Prezident střediska systémové analýzy a prognózování, Rostislav Iščenko odpověděl informační agentuře RIA Novosti na otázky spojené s budoucností minského formátu a o tom, jaké má perspektivy „normandský formát“ rozhovorů o Donbasu.
Rostislave, minský formát zemřel, nebo funguje? Kdo je schopen oživit aktivní a konstruktivní dialog na minských jednáních?
Na minský formát je třeba hledět jako na objektivní realitu. Zemřít může pouze v případě, že z něj oficiálně odejde jedna ze stran konfliktu (Ukrajina nebo LNR/DNR), které minské dohody podepsaly. Ale ani v tom případě není smrt nutná, protože garantující země (Rusko, Francie, Německo) plus OBSE nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit a mohou přijmout donucovací metody (sankce), směřující k návratu odmítače k jednacímu stolu. Pokud mluvíme o kvalitě dialogu, tak ten je poměrně aktivní (stále probíhá expertní činnost ve skupinách). Pokud jde o konstruktivnost, pak Ukrajina si od samého počátku nepřála vést konstruktivní dialog, vykládala si minské dohody jako pauzu, umožňující jí překonat následky vojenské porážky a vrátit se k vojenskému potlačení Donbasu.
Tento kalkul se ukázal být chybným. Za poslední dva roky podpora ukrajinské vlády Západem nezesílila (jak v Kyjevě předpokládali), ale kriticky oslabila, a šance na novou vlnu pozitivního zájmu o Ukrajinu prakticky není. Kromě toho se zhoršila vnitropolitická situace. Postupně rostoucí rozpory mezi Porošenkem a stranami Majdanu, které mu oponují (legální parlamentní opozicí) zradikalizovaly a přešly do aktivní fáze. Byl propásnut moment, kdy bylo reálné dosažení kompromisu s majdanovými silami, schopného stabilizovat režim. Teď musí někdo zvítězit a někdo prohrát. V těchto podmínkách Ukrajina ztratila (i předtím nepříliš velký) manévrovací prostor v rámci minských dohod. Její jednací pozice se prakticky omezila na ultimátum: „Buď všichni budou číst Minsk, jak si to přeje Ukrajina, nebo si Kyjev osobuje právo na vystoupení z dohod“ (buď ve formě mírové – se změnou formátu, anebo vojenské – vyhlášení válečného stavu). Toto ultimátum nelze realizovat bez jednoznačné podpory Západu (ale ta není). Proto v rámci vnitropolitického boje na Ukrajině, v procesu nátlaku na Porošenka, jeho oponenti stále intenzivněji používají požadavek na přechod k vojenské formě odchodu z minských dohod. Souhlas s takovým požadavkem pro Porošenka znamená praktickou ztrátu moci (při formálním zachování prezidentských pravomocí – po nějakou dobu). Odmítnutí souhlasu povede k další radikalizaci pozic stran a nakonec k násilnému pokusu o jeho odstranění od moci. Může to být maskováno jeho dobrovolným odstoupením, ale vynucení si takového rozhodnutí si vyžádá konkrétní ozbrojenou sílu, proti které Porošenko nebude mít co postavit.
Vítěz vnitropolitického souboje (ať už Porošenko, nebo jeho oponenti) se ocitne na stejném rozcestí: pokračovat ve „velkém minském stání“, nebo ostře radikalizovat situaci pomocí jednostranných vojenských kroků Ukrajiny. Vojenská tvořivost, bez ochoty Západu jednoznačně podpořit takové rozhodnutí, povede k nepředvídatelným následkům. Jak jsem se už zmínil, neznamená to, že Rusko obsadí Ukrajinu, nebo k sobě neprodleně připojí nějaké její části. Znamená to, že Ukrajina zmizí z politické mapy světa, a sousedé budou muset řešit, co dělat dál s územím a se zbytky obyvatelstva. Takto Rusko nemá žádný důvod k rozbití minského formátu. Pro Moskvu je naopak výhodné začít co nejdříve široké posouzení (se svými spojenci) vlastního pohledu na „Minsk“. S tím, aby Západ neměl co do činění s izolovanou ruskou pozicí ke sporné otázce, nýbrž s pozicí skupiny zemí, podporujících ruský pohled na předmět. Je zřejmé, že pokračování aktivních, i když vinou Ukrajiny nekonstruktivních kontaktů v rámci minských skupin nijak neodporuje takovému přístupu. Naopak, čím víc času bude mít Rusko na prosazení svojí pozice, tím lépe pro něj. Pokud jde o Kyjev, tak jeho role v minském formátu se stala naprosto pasivní (závislou na rozhodnutích, přijímaných druhými). Prostor pro možná řešení se pro něj zúžil do jednoho bodu. V rámci tohoto řešení jsou vojenská krize na Donbasu a občanský konflikt uvnitř kyjevské státní moci naprosto vzájemně spojeny. Otázkou je, k čemu dojde dřív.
Jak na základě výsledků Porošenkovy návštěvy USA a politického programu v Německu před volbami a ve Franci po volbách hodnotíte perspektivy Normandského formátu a co mají očekávat Ukrajina a Donbas od setkání „normandské čtyřky“, pokud k němu dojde, řekněme, do konce léta?
Posuzujeme-li normandský formát v rámci dnešních reálií, má smysl Porošenka vytknout před závorky. Na pozici Ukrajiny a jejího prezidenta máloco záviselo už v létě 2014 (kdy formát vznikl). Dnes na ní nezávisí vůbec nic tím spíš, že „velká normandská trojka“ (Rusko, Německo, Francie) velmi dobře chápou a střízlivě hodnotí reálné možnosti jak dnešní ukrajinské vlády, tak i toho, kdo by ji mohl vystřídat.
Jednání v rámci normandského formátu se dnes prakticky omezila na dvoustranné kontakty, během kterých se každý ze subjektivních účastníků (Rusko, Francie, Německo) snaží zaujmout výhodnější pozici v momentě, kdy vznikne nezbytnost řešit problém Donbasu a celé Ukrajiny. Se stejným cílem se strany pokoušejí nepodnikat aktivní kroky, aby na delší dobu zachovaly mizející iluzi stability v Kyjevě. Čím déle se bude dařit protáhnout agónii Porošenkova režimu, tím volnější budou mít ruce hlavní jednající strany. Stačí třeba jen to, že se spuštěním „Severního proudu 2“ a „Tureckého proudu“, které je plánováno na rok 2019, zmizí kritická závislost Evropy na ukrajinském plynovém tranzitu. Poté bude mít ukrajinský problém čistě humanitární význam (asi jako rwandský v době konfliktu Tuutsi a Hutů).
Takže ho bude možné řešit promyšleně, beze spěchu a tvrdě hájit svoje zájmy…
Zdroj: RIA Novosti Ukraina
Překlad: g.hrošík
