v českých zemích. Asi je to z nouze ctnost, nicméně setkání v Brně bude setkání politicky irelevantní. Může z něj povstat nanejvýš tak pokus vytrollit české národovce, ještě jedna inscenace Evropanů, kteří už jsou dál než jejich bývalí krajané.
O řád menší vášně budí nové přihlášení prezidenta Petra Pavla k ideálu Spojených států evropských. Nemůžeme to brát jen jako slova, za nimiž nic není. Prezident nám připomíná, že tento směr je v české politice trvale přítomen a že se mu i díky prezidentovi daří docela dobře. Petr Pavel je prezident populární, a přestože si ho lidé málo spojují s konkrétními postoji, eurofederalismus tento miláček národa činí čímsi normálním. Pavel tu svým triviálním stylem trivializuje docela radikální program. Spojené státy evropské by znamenaly odevzdat samostatnost v zahraniční a bezpečnostní politice, v daňové politice, samozřejmě by byly i rezignací na měnovou politiku, neboť v každých Spojených státech platí jediná měna.
Problém Pavlova slova nezpůsobují jen politice, ale přímo prezidentské funkci. Z povahy věci prezident reprezentuje stát, v našem případě českou státnost, je takříkajíc ztělesněním ideje české státnosti. Že zrovna Petru Pavlovi idea české státnosti mnoho neříká, můžeme usuzovat už z jeho dřívějších balonků, jako byl návrh zrušit veto v zahraničních a bezpečnostních záležitostech. Něco napoví i jeden ze vzácných exkurzů Pavla do historie. Před třemi roky u příležitosti konce druhé světové války promluvil na Národním hřbitově v Terezíně nikoli o zločinech Němců proti Židům a proti českému odboji, ale Čechů: „Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat,“ pravil a pokračoval: „Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout.“ Tak nemluví člověk, jenž by chtěl připomenout okupaci svojí země, ale Evropan-ideolog, jenž zodpovědnost za nejhorší zločiny dějin vyjme z výlučného majetku jednoho (klíčového) členského státu EU a tak nějak ji rozprostře i na ostatní, také na sebe. Je otázka, co vlastně takový člověk na Pražském hradě hledal. Pro každou jinou funkci v naší politice se taková lhostejnost k české státnosti hodí víc než sem.
Evropeizace sice hodně pokročila, zatím ale eurofederalisté nejsou v cíli, zatím pořád nebyl překročen bod, odkdy se členský stát mění na provincii. Bylo by smutné, a přesto by se proti tomu nedalo mnoho namítat, kdyby se stoupenec názoru, že jako provincii nám bude líp, stal hlavou státu ve chvíli, kdy už jsme se provincií stali. Dokud jí nejsme, prezident právo takhle mluvit ani nemá. Kandidoval do nějakého ústavního pořádku, který se nemění jeho vítězstvím v prezidentské volbě, ani kdyby o Spojených státech evropských před volbami mluvil opakovaně.
Dnes je státní suverenita akutnější statek, než když v roce 2013 na Hrad přišel jiný deklaratorní eurofederalista, Miloš Zeman. Mezitím se udál Green Deal, mezitím si evropský projekt osvojil dříve nepředstavitelnou agresivitu vůči každému váhavci, vůči každé vládě, jež se nějak odchýlí. Babišův kabinet čerpačů je dnes stavěn před dilema, zda přijít o miliardy korun dotací, nebo větrníky změnit krajinný ráz země. Direktivně se po nás žádá zavedení systému, který soukromé majitele přinutí obalit budovy polystyrenem. Motorkářům už se odpočítává čas vyměřený pro jejich spanilé jízdy na evropských silnicích. Třeba je tohle ten moment, který by prezidenta mohl vést zpátky k obhajobě naší státnosti?
