Nejrovnější křivák se vracet nemusí. Nikdy neodešel

Nejrovnější křivák se vracet nemusí. Nikdy neodešel

proxyLeave a comment

D. D. KRAJČA

Před rokem jsem se s Otakarem Foltýnem loučil. Ne se slzou v oku, spíš s pocitem člověka, který konečně zavřel dveře za návštěvou, jež se zdržela podstatně déle, než bylo zdrávo. Napsal jsem tehdy, že potápějící se loď poznáte podle krys, které ji opouštějí jako první. Dnes bych byl s tím přirovnáním opatrnější. Krysa je totiž inteligentní tvor, řídí se pudem sebezáchovy a nikdy jsem neslyšel, že by k tomu potřebovala oddělení strategické komunikace. Otakar Foltýn tehdy skutečně odešel z funkce vládního koordinátora strategické komunikace státu a já si na okamžik dovolil luxus domněnky, že tím jedna podivuhodná kapitola českého veřejného života skončila. Že muž, který se stal symbolem státního vysvětlování světa občanům, odloží mikrofon, zavře powerpoint a odejde tam, kam odcházejí všechny bývalé funkce, do archivu.


Jenže jsem se spletl. Foltýn sice odešel z jedné kanceláře, ale z veřejného prostoru rozhodně nezmizel. Vrátil se do Vojenské kanceláře prezidenta republiky a své postoje s kabátem na věšák neodložil. Já mu tedy před rokem psal nekrolog jedné funkce, zatímco nebožtík se mezitím převlékl, obešel budovu a vstoupil jinými dveřmi. Český státní aparát má zkrátka jednu pozoruhodnou vlastnost, některé lidi z něj nevyprovodíte ani metaforou. Funkce skončí, dveře se zavřou, veřejnost na chvíli získá pocit, že se něco změnilo, a pak zjistí, že figurky zůstaly na šachovnici. Jen se některé posunuly o políčko vedle.

Foltýn se během svého působení stal jednou z nejviditelnějších tváří zvláštní disciplíny moderního státu, strategické komunikace. Už samotný název zní trochu jako něco, co vznikne tehdy, když obyčejnému slovu „mluvit“ navléknete uniformu, přidáte několik analytiků, tři odborné konference a dostatečně vážný výraz. Princip byl přitom svůdně jednoduchý. Když občan pochyboval, bylo třeba více komunikovat. Když nesouhlasil, bylo třeba komunikovat strategicky. A když ani potom nepochopil, že svět má chápat správným způsobem, začalo být lákavé přemýšlet, zda chyba vůbec může být na straně těch, kteří mu jej vysvětlují. Byla to zvláštní doba, pravda dostala powerpointovou prezentaci, pochybnost bezpečnostní rozměr a obyčejný selský rozum vypadal chvílemi jako podezřelá zahraniční operace.

A právě tady začíná můj problém s Foltýnem, který nezmizel s jeho funkcí. Nikdy mi nevadil proto, že je voják, právě naopak. Uniformu jsem sám nosil více než jedenáct let a možná právě proto odmítám jednoduchou rovnici, podle níž si každý, kdo ji oblékne, automaticky obléká také úctu. Uniforma může člověku propůjčit autoritu, nemůže mu však propůjčit charakter. Hodnost může určit místo ve služební hierarchii, nikoli velikost člověka, který ji nosí. Výložky zkrátka nejsou odpustky. Stát má občanovi sloužit, ne ho vychovávat jako neposlušného žáka, kterému je třeba správně vysvětlit, co si má myslet o světě kolem sebe. Demokracie není školní třída, vláda není třídní učitel a občan není pacholek, kterého pošlete do kouta, protože odmítl správně pochopit tabuli.

A právě proto bych pana Foltýna pro účely této glosy rád svlékl. Úplně. Sundejme hodnost, uniformu, funkci, kancelář, státní znak v pozadí i všechnu tu institucionální scénografii, která dokáže obyčejné větě přidat basy a průměrnému názoru zvuk státního prohlášení. Nechme před sebou stát pouze Otakara Foltýna, obrazně nahého, bez výložek a bez vypůjčené autority instituce. A když už tam tak stojí, dopřejme mu pořádné skotské střiky. Ne jako trest, ale jako starou dobrou léčbu studenou vodou, aby se mu konečně rozsvítilo, probral se z válečnického opojení a všiml si, že kolem něj nežijí figurky strategické komunikace, nýbrž skuteční lidé.

