IVAN HOFFMAN
Co přesně myslí politici „hodnotovou“ politikou, se můžeme pouze domýšlet. Nejspíše jde jen o pokus maskovat svou neschopnost. Jsou to fráze bez reálného obsahu, slovní prefabrikáty, u kterých se nečeká, že o nich někdo bude přemýšlet. Přesto není zbytečné si na fenomén „hodnotové politiky“ posvítit.
Politici slouží hodnotám tehdy, když se jim nechce sloužit občanům. Poškodit občana ve jménu něčeho vznešeného, chytrého, anebo hrdinného, politikovi projde spíše, než když občany poškodí kvůli své hlouposti, lenosti či aroganci. Hodnot se nedovolávají ti nejlepší z politiků, ale naopak ti nejméně kompetentní. A jejich motivace bývá tím nižší, čím vyššími hodnotami se ohánějí.
Hodnoty, kterými politici nejčastěji zdůvodňují, že něco nejde udělat ku prospěchu občanů, jsou demokracie, právní stát, členství v nějakém nadnárodním spolku, ochrana lidských práv, anebo nyní módní ochrana klimatu, či obecně přírody před člověkem. Hodnotová politika je principiální a současně nepovinná. Je selektivní: Na hodnoty se politik odvolává, jen když se mu to hodí do krámu. Proto existují z obrany hodnot četné výjimky. Někomu se ve jménu jedněch hodnot toleruje pošlapávání jiných. Vyznávání některých hodnot se střídavě chválí i kritizuje. Jsou hodnoty, které jsou rezervovány výlučně pro minority, a hodnoty s platností pouze regionální, anebo dočasnou. Každou hodnotu pak lze pokřivit v její opak či protiklad.
Politici současně horují pro diverzitu i pro jednotu. Slibují si od cenzury, že ochrání svobodu slova. Ochranu migrantů vydávají za boj proti ilegální migraci. Prosazují oteplování planety solárními elektrárnami, které vydávají za řešení problému s oteplováním planety. Jejich receptem proti zabíjení a mrzačení lidí ve válkách je výroba munice. Ve jménu hodnot pak politici zásadně preferují pouze to, na čem se dá vydělat.
Na otázku, zda má politik dělat to, co je správné, anebo to, co je výhodné, zda tedy má být morálním kompasem, anebo pragmatikem, je vcelku jednoduchá odpověď. Politik si má počínat tak, aby z něj měl občan užitek, nikoli tak, že kvůli němu má občan problémy. Politik není odpovědný hodnotám, principům, či ideálům, nýbrž občanům. Není totiž duchovním vůdcem, nýbrž správcem a manažerem. Je odpovědný za řádné hospodaření se státními prostředky, respektive za legislativu, která má lidem zajišťovat spravedlnost, bezpečí, prosperitu a má jim zjednodušovat život.
V praxi sledujeme pravý opak. Politici přijímají zákony, které lidem život komplikují. Svět je péčí politiků stále nebezpečnější. Dovolat se spravedlnosti není nic samozřejmého. Důsledkem hodnotové politiky je všeobecný společenský úpadek, tedy i úpadek proklamovaných hodnot. Je tomu tak proto, že většina voličů participuje na všeobecném úpadku volbou politiků, kteří působivě žvaní o hodnotách.
Probít se z tohoto uzavřeného kruhu vyžaduje silnou dávku pragmatizmu. Chce to ignorovat velkohubé politiky, kteří vykládají, co je správné, a naslouchat těm, kteří suše předkládají věcná řešení konkrétních problémů. Nejlépe i se závazným slibem jak, dokdy a za kolik. Po vládě, která žvaníce o hodnotách, znehodnotila občanům třetinu úspor, by správa věcí veřejných měla být svěřena jenom politikům, kteří slíbí neprodleně jediným zákonem paušálně zrušit vše, co parta současných neumětelů zlovolně zavedla.
Jako se pták pozná po peří, politika poznáme po řeči. Vydává-li se za demokrata, nepochybně jím není, neboť skutečného demokrata nenapadne, že by se měl prohlašovat tím, čím je. Pokud politik něco slíbí voličům a pak nerezignuje, zjistí-li, že neumí slibu dostát, může ho příště volit jenom blázen. Z každé šlamastyky existuje východisko. Chyby lze napravit, pokřivené hodnoty lze narovnat. Nelze to ale očekávat od stejných lidí, kteří již prokázali, že jsou neschopní. Pokud je trendem doby recyklace odpadu, v politice to nefunguje. V devíti případech z deseti jde o odpad toxický.
