K největší koncentraci dělostřelecké palby v historii došlo v roce 1945 během bitvy o Berlín, konkrétně šlo o počáteční sovětský útok na Seelowské výšiny, kde byly za řekou Odrou německé zákopy, které měly zabránit Sovětům k Berlínu. Pod Seelowskými výšinami se podél břehů táhl systém německých zákopů, který měl Sovětům zabránit, aby překročili řeku a tato síť zákopů měla být zničena, aby se rudoarmějci mohli dostat na druhý břeh.
Foto: Sovětské dělostřelectvo před Berlínem | Wikimedia Commons
K přípravě na konečný útok na „doupě fašistické bestie“ shromáždil Žukovův 1. běloruský front téměř 9 000 děl a 1500 raketometů, což bylo v průměru 1 polní dělo na 4 metry sovětské linie a mezi tyto zbraně patřily 152mm a 203mm houfnice, těžké minomety a legendární raketomety Kaťuša. Tato fronta také skladovala více než 7 milionů dělostřeleckých granátů, z nichž 1 236 000 granátů mělo být vypáleno již první den.
Podle knihy Cornelia Ryana „Poslední bitva“ byly minomety vepředu, za nimi byly tanky, dále přišla na řadu samohybná děla, za nimi stály baterie lehkého a těžkého dělostřelectva a jako poslední střílely raketomety Kaťuša. Přesně ve 3 hodiny ráno 16. dubna 1945 vzlétly k nebi tři zelené světlice a tato obrovská sbírka zbraní s divokým řevem ožila. Za pouhých 35 minut bylo vypáleno půl milionu granátů všech typů a ráží. Mnoho vojáků na obou stranách bylo bitvami zocelení veteráni východní fronty, přesto i je zaskočila intenzita této palby.
„Hluk byl hrozný. Dělostřelci museli mít otevřená ústa, aby vyrovnali tlak na uši, jinak by jim praskly ušní bubínky. Jeden zkušený velitel sovětské baterie dokonce své posádky varoval, aby nejen otevřely ústa, ale také ječely z plných plic. Posádka udělala přesně to, ale i tak jim krev stále tekla z uší. Nejděsivější zvuk ze všech vycházel od Kaťuší. Raketové projektily vyrážely z odpalovací zařízení v ohnivých dávkách a skřípaly nocí a vydávaly děsivý zvuk jako obrovské ocelové bloky, které se o sebe drtily.“
Všichni, na německé i sovětské straně, trpěli určitým stupněm hluchoty a i ve velitelském bunkru maršála Žukova, když bombardování skončilo, štáb sotva slyšel zvonit polní telefony. Dokonce i obyvatelé východních čtvrtí Berlína, vzdálených asi 55 kilometrů od cílové oblasti, slyšeli bombardování jako vzdálené hromy.
„Německý venkov za západním předmostím Kustrina jako by zmizel pod valící se hradbou praskajících střel. Rozpadly se celé vesnice. Země, beton, ocel, části stromů vylétly do vzduchu a v dálce začaly hořet lesy. O několik let později si Němci, kteří to peklo přežili, si živě vybavovali podivný horký vítr, který se náhle zvedl a prošel lesy, ohýbal stromky a šlehal prach a trosky do vzduchu.
V domech blíže průčelí padaly obrazy ze stěn, okna a zrcadla se rozbíjely. V Munchebergu se z kostelní věže zřítil kříž a na policejní stanici v Mahlsdorfu padaly knihy z polic a bezdůvodně zvonily telefony. Světla ztmavla a blikala v mnoha oblastech. V Dahlwitz-Hoppegartenu náhle zuřila náletová siréna a nikdo ji nedokázal vypnout. Podél okrajů Weissensee a Lichtenberg náhlý vítr způsobil, že záclony šlehaly a vlály s přízračnou odevzdaností a v Erkneru byli někteří obyvatelé protileteckých krytů vytrženi ze spánku nikoli hlukem, ale chorobným chvěním země.“
Svět nikdy předtím neviděl tak masivní dělostřelecké bombardování.
