Nedělní noviny nejenom jménem – The Sunday Times přinesly články premiéra Johnsona s datem 18. června: Nikdy nebudeme v bezpečí, pokud se otočíme zády ke statečné Ukrajině a s datem 19. června článek Vydržte a připravte se na dlouhou válku na Ukrajině. První článek je volně přístupný, tak jsem si ho přečetl. Překvapil mě dvakrát. Jednak svým květnatým stylem a za druhé svou jednostranností, nesnášenlivostí a nepoučitelností, kdy s nadřazeností nehodlá diskutovat, které informace jsou pravdivé a které falešné. Článek jsem zestručnil a vynechal jsem nepodstatné:
Představte si na chvíli, že by se naplnily vize o slávě Vladimira Putina. Předpokládejme, že by si mohl ponechat všechny oblasti Ukrajiny, které nyní ovládají ruské síly. Co kdyby nikdo nebyl ochoten hnout prstem, když by toto dobyté území a jeho vystrašený lid připojil k velkému Rusku.
Přineslo by to mír? Byl by svět bezpečnější? Byli byste bezpečnější vy?
V hloubi duše odpověď známe. Taková parodie by byla největším vítězstvím agrese v Evropě od druhé světové války. Víme, že Putin by se nezastavil před rozkouskováním Ukrajiny. Ještě minulý týden se přirovnával k Petru Velikému a přisuzoval Rusku věčné právo „vzít si zpět“ jakékoli území, které kdy obývali „Slované,“ což je doktrína, která by umožnila dobytí rozsáhlých území Evropy, včetně spojenců NATO. Mezitím by se na celém světě každý diktátor cítil povzbuzen k prosazování svých vlastních ambicí silou – a žádný národ by nebyl v bezpečí. Opravdu si to někdo v jakékoli zemi přeje?[…]
Zatímco Putin přemýšlí o svých bludech, Británie a naši spojenci musí podniknout čtyři zásadní kroky, aby získali čas na podporu Ukrajiny.
Zaprvé musíme zajistit, aby Ukrajina dostala zbraně, vybavení, munici a výcvik rychleji než útočník, a vybudovat její schopnost využít naší pomoci. Před tímto útokem vycvičili britští instruktoři více než 22 000 ukrajinských vojáků, což se stalo za sedm let. Nyní musíme postupovat rychleji a vycvičit takový počet během několika měsíců. Proto Spojené království plánuje spolupracovat s našimi přáteli na přípravě ukrajinských sil k obraně své země, přičemž má potenciál vycvičit až 10 000 vojáků každých 120 dní.
Za druhé, musíme pomoci zachovat životaschopnost ukrajinského státu. Vláda prezidenta Zelenského musí vyplácet mzdy, provozovat školy, dodávat pomoc a zahájit rekonstrukci všude, kde je to možné. To bude vyžadovat stálé financování a technickou pomoc, kterou bychom měli plánovat na další roky. EU hraje zásadní roli a já oceňuji vedoucí představitele Francie, Německa, Itálie a Rumunska, kteří ve čtvrtek navštívili Kyjev.
Zatřetí, Rusko uškrtilo ukrajinskou ekonomiku tím, že zablokovalo její hlavní vývozní trasy přes Černé moře. Potřebujeme dlouhodobé úsilí o rozvoj již existujících alternativních pozemních tras a zajištění dalšího fungování ukrajinské ekonomiky. Nejzávažnější je, že ruská blokáda Oděsy a dalších ukrajinských přístavů brání vývozu zoufale potřebných potravin pro nejchudší obyvatele. V době, kdy píši tento článek, je v silech na Ukrajině nahromaděno přibližně 25 milionů tun kukuřice a pšenice, což je celá roční spotřeba všech nejméně rozvinutých zemí, a Rusko je drží jako rukojmí.
To vede ke čtvrtému bodu: musíme tyto potraviny dostat ven. Spojené království podporuje úsilí OSN o vyjednání bezpečného koridoru pro vývoz po moři. ukrajinské přístavy jsou životně důležité pro celosvětové dodávky potravin a my budeme nadále dodávat zbraně potřebné k jejich ochraně.
Žádný z těchto kroků nepřinese okamžité výsledky, ačkoli potřeba obnovit vývoz potravin by sotva mohla být naléhavější. Všechny budou vyžadovat rozhodné úsilí Spojeného království a našich spojenců, které potrvá měsíce a roky.
A všechny slouží jedinému cíli. Musíme posílit ruku našich ukrajinských přátel, aby tuto válku ukončili za podmínek, které stanovil prezident Zelenskyj. To by měla být definice úspěchu. Ukrajinský lid dal jasně najevo, že se nenechá přinutit k tomu, aby přijal něco menšího.
Tím budeme my a naši spojenci chránit svou vlastní bezpečnost stejně jako bezpečnost Ukrajiny a chránit svět před smrtícími sny Putina a těch, kteří by se je mohli snažit napodobit.
