…V roce 1939, poté co Kitty Schmidt souhlasila, že bude pokračovat v podnikání ve službách SD, byly zatčeny desítky berlínských prostitutek, z nichž 20 nejatraktivnějších bylo vybráno do speciální skupiny Salon Kitty. Vedle obyčejných berlínských prostitutek byly ženy, které bavily příslušníky nacistické elity, váženými dámami berlínské vyšší společnosti, které nedostávaly za svůj „přínos“ žádné příspěvky a téměř všechny byly provdány za muže s dobrými finančními prostředky. Všechny ženy byly vyškoleny v rozpoznávání vojenských uniforem a vodily si vysoce postavené stranické funkcionáře a zahraniční diplomaty do ložnic, kde je nechávaly odpočívat, podávaly jim alkohol a spaly s nimi. O mikrofonech jim nikdo neřekl, ale po každém setkání musely podat hlášení. Všechny dámy měly své zvláštní půvaby a byly vycvičeny tak, aby uspokojily i náročné zákazníky.
V březnu 1940 bylo Schmidt řečeno, aby pokračovala ve své práci, jako by se nic nestalo. Rozdíl byl jen v tom, že nyní měla speciální knihu dvaceti dalších dívek, které měla ukazovat pouze určitým klientům. Pokud zákazník použil větu „Pocházím z Rothenburgu“, dostala pokyn ukázat mu knihu, nechat ho, aby si vybral, a zavolat si dívku, pro kterou se rozhodl. Dívka pak měla s hostem strávit noc a poté odejít.
Mezitím byl ve sklepě nacistický důstojník, který díky tajným mikrofonům umístěným v místnosti odposlouchával a nahrával vše, co se tam dělo.
Řeči o špionském nevěstinci se však v Berlíně staly veřejným tajemstvím.
Wilhelm Canaris, šéf německé vojenské zpravodajské služby Abwehr, se jednomu ze svých agentů zmínil, že tajná policie používá ve sklepě salonu magnetofony a odposlouchávací zařízení, ale zároveň vyjádřil morální a praktické obavy. Řekl:
„Zaprvé jako důstojník nemohu spojovat kontrarozvědku s nevěstincem a zadruhé si nedovedu představit, že by si diplomat užíval s jednou z dívek, pak si dal pauzu, povídali si o nejtajnějších plánech invaze a nasazení a pak se zase té dívce věnoval.“
Salon Kitty navštěvovali také cizinci a jedním z nejčastějších hostů byl Galeazzo Ciano, zeť italského diktátora Benita Mussoliniho a ministr zahraničí fašistické Itálie. Jeho upřímné názory na Vůdce nebyly zrovna pozitivní. Při jedné příležitosti řekl svému tlumočníkovi Eugenu Dollmannovi: „Heydrich musí být velmi hloupý, když si myslí, že nevím o jeho mužích ve vedlejší místnosti. Neměl by schovávat mikrofony pod polštáři“.
Další návštěvník, generál SS Sepp Dietrich, chtěl všech 20 zvláštních dívek na celonoční orgie, ale žádné tajemství neodhalil. Ministr propagandy Joseph Goebbels si jako klient, liboval v „lesbických hrátkách“, které byly za normálních okolností považovány za protispolečenské činy.
Britský agent Roger Wilson, vystupující pod krycí identitou rumunského tiskového mluvčího „Ljubo Kolcheva“ si během pobytu na místě všiml drátů od mikrofonu. Stal se častým zákazníkem salonu se stálou dívkou a později zařídil odposlech tří kabelů. Britská rozvědka poté slyšela některé rozhovory stejně jako německá bezpečnostní služba, ale nic zajímavého z toho nevyplynulo.
K dalším významným hostům patřili Robert Ley, šéf Německé pracovní fronty, Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničních věcí, a dokonce i Reinhard Heydrich. Heydrich měl velký sexuální apetit a byl pravidelným návštěvníkem berlínských nevěstinců. Během jeho „inspekčních cest“ v Salonu Kitty ale musely být všechny mikrofony vypnuty.
Během britského leteckého útoku v červenci 1942 byla budova, v níž Salon Kitty sídlil, zničena a nevěstinec musel být přemístěn. S postupující válkou klientela Salonu Kitty ubývala a Bezpečnostní služba se rozhodla od projektu upustit a předala salon zpět Schmidt. Byla však upozorněna, že má mlčet, jinak bude pykat.
Po válce Schmidt pokračovala v provozování svého podniku, částečně jako penzionu a částečně jako nevěstince. O tom, co viděla a zažila v Salonu Kitty, nikdy nemluvila a zemřela 23. února 1954 ve věku 71 let. Její dcera Kathleen pokračovala v provozování podniku jako penzionu až do 80. let 20. století. Po ní podnik vedl Kittyin vnuk Jochem Matei až do roku 1992, kdy byl objekt přeměněn na ubytovnu pro žadatele o azyl. Po protestech místních obyvatel však musel být uzavřen.
Počet nahrávek z nevěstince odhadovala Stasi, východoněmecká bezpečnostní služba, na přibližně 25 000. Prakticky všechny nahrávky se od té doby ztratily nebo byly zničeny kvůli jejich malé poválečné důležitosti.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1