Tak se nám pan premiér zasnil a vysnil důchodovou reformu z pera pana Rusnoka. Takže už asi tušíte, komu taková reforma půjde k duhu a kdo ji zaplatí. Jestli jsem to pochopil správně (věřte novinářům), tak aktuální reforma má (opět) stát na těchto třech pilířích: individuální úspory, rovný důchod a úlevy pro rodiče (nebo také tresty pro bezdětné, podle toho, jak se na to chcete dívat).
A je to, jako obvykle, pěkná blbost.
Individuální úspory, resp. individuální účty, nebo také, jak říká pan premiér, osobní odpovědnost, tedy si každý bude šetřit sám na sebe a kdo si nenašetří, bude mít smůlu, nejsou ve skutečnosti nic jiného, než přenášení odpovědnosti státu na občany. Moderní stát totiž není odpovědný jen za fyzickou bezpečnost (policie), ale i za tu sociální (důchody). Pokud skutečně existuje, nebo brzy existovat bude, problém s financováním důchodů, tak toto není způsob, jak ho vyřešit, ale jak ho zamaskovat. Chybějí desítky tisíc na úrovni jednotlivého občana nejsou tak nápadné, jako chybějící miliardy na úrovni státu, jednotlivce lze snáze ignorovat a vytěsnit z médií, ale to nejlepší na tom je, že při takto nastaveném systému můžete vždycky říct, že je to jeho individuální selhání a systém je v pořádku. Nemravné, ale geniální. A pak je tu ještě jeden „drobný“ detail: aby si lidé mohli sami šetřit na důchod, musejí mít reálně z čeho. Takto pojatá důchodová reforma by tudíž musela jít nutně ruku v ruce s razantním zvýšením mezd. Ale jak je něco takového pravděpodobné, když mzdová láce je právě tou konkurenční „výhodou“, na které si česká republika zakládá?
Rovný důchod je podobně asociální koncept, jako rovná daň – výhodný jen pro bohaté. Aby mohl rovný důchod fungovat, muselo by se de facto jednat a variantu občanské renty a musel by být tak vysoký, aby se z něj dalo důstojně vyžít bez dalších příjmů a úspor (viz předchozí odstavec). Jenže podle návrhu má být ten rovný důchod naopak záměrně nízký. V situaci, kdy většina populace nemá reálnou možnost si dostatečně vysoké úspory vytvořit a kdy z podstaty fungování finančního systému není nikdo schopen garantovat uchování hodnoty případných úspor, je zavedení dominantní role individuálních úspor arogantní a nezodpovědné.
A ani to zohlednění počtu dětí není bez problémů, jakkoliv jako jediné má alespoň jakous takous logiku (kdo neutrácí za děti, zůstává mu více pro osobní spotřebu i pro spoření, a nové generace jsou potřeba pro budoucnost). Především, ženy už nejsou mašiny na rození dětí. A co páry, které děti mít nemohou? Nebo nemohou mít víc, než dvě? Návrh ale počítá s plnou bonifikací až pro tři děti! (Ale už ne pro čtyři, protože děti chceme, ale bílé). Stát má rodiny podporovat, ne vynucovat. I bezdětný člověk může pro společnost prospěšný, někdy i víc, než ten s kopou dětí. Bude ale potrestán, protože státu nedodal předepsaný počet levné pracovní síly. Levné, protože pokud by elita nestála o levnou pracovní sílu, nevymýšlela by reformu důchodového systému postavenou na kvantitě reprodukce, ale na její kvalitě.
A kdyby měla navíc odvahu – myšleno skutečnou odvahu, ne odvahu silného dupajícího po slabším – tak by zkusila vymyslet opravdovou reformu, založenou například na tom, že si lidé nebudou muset ani spořit, ani platit pojištění, ale důchody se zaplatí prostě z výkonu ekonomiky, tedy z korporátních daní. K čemu jinému nám ty firmy jsou, když ne proto, aby nás živily? Proč je jinak nechávat spotřebovávat naše zdroje, když ne kvůli tomu, abychom z nich získali přidanou hodnotu? Aby bohatí chrapouni byli ještě bohatší? Na to žádnou reformu nepotřebujeme.
Převzato z blogu Tribun
https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js