Němečtí vojáci umírali a třeba kniha Antonyho Beevora „Pád Berlína“ cituje Gerda Wagnera z německého 27. výsadkového pluku: „Během několika vteřin bylo všech mých deset kamarádů mrtvých.“ Když Wagner nabyl vědomí, zjistil, že leží zraněný v kouřícím kráteru. Jen tak tak se dokázal prodrat zpátky do druhé linie. Z dělostřelecké palby, která rozbíjela zákopy a pohřbívala jejich obyvatele, živé i mrtvé, vyvázlo jen málo lidí. Těla jsou stále objevována i více než půl století poté.
Jenže ne všichni Němci zemřeli, vlastně jich zemřelo jen velmi málo a Sověty čekalo nepříjemné překvapení. Když dělostřelecké peklo skončilo a sovětská pěchota za vítězného řevu začala překračovat Odru, všichni si mysleli, že za Odrou najdou jen zkázu, krev a smrt. Místo toho však Sověty přivítala smrtící palba a tisíce německých vojáků, kteří byli připraveni bránit své zákopy s fanatickým odhodláním.
Za tímto nepříjemným překvapením stál německý velitel Gotthard Heinrici, který svému řemeslu sakra rozuměl a dostal za úkol se svými 100 000 muži a 587 tanky zastavit Žukovův milion mužů a 3 059 tanků. Německá obrana se pod Seelowskými výšinami jako obvykle skládala z klasické obrany do hloubky s několika vrstvami zákopů a pevných bodů. Heinrici věděl, že sovětským ofenzívám vždy předcházelo přípravné bombardování, které mělo německé linie zničit a otevřít ocelovým klínům Rudé armády cestu. Proto stáhl své jednotky zpět a první a druhou linii nechal zcela nebráněnou. V německých zákopech zůstalo jen několik jednotek, ke kterým se rozkaz ke stažení nedostal, ale jinak tam bylo prázdno jako na stadionu Slavie.
Žukov nebyl hloupý a věděl, že Němci něco takového udělají, protože by to nebylo poprvé, co se s takovým taktickým krokem na frontě setkal. Žukov proto rozšířil rozsah bombardování na i třetí německou linii a doufal, že tím Němce překvapí. S čím však Žukov nepočítal bylo to, že Heinrici, stará liška z východní fronty, na poslední chvíli stáhne své jednotky ještě dál. Celá obranná síť v pláních pod kopci byla jen Heinriciho lest a Žukov si naběhnul na vidle. Němci nikdy neměli v úmyslu bránit ani jediný kousíček země tam dole u řeky, ale to, co opravdu opevnili, byly výšiny nad řekou. Heinrici věděl, že Sovětům nikdy v překonání Odry nezabrání a taky si uvědomoval, že by to bylo jen zbytečným plýtváním životů jeho vojáků, kterých měl tak zoufale málo. Tak musel čarovat.
Celý klíč toho kouzla byl jen v tom, aby Heinrici správně vycítil okamžik, kdy Sověti zahájí ofenzívu, aby stihl své jednotky stáhnout pryč a přitom neupoutat pozornost Sovětů. Heinrici tento moment vystihl skvěle a jeho oddíly se na Seelowské výšiny přemístily krátce před začátkem dělostřelecké palby. Několik německých jednotek se stáhnout nestihlo, jako oddíl výsadkáře Wagnera a tyto muže čekalo ohnivé peklo.
Sověty, kteří velmi snadno překročili Odru, si mysleli, že je Berlín jejich. Místo toho je čekala krvavá žatva a i sám Žukov přiznal, že nikdy předtím nezažil, aby se někde Němci tak tvrdě bránili. Žukov byl zoufalý, protože jeho muži a tanky byli doslova přibiti na místě, nemohli se pohnout a soudruh Koněv, který útočil na Berlín z jihu, postupoval vpřed a připravoval ho o hlavní cenu.
Zdroj: britannica, historie válek