Nechci článek rozebírat. Jenom snad poznamenám, že jestli toto je běžný styl a obsah produkovaný premiérem, pak lituji obyvatele Spojeného Království. Na článek upozornily Novinky podstatně střízlivějším článkem „Jestli chceme, aby Ukrajina vyhrála, musíme udělat čtyři věci.“ Na tom všem je nejzajímavější ten podmiňovací způsob – Jestli chceme…
Kdo je ten, za něhož mluví Boris Johnson? Připusťme že personalizovaný Západ (s velkým Z)
Západ musí Ukrajině poskytnout všechny potřebné zbraně, munici, vybavení a výcvik pro armádu. Samotná Británie plánuje vycvičit asi 10 tisíc vojáků za 120 dnů. To je mimochodem zhruba stejné množství Ukrajinců, kteří prošli britským vojenským výcvikem v 7 letech před letošní invazí.
Za druhé by podle britského premiéra měl Západ Ukrajině pomoct finančně udržet stabilitu svých státních institucí, aby mohla vláda zachovat důstojnou sociální infrastrukturu, vyplácet důchody a v neposlední řadě třeba mzdy státním zaměstnancům.
Za třetí je podle Johnsona důležité zajistit pozemní trasy pro vývoz ukrajinských potravin, především obilí, tak aby se udržely příjmy ukrajinského hospodářství. A posledním bodem je osvobození ukrajinských námořních přístavů a export 25 milionů tun pšenice a kukuřice, které jsou akutně potřeba pro zabránění hladomoru zejména v méně rozvinutých zemích Afriky a Asie.
Jenže Johnson – i když přímo nelže – tak falešně zobecňuje partikulární zájmy. Válka na Ukrajině není v Evropském zájmu – psal jsem to vícekrát, naposledy tady. Z války na Ukrajině těží jedině Spojené státy a částečně také pobrexitová Británie, protože se jim podstatně zvětšuje trh vyčerpané Evropy, která „musí“ hledat náhradu za ruský trh a ruské suroviny. Ztráta Ruska je pro Evropu hlubokou ránou se špatnou prognózou. Jestli měla Evropa ve Spojených státech respekt, tak jedině z toho,
že se Spojené státy hrozily bližšího spojení ruských zdrojů s německou technologií.
Proč? To je nabíledni. Vyrostl by jim obtížný konkurent. Válka na Ukrajině zabijí dvě mouchy jednou ranou. Z Evropy – potenciálně konkurenta – se stává slabý a na USA závislý celek a za druhé – významně oslabuje Rusko. Je to součástí jejich dlouhodobé doktríny – jak neobratně prozradil sám Johnoson:
…vycvičili britští instruktoři více než 22 000 ukrajinských vojáků, což se stalo za sedm let.
Sedm let před konfliktem připravovali ukrajinské vojáky na konflikt s Ruskem? Když k tomu přičteme hlášky Viktorie Nulandové 5miliard $ a „Fuck the EU! – Exactly!“ (opět Nulandová v rozhovoru s velvyslancem USA na Ukrajině), tak se dramaticky zužuje jiná možnost než cílená strategie. Teprve s odstupem si začínáme dávat do souvislostí Litvíněnka, Skripala, agenta s ricinem, Vrbětice, tsunami vypovídání ambasadorského personálu po celé Evropě, vyřazení Rosatomu ze soutěže…
Váhám nad bruselským vedením, které se netajilo záměrem stát se globálním hráčem a tohle mu musí být jasné
– proč dobrovolně na sebe přebírá všechny náklady sporu mezi USA a Ruskem?
– proč najednou zrazuje Evropu?
Zbývá mi jenom spekulace, tak to tak prosím vnímejte. Nejprve nezpochybnitelná fakta. Evropské unii se podařil vypečený kousek. V nestátním útvaru vytvořila dvacetitisícovou byrokracii, která se stala vládnoucí třídou svébytných národních států. Jakási instituce v instituci. Něco podobného jako Deep State ve Státech, které vynaloží veškeré možné úsilí, aby bylo po jejich. Z činů Evropských politiků (Roberta Metsola, Charles Michel, Joseph Borell, Ursula von der Leyen a další) soudím, že je jim politika (= správa obce) vzdálenější než mlhovina v Andromédě a že jejich úkolem je přednést a prosazovat to, co zpracuje bruselská byrokracie.
A Američané, kteří mají mocné zkušenosti z vlastního Deep State už dobře vědí u kterého úředníka musí zatlačit, aby pak bruselské loutky prosazovaly jejich vůli. Zdaleka nejde jenom o jednotnou nabíječku nebo homosexuální pár jako prototyp funkční rodiny. Když se u nás pohoršujeme nad implementací politických náměstků ministrů, tak nevidíme nepotismus v Německu. Když Ursula von der Leyen v roli ministryně obrany téměř zlikvidovala Bundeswehr, Angela Merkel vynaložila veškeré úsilí, aby se stala předsedkyní EK. Takovéhle kroky účinně brání výskytu skutečných politiků, kteří by se Evropské Deep State postavili.
