IVO STREJČEK
S letošním listopadem přicházejí dlouho slibované, doufejme pečlivěji a obezřetněji připravované, vícestranné rozhovory o mírovém uspořádání rusko-ukrajinské války. První začínají dnes v hlavním městě Spojených arabských emirátů Abú Zabí.
Ač jsme sice již zažili několik nadějně se tvářících pokusů o nalezení míru, či alespoň zklidnění situace na Ukrajině, zkušenost nás naučila, že můžeme téměř s jistotou očekávat, že v následujících dnech, kdy se pod patronací Američanů scházejí v Abú Zabí vyjednavači Ukrajiny a Ruska, k žádným průlomovým závěrům asi nedojde.
Už proto, jak se chová rozčilená a uražená Evropské unie, jejíž zástupci vidí americký formát jednání mezi Ukrajinou a Ruskem bez EU jako vyloučení „hlasu západní veřejnosti“, a hlásají, že jde o jednání „o nás, bez nás“. Právě proto se do Abú Zabí urychleně chystají zástupci Francie, Německa a Velké Británie, Evropské komise a Evropské rady. Takové složení „evropské“ delegace – o jejíž účast zjevně v Emirátech nikdo kromě Zelenského nestojí – je ovšem proti mysli Itálie, nedoceněni se cítí i Poláci.
Ono je ale jedno, kdo bude v Emirátech za „Evropu“ přítomen jako přísedící. Bez ohledu na evropskou rivalitu bude výsledek vypadat jako obvykle: „Evropané“ (rozuměj Merz z Berlína, von der Leyenová z Bruselu a zejména evropská – tedy i naše – ministryně zahraničních věcí Kallasová z Estonska) dohlédnou na to, aby se nic nedohodlo a aby každý případný náznak dohody byl urychleně utlumen. Destruktivnost Němců, Britů, Pobaltů a Bruselu při hledání cest k ukončení války na Ukrajině se opakuje poněkolikáté. Je nedůstojná a vůči trpícím Ukrajincům bezohledná.
O čem budou zúčastněné strany jednat, přirozeně nevíme. Ukrajinský prezident požaduje odblokování námořní dopravy v Černém moři, ukončení ruských útoků na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, dosažení bezpečnostních záruk i záruk, že Ukrajina nepřijde o svá území.
To budou nepřijatelné požadavky pro ruskou stranu, která již v průběhu několika posledních let své „červené linie“ vyznačila jasně a definitivně: omezení velikosti ukrajinských ozbrojených sil, trvání na ukrajinské neutralitě (ve smyslu vzdání se členství ve vojenské alianci NATO) a získání Donbasu, na jehož území se lidé většinově hlásí spíše k Moskvě než ke Kyjevu. Je nepravděpodobné, že Zelenského vyjednavači budou s ruskými podmínkami souhlasit a zástupci EU, neschopní obvykle jakékoli racionální úvahy a v zajetí vlastních moralistních pastí, v tom Zelenského podpoří.
Trochu jinak se ovšem tentokrát tváří Američané.
Jednak americký prezident naznačil, že si „asi budeme muset zvyknout na jinou podobu ukrajinských hranic“, což zřejmě nedává Ukrajině příliš šancí na udržení si Donbasu, jednak Trump ohlásil jakousi velkou dohodu na půdorysu velmocí. Řekl doslova, aniž by se pouštěl do podrobností: „Bude to něco opravdu velkého. Nebude se to týkat jen Ukrajiny, a dalo by se dokonce říci, že to může zasáhnout celou Evropu. Bude to velká, nádherná dohoda a všichni z ní budou nadšeni“.
Nejde zřejmě o jedno z obvyklých Trumpových velikášských prohlášení, neboť on zopakoval to, co už před pár dny naznačili oba hlavní američtí vyjednavači Witkoff a Kushner. Zdá se tedy – ale nečiňme předčasné závěry – že Američané s Rusy (přirozeně nad hlavami Ukrajinců, kteří v celé hrůzyplné válce Západu s Ruskem hrají pouze roli „nárazníkového“ pásma) připravují novou celoevropskou bezpečnostní strukturu. Pochopili to mnozí západní politikové (což je zřejmě důvod, proč se tak vehementně do Abú Zabí tlačí) a mluví o jakési „druhé“ Jaltě. Jsou však tyto obavy oprávněné, a především jsou výrazem realistického hodnocení nejen evropského geopolitického vývoje?
Zkusme přemýšlet racionálně bez v Čechách obvyklé antiruské hysterie.
Ukrajina je obětí konfliktu, který nesmyslně vyprovokoval Západ svým tlakem na ruské zájmy a Rusové na to vše Západu tragicky „skočili“, ačkoli právě oni opakovaně (připomeňme například Putinův projev v Bukurešti v roce 2008) varovali Západ před vývojem, který skončil dnešní „ukrajinskou“ válečnou současností. V té prohrávají všichni: Ukrajinci, Rusové i my. A nejen hrůzami na Ukrajině. Nejen celoevropskou ztrátou důvěry v Rusko. Tento vývoj se také negativně propsal do proměny evropského politického myšlení. To se, namísto péče o evropskou hospodářskou konkurenceschopnost, plně soustředilo na zbrojení a militarizaci, války na Ukrajině Brusel využil k přitažení unifikačních šroubů.
Válka na Ukrajině, doufejme, skončí a Ukrajinci i Rusové si vydechnou. Očekávat, že ale může skončit bez konstrukce mnohem širší evropské bezpečnostní architektury, by bylo očekávání chybné. Bez dohody všech stran nad dlouhodobými bezpečnostními zárukami pro všechny – na východě i západě, by žádný mír na Ukrajině nemohl být trvalý.
Je zcela nezbytné obnovit rozhovory o nešíření jaderných zbraní a jejich kontrole. Je v našem zájmu, aby válka na Ukrajině skončila spolehlivými ruskými bezpečnostními garancemi vůči našemu evropskému prostoru i našimi zárukami vůči Rusku. Rusko má suroviny, které západní část Evropy zoufale potřebuje. Odblokování ekonomických sankcí a podmínek, za jakých by k tomu mělo dojít, musí být také nutně součástí daleko širší dohody, než „jen“ nalezení mírového uspořádání na Ukrajině.
Mnohým se tyto mé názory nemusí líbit, vím to. Ale zahraniční politika je tvrdá disciplína. Pokud takto uvažují Američané, pokud k těmto úvahám přesvědčili Rusy a Číňany (bez Číny dnes nelze přemýšlet o globálním politickém uspořádání), je to směr správný, přestože se dnešním evropským politikům nemusí líbit.
Uvidíme.