Najednou je všechno mnohem jednodušší. Před námi už nestojí plukovník, funkce ani instituce, ale občan se svými názory, výroky a odpovědností za ně. Přesně jako každý z nás. Bez uniformy nelze kritiku člověka vydávat za útok na armádu, bez úřadu za útok na stát a bez funkce za nepochopení strategické komunikace. Zůstávají jen slova a ta mají jednu protivnou vlastnost, jednou vyslovená se odmítají nechat povýšit, přeřadit nebo přeložit do jiné kanceláře.

Můžete vyměnit funkci, vizitku i dveře, kterými každé ráno chodíte do práce, ale vlastní věty se za vámi táhnou jako plechovky přivázané za svatebním autem.

A jestli jsem snad čekal, že mu někdo v jeho okolí časem vysvětlí, že svět nemusí být permanentním informačním bojištěm a každý nesouhlasící občan není figurkou nepřítele, ani tady mi osud příliš nepomohl. Po jeho boku dnes stojí mladá pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili, dcera bojovníka za Ukrajinu, takže ani domácí převýchovný tábor směrem k pacifismu zřejmě nehrozí. Rodinná strategická komunikace patrně probíhá bez zásadních názorových třenic. A vlastně proč ne. Láska bývá slepá a strategická komunikace zase velmi dobře vidí přesně to, co vidět potřebuje.

Proto mě dnes fascinuje, že se vlastně nic podstatného nezměnilo. Změnila se funkce, vizitka a kancelář, nikoli člověk a jeho veřejně zastávané postoje. Foltýn se po odchodu z vládní funkce vrátil do Vojenské kanceláře prezidenta republiky a ani od některých svých nejkontroverznějších výroků se později nedistancoval. V jistém smyslu je to alespoň konzistentní. V českém veřejném prostoru, kde se názory občas mění rychleji než ministři, je vytrvalost skoro vzácná vlastnost. Jenže konzistence sama o sobě ještě není ctnost. Také kapající kohoutek je obdivuhodně konzistentní, a přesto po několika nocích začnete přemýšlet, kde se zavírá voda.

A tak musím opravit závěr svého rok starého textu. Napsal jsem tehdy: „Sbohem, pane Foltýne. Zůstaňte tam, kam jste sám odešel. A prosím, už nikdy více.“ Byl jsem naivní, protože český státní aparát sousloví „už nikdy více“ zjevně chápe poněkud kreativně. V jeho slovníku znamená přibližně „uvidíme se v jiné kanceláři“. Člověk, kterého jednou políbí státní funkce, někdy zjistí, že polibek moci má mimořádně dlouhou pachuť. Možná jsem tedy před rokem jen špatně pochopil samotný princip strategické komunikace. Foltýnův odchod jsem totiž pochopil jako odchod, což bylo ode mě zřejmě příliš doslovné. Měl jsem lépe číst kontext, analyzovat narativ a zvýšit svou informační odolnost.

Pak bych možná pochopil, že když někdo odejde z jedné státní funkce a pokračuje ve státních strukturách jinde, není to konec příběhu, pouze administrativní změna kulis. Opona spadne, publikum zatleská, kulisáci přestaví scénu a stejný herec se za chvíli objeví v dalším dějství. Jen kostým je trochu jiný. Takže opravuji svůj vlastní rok starý omyl, pane Foltýne. Neměl jsem psát „Sbohem“. Bylo to předčasné, skoro sentimentální a hlavně příliš optimistické.

Nejrovnější křivák se totiž ve skutečnosti nemusel vracet, protože tak úplně nikdy neodešel.

A tak tam nakonec v mé představě stojí. Bez funkce, bez powerpointu, bez státního znaku v zádech, obrazně svlečený z uniformy, které si vážím podstatně více než některých lidí, kteří ji nosí, a se všemi svými výroky pěkně při těle.

Všechno ostatní jsme mu sundali a zůstalo jen to, co žádná strategická komunikace zakrýt nedokáže, člověk a jeho vlastní slova. Uniformu lze sundat, funkci opustit, kancelář vyměnit a vizitku vytisknout znovu. Minulost má ale tu drzou vlastnost, že výpověď nepřijímá.

A některé kapitoly českého veřejného života se proto nezavírají poslední větou. Pouze obrátíte stránku a se značným překvapením zjistíte, že stejná postava pokračuje dál, jen pod jiným nadpisem.

 

Daniel Danndys Krajča, fb

RedakceRedakce


1 přečtení

(1 votes, average: 5,00 out of 5)