Drtivé vítězství vnáší jasno, i když málokdy do toho, co lidé očekávají. Vítězství Alternativy pro Německo (AfD) v Sasku-Anhaltsku je všude interpretováno jako verdikt nad Friedrichem Merzem a „požární zdí“, kterou stále hájí, a tím také je, avšak mnohem výmluvnější zkouškou prošla evropská pravice, která od skončení sčítání hlasů zjišťuje, že toho má společného méně, než by se dlouhý seznam jejich nepřátel mohl domnívat.
Italská vládní koalice reagovala na jedinečný německý výsledek třemi různými způsoby. Místopředseda vlády Matteo Salvini, jehož Liga zasedala v Evropském parlamentu po boku AfD, dokud nebyla německá strana z jejich společné frakce vyloučena, poblahopřál Alice Weidelové k „ohromujícímu úspěchu“, ministr zahraničí Antonio Tajani a šéf koaliční Forza Italia označil výsledek za „velmi špatnou zprávu“ a premiérka Giorgia Meloniová, sama šéfka nejsilnější strany Bratři Itálie, se k volbám vůbec nevyjádřila a jen sledovala, jak nová rivalka, nacionálně-populistická strana Futuro Nazionale (Národní budoucnost), jež v červnu založil bývalý armádní generál a současný europoslanec Roberto Vannacci, v průzkumech předstihuje oba její koaliční partnery.
Polská pravice se k tomu staví ještě chladněji, a to z důvodů, které nesouvisí s Bruselem, ale výhradně s Varšavou. Strana Právo a spravedlnost a okruh kolem prezidenta Karola Nawrockého popsali sympatie AfD k Moskvě a její přístup k německé minulosti jako program, který je v rozporu s polskými zájmy; tento názor ještě posílily požadavky vysokých představitelů AfD na reparace od Polska a také skutečnost, že pro strany, vědomě se hlásící k identitě, dané katolickou církví, by bylo obtížné ztotožnit se se stranou, která je vedenou předsedkyní Weidelovou, která přímo ztělesňuje jeden z paradoxů populistické pravice – žije totiž v registrovaném partnerství se ženou a společně vychovávají dva syny…
Nepohodlí nesouvisí pouze s tím, čemu AfD věří, ale také s tím, k čemu jsou její pravicoví oponenti nyní připraveni. Hendrik Wüst, premiér Severního Porýní-Vestfálska a pravděpodobný nástupce kancléře Merze, se rozešel se svým vlastním vedením a navrhl zřízení společné pracovní skupiny složené ze zástupců spolkové vlády a spolkových zemí, která by shromáždila důkazy pro případné zahájení procesu zákazu AfD u Spolkového ústavního soudu. To staví středopravicovou stranu před bezprecedentní politické, právní a strategické dilema, zda zakázat stranu, která ji právě porazila v poměru více než 2:1 – a to jen několik týdnů před volbami v dalším severovýchodním spolkovém státě, kde AfD vede v průzkumech. Wüstův zoufalý krok ukazuje, že část CDU již nevěří, že AfD lze porazit pouze standardním politickým bojem a pokukuje po možnosti vyřadit soupeře ze hry zákonem.
Pravice udává spíše směr cesty než cíl, a nikdo, kdo se tímto směrem ubírá, není povinen kráčet zcela totožnou cestou a dorazit na přesně stejné místo. Společný protivník neznamená, že všichni, kdo mu čelí, musí být spojenci, národní zájem přetrvává déle než stranická sounáležitost a žádná politická tradice, včetně této, nebyla nikdy imunní proti omylu, přehmatu či zradě.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
