Představme si Evropu, která se patnáct let připravovala na válku především tím, že o ní pořádala konference. Měla strategie, koncepce, pracovní skupiny, krizové scénáře, akční plány, strategické rámce, meziresortní koordinace a powerpointové prezentace s barevnými šipkami.
Měla politiky, kteří dokázali třikrát během jedné tiskové konference říct „odolnost“, „strategická autonomie“ a „historická odpovědnost“, aniž by jim při tom praskla cévka v oku. Co měla poněkud méně, byli vojáci, munice, náhradní díly, mechanici, sklady, servisní kapacity a obecně všechno to trapné, mastné, špinavé, drahé a nezajímavé harampádí, bez kterého se válka kupodivu nedá vést.
Dokud byla válka mediální disciplína, Evropa byla světová velmoc. Každý stát měl generála do televize, každá vláda ministra obrany do fotografie a každá instituce vlajku, slogan a tiskovou zprávu. Po kontinentu se tak začal šířit zvláštní druh strategického sebeuspokojení, při němž se samotná schopnost používat správná slova začala považovat za důkaz skutečné síly. Když jste řekli „odstrašení“, někde se údajně objevil tank. Když jste řekli „pevný závazek“, narostla zásoba munice. A když jste dostatečně procítěně vyslovili „budeme bránit každý centimetr aliančního území“, problém logistiky se patrně vyřešil sám.
Pak válka skutečně začala a ukázalo se, že powerpoint nestřílí, Excel nenabíjí dělo a tisková zpráva neumí opravit převodovku. Najednou se zjistilo, že rozdíl mezi papírovou a skutečnou armádou je přibližně stejný jako rozdíl mezi jídelním lístkem a obědem. Na papíře bylo všechno: brigády, prapory, tanky, děla, protivzdušná obrana, logistika, rezervy. Problém nastal až ve chvíli, kdy bylo potřeba ty tabulky nějakým nedopatřením poslat do války. Brigáda totiž vypadá fantasticky v Excelu. V Excelu tank nikdy nemá poruchu, řidič neonemocní, mechanik nechybí, munice nedojde a nikdo se neptá, proč šest z deseti kusů techniky stojí v hale a čeká na díl, který měl být dodán loni v říjnu. Papírová armáda má vůbec jednu úžasnou vlastnost: je prakticky nezničitelná. Můžete jí vzít lidi, rozpočet, sklady i servis a v tabulce pořád existuje.
Politická reprezentace samozřejmě nezaváhala. Když se ukázalo, že armády jsou malé, rozhodla se, že potřebují být větší. Když se ukázalo, že chybí munice, rozhodla se, že musí být více munice. Když se ukázalo, že nejsou rezervisté, rozhodla se, že bude potřeba více rezervistů. Tím byl problém podle evropského správního modelu prakticky vyřešen; stačilo přijmout usnesení. Jenže pak přišla ta protivná fyzická realita jménem mobilizace. V míru zní mobilizace nádherně. Je to jedno z těch slov, která mají příjemnou historickou vážnost. Člověk si představí nádraží, vlaky, muže v uniformách a orchestr hrající něco vlasteneckého. Moderní evropská mobilizace měla trochu jiný průběh. Stát povolal desetitisíce lidí a následně zjistil, že netuší, co s nimi, protože nemá dost instruktorů, kasáren, výstroje, poddůstojníků ani lidí, kteří by z mobilizovaných civilistů dokázali v rozumném čase vytvořit vojenské jednotky. Vznikl tím typicky evropský administrativní úspěch: mobilizovaný občan existoval, voják zatím nikoli.
Ještě větším překvapením byla společnost. Evropské elity několik let přesvědčovaly obyvatelstvo, že kontinent čelí existenčnímu ohrožení, a veřejnost tomu většinou rozumně přikyvovala. Pak ovšem vlády udělaly osudovou chybu a zeptaly se veřejnosti, zda by se toho existenčního ohrožení nechtěla zúčastnit osobně. To už nadšení poněkud ochladlo. Ukázalo se totiž, že existuje nepatrný rozdíl mezi větou „podporuji tvrdý postup“ a větou „v pondělí v šest ráno se hlaste u útvaru“. První se píše pohodlně z gauče, druhá znamená, že opustíte gauč. A právě tady začala evropská válečná sociální bublina ucházet jako nafukovací hrad po útoku rozzuřeného jezevčíka.
Po desetiletí se budovala společnost, která člověku vysvětlovala, že nejvyšší hodnotou je jeho individuální komfort, povinnost je podezřelý přežitek, autorita vyžaduje neustálé zpochybňování a osobní život je nedotknutelný projekt seberealizace. Pak se během několika měsíců zjistilo, že stát vlastně potřebuje pravý opak: disciplínu, poslušnost, loajalitu, odolnost, ochotu snášet nepohodlí a v krajním případě také ochotu nechat se zabít. Byl to pedagogický obrat hodný bruselské instituce. Po třiceti letech výchovy k maximální individualizaci měla přijít hromadná výzva, aby občan držel hubu, oblékl uniformu a šel dělat něco, co si sám nevybral. Navíc bylo potřeba vysvětlit milionům lidí různého původu, zkušenosti a vztahu ke státu, že „evropské hodnoty“ tentokrát nejsou slogan na plakátě, ale potenciálně velmi konkrétní požadavek na krev.