Mocenská ambice Ruska je nepochybná, ale existuje také mocenská ambice Západu. A tu nevnímáme, protože nás uráží, že Rusko má nějaké zájmy. Ať zalezou do svých zemljanek – zní hlas zblblého lidu. Je to pochopitelné a logické ve státě, který nemá raději žádné vlastní zájmy a jenom dbá, aby nepoložil ani stéblo do cesty cizím zájmům. Tvrdí se, že k zahraničním vlastníkům bank, průmyslu a infrastruktury odchází ročně nezdaněných cca třista miliard Kč. Když máme takové spojence, tak už vlastně nepotřebujeme ani nepřátele.
Jenže mocenské ambice světového šerifa, ambice Spojených států existují. Šest „balíčků“ protiruských sankcí, které navrhla bruselská byrokracie nejen, že nenaplňuje představy Zelenského, ale už i tak představuje účinnou překážku jakékoliv trochu dobré budoucnosti Evropy na docela dlouhou dobu. Defenestrace zrádných politiků už vyšla z mody také s tím, že vidle už dávno nejsou běžnou součástí domácího inventáře obyvatel na panelovém sídlišti. Přesto by stálo za to zapřemýšlet jestli by nebylo lacinější se jim složit na důchod.
V praxi to znamená zvážit jak s nimi naložit a jak naložit s politickým vedením, které nás zavedlo do této pasti, do pozice, která není v našem zájmu.
Jestliže se přesto rozhodneme plnit zájmy Spojených států pak jedině za podmínek, které pro nás neznamenají ztrátu.
Jak to, že na spor Ruska se Spojenými státy má doplatit Evropa?
Diplomacie má rozumnou zásadu alespoň formálně uznávat suverenitu druhého účastníka a každé řešení musí obsahovat zisky a ztráty tak, aby ten druhý neměl pocit, že ztratil všechno, a byl ochoten dosáhnout rovnováhy a podílet se na ní. Tato rovnováha není nikdy trvalá, ale je to pořád lepší než současný stav. Trvejme na takové diplomacii.
A trvejme na zásadě, že je lepší špatný mír než hezká válka. Dokud se jedná, tak nejsou mrtví!
Už jsem jinde psal, že EU se dostala do slabé situace zejména tím, že se zcela chybně snažila uskutečňovat své velmocenské sny jako přívěšek Spojených států. Že náš hlas v tomto spojenectví váží zhruba stejně jako hlas Portorika.
A navíc ho interpretuje tragická postava našeho ministra zahraničí, který nejenže nemá vzdělání, ale dokonce ani elementární společenské chování (v ČT byl záběr, jak se vnutil do diskuse dvou politiků, jen aby se představil), z toho hlasu dělá trapnou frašku.
Americké politice nejenom vůči ukrajinské otázce, ale vůbec směrem ke globálním otázkám už EU nevadí, protože ta svůj sen o síle „zásluhou“ chybných kroků nenaplnila. A co je pro EU typické, nadále v tom pokračuje. Na ledacos z Bruselu si zvykáme, ale že se bude hlasovat o fyzikálních zákonech…
Čtěme: 14. června 2022 : Dva klíčové výbory Evropského parlamentu – výbor pro životní prostředí (ENVI) a výbor pro hospodářství (ECON) – se dnes vyslovily proti delegovanému aktu Evropské komise, který označuje jádro a plyn za přechodně udržitelné zdroje.
Z jedné peletky oxidu uraničitého o hmotnosti 0,005 kg lze vyrobit stejné množství energie jako z 1000 kg uhlí nebo z cca 480 m3 zemního plynu.
Co jiného než jaderná energetika, když jsme vyřadili uhlí, zajistí stabilitu dodávek? Větrné a solární elektrárny ať jich je jakékoliv množství, jsou nestabilními zdroji elektřiny. Proto musíme mít buď záložní stabilní zdroj, nebo možnost elektrickou energii ukládat. Tak o tom ty dva výbory hlasovaly. Ve svém vyjádření píší, že uznávají důležitost jaderných zdrojů, ale kvůli předchozím předpisům nemohou jaderné zdroje označit za „zelené.“ Místo, aby označily předchozí předpisy za chybné, raději si nepálily prsty. Politici ale spíše politikáři svorně sevřely energetiku v kleštích ideologie a politikaření a dramaticky snížili možnost něco rozumného s energetikou udělat.
Současné argumenty proti výstavbě jaderných bloků jsou úplně stejné, jaké používali protijaderní aktivisté v devadesátých letech proti Temelínu. Ukázalo se, že se dramaticky mýlili. Temelín je ekonomickým úspěchem a bez něj bychom na tom byli s produkcí nízkoemisní elektřiny velice špatně. Stejně tak se nejspíše ukáže, že i nyní jsou úplně mimo. Ovšem současní politici bohužel neřeší energetiku a strategické investice, ale věnují se čistě politikaření. Takže nyní se nejspíše žádné jaderné bloky nepostaví. Co bych dodal:
BrexitJohnson, von der Leyen, protijaderní aktivisté – není toho na Evropu trochu moc?