A protože každá evropská katastrofa dříve či později vyprodukuje vyšetřovací komisi, vznikla samozřejmě i tentokrát. Komise měla zjistit, jak se mohlo stát, že kontinent, který o válce mluvil prakticky nepřetržitě, nebyl na válku připraven. První podezření padlo přirozeně na Rusko. Musela to být hybridní operace. Musela existovat síť agentů. Musel někdo celé roky systematicky podkopávat evropskou obranu. Komise začala pátrat a agenty skutečně našla. To byla dobrá zpráva. Špatná zpráva byla, kde je našla.
Nebyli mezi lidmi, kteří chodili s ruskou vlajkou, nebyli to podivíni z okraje politiky a nebyli to ani lidé, kteří veřejně Rusko obdivovali. Byli mezi největšími rusobijci. To byla totiž geniální část celé operace. Kdybyste chtěli Evropu oslabit, neposlali byste svého agenta, aby chodil po Bruselu a křičel „milujte Rusko“. To by bylo nápadné. Poslali byste ho, aby křičel „ještě tvrději proti Rusku“. Jeho úkolem by nebylo evropskou politiku brzdit, ale tlačit ji přesně tam, kde se její ambice nejvíc rozcházejí s její schopností: další závazky bez dalších vojáků, další nepřátelé bez dalších zásob, další sankce bez dalších továren, další vojenské sliby bez další munice.
Nejdůležitější část operace spočívala v tom, že se postupně vytvořilo prostředí, ve kterém byla každá otázka po reálných možnostech považována za morální selhání. Kolik máme munice? Podezřelé. Kolik máme funkčních tanků? Proruské. Jak dlouho jsme schopni vést intenzivní válku? Dezinformace. Máme vůbec dost lidí? Kremelský narativ. V jednu chvíli už bylo bezpečnější být strategicky blbý než strategicky zvědavý. Loajalita se měřila intenzitou rétoriky, nikoli kvalitou výsledku. Čím tvrdší slovník, tím větší důvěryhodnost; čím méně otázek, tím pevnější charakter; čím větší závazek, tím vyšší morální úroveň. Jestli ten závazek existoval i mimo tiskovou konferenci, byla otázka druhořadá.
Rusko tak získalo něco lepšího než klasickou pátou kolonu: lidi, kteří v dobré víře přesvědčovali Evropu, aby si spletla odvahu s kapacitou. Jenže pak přišel skutečný průser. Komise zjistila, že těch ruských agentů bylo zatraceně málo. Příliš málo. Naprostá většina lidí, kteří celé roky dělali prakticky totéž, neměla s Moskvou nic společného. Nikdo je neplatil, nikdo je neřídil, nikdo jim neposílal instrukce v mrtvé schránce pod lavičkou. Dělali to sami. Dobrovolně. S nadšením. A často s pocitem morální převahy.
Někteří kvůli kariéře, někteří kvůli ideologii, někteří proto, že systém odměňoval správný názor víc než správný výsledek. Někteří prostě pochopili, že je pohodlnější mýlit se spolu s ostatními než mít pravdu sám. A někteří jednoduše zaměnili svět politických deklarací za svět fyziky. To byla chvíle, kdy celé vyšetřování přestalo být zábavné. Cizího agenta totiž můžete zatknout. Domácí blbost nikoli. Sabotéra můžete odhalit. Institucionální sebeklam má kancelář, sekretariát a důchodové zabezpečení. Agenta můžete soudit. Člověka, který dvacet let dělal všechno špatně, protože to bylo zrovna módní, můžete maximálně jmenovat do další komise.
Nakonec se v archivu ruské rozvědky našel dokument. Vyšetřovatelé očekávali velkolepý plán, síť agentů, mapu infiltrace, desítky krycích jmen a stovky stran strategie. Dokument měl několik řádků. Stálo v něm: „Nevytvářejte jejich chyby. Najděte je. Posilujte je. A hlavně jim pomáhejte věřit, že jejich chyby jsou důkazem morální převahy.“ Pod tím byla ručně připsaná poznámka: „Nejlepší agent je ten, kterého nemusíme platit.“
Teprve tehdy Evropanům došlo, jak celá operace fungovala. Nejúspěšnější ruští agenti nebyli ti, kdo milovali Rusko. Byli to ti, kdo Evropu naučili nenávidět Rusko způsobem, který zároveň ničil Evropu. A nejlepší na celé věci bylo, že naprostá většina z nich nebyla žádnými agenty. Byli autentičtí, přesvědčení, profesionální, institucionálně certifikovaní a především dokonale evropští.
06.10.2026 Heresiar
31 známkování, průměr1,84
460x přečteno
