Autor : Kit Klarenberg, 7. července 2022
Zjevné příklady tajných akcí Ústřední zpravodajské služby CIA v zahraničí lze dnes identifikovat jen obtížně, s výjimkou občasných uznaných katastrof, jako je například dlouhodobá snaha o svržení syrské vlády v hodnotě jedné miliardy dolarů provedena prostřednictvím financování, výcviku a vyzbrojování barbarských džihádistických skupin.
Částečně to vyplývá z toho, že značná část tradičních povinností a činností CIA byla přenechána „otevřeným“ organizacím, především Národní nadaci pro demokracii (National Endowment for Democracy, NED).
NED byla založena v listopadu 1983 a u jejího zrodu stál tehdejší ředitel CIA William Casey. Ten se snažil vytvořit veřejný mechanismus na podporu opozičních skupin, aktivistických hnutí a médií v zahraničí, které by se aktivně zabývaly propagandou a politickým aktivismem s cílem narušit, destabilizovat a nakonec odstranit nepřátelské režimy. Abychom to zkrátili, podvod s lidskou tváří.
V článku pro Washington Post z roku 1991, v němž se NED chlubila svými úspěchy při svržení komunismu ve východní Evropě, vysoký úředník NED Allen Weinstein přiznal, že „mnoho z toho, co dnes děláme, dělala před 25 lety tajně CIA“.
Přesuneme se do září 2013 a Carl Gershman, šéf NED od jejího založení až do léta 2021, je autorem článku pro deník The Washington Post, v němž popisuje, jak jeho organizace usilovně pracuje na vymanění zemí v blízkém zahraničí Ruska – konstelace bývalých sovětských republik a států Varšavské smlouvy – z orbitu Moskvy.
Na této cestě označil Ukrajinu za „největší cenu“ v regionu a naznačil, že připojení Kyjeva k Evropě „urychlí zánik“ ruského prezidenta Vladimira Putina. O šest měsíců později byl zvolený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč svržen násilným převratem.
Začátkem měsíce napsal Robert Parry pro Consortium News, že NED v předchozím roce financovala na Ukrajině 65 projektů v celkové hodnotě přes 20 milionů dolarů. To se rovnalo tomu, co zesnulý novinář nazval „stínovou politickou strukturou médií a aktivistických skupin, které mohly být nasazeny k vyvolání nepokojů, když ukrajinská vláda nejednala podle představ“.
Klíčovou roli NED při sesazení Janukovyče lze považovat za nezpochybnitelnou, jednoznačně prokázanou – přesto se to nejenže v mainstreamovém tisku nikdy nepřiznává, ale západní novináři tuto myšlenku agresivně potírají a zarytě útočí na těch několik málo, kteří se odváží zpochybnit zavedenou ortodoxii o nevině USA.
Jako by chtěla tomuto klamu napomáhat, odstranila NED v letech po převratu ze svých webových stránek mnoho záznamů, které dostatečně zdůrazňují její roli při svržení Janukovyče.
Například 3. února 2014, necelé tři týdny předtím, než se policie stáhla z Kyjeva, čímž fakticky předala město ozbrojeným demonstrantům a přiměla Janukovyče k útěku ze země, uspořádala NED akci s názvem Poučení z Ukrajiny: od oranžové revoluce k Euromajdanu.
Vedl ji ukrajinský novinář Sergej Leščenko, který v té době dokončoval Reagan-Fascell Democracy Fellowship sponzorovaný NED ve Washingtonu.
Spolu s ním tam byla Nadia Diuk, tehdejší hlavní poradkyně NED pro Evropu a Eurasii a absolventka St. Antony’s College v Oxfordu, proslulé náborové základny britské rozvědky založené bývalými špiony. Těsně před svou smrtí v lednu 2019 jí byl udělen Řád kněžny Olgy, jedno z nejvyšších kyjevských vyznamenání, což je obzvláště hmatatelný příklad důvěrných a trvalých vazeb mezi NED a ukrajinskou vládou.
Zatímco online seznam události zůstal zachován, související podpůrné dokumenty – včetně Powerpointových diapozitivů, které doprovázely Leščenkovu přednášku, a shrnutí „nejdůležitějších událostí“ – byly smazány.
Není jasné, co vedlo k této čistce, i když by mohlo být důležité, že Leščenko ve své přednášce nabídl jasný plán, jak zajistit, aby se neopakoval neúspěch oranžové revoluce z roku 2004 – dalšího puče organizovaného NED – a aby země zůstala v zajetí západních finančních, politických a ideologických zájmů i po Majdanu. Tento plán NED následně do puntíku dodržel.
Na této cestě Leščenko konkrétně zdůraznil význam financování NGO – nevládních organizací, využívání internetu a sociálních médií jako alternativních zdrojů informací a nebezpečí „nereformované státní televize„.
A tak 19. března zástupci krajně pravicové strany Svoboda, která je spojována s masakrem demonstrantů pod falešnou vlajkou z 20. února, což byla událost, která učinila pád Janukovyčovy vlády hotovou věcí, vnikli do kanceláře šéfa ukrajinského státního vysílání Oleksandra Pantelejmonova a bili ho do hlavy, dokud nepodepsal rezignační dopis.
Tento šokující incident, motivovaný tím, že stanice vysílala kremelskou ceremonii, na níž Vladimir Putin podepsal zákon o formálním připojení Krymu k Rusku, byl jedním z mnoha živě přenášených protestujících, které se šířily široko daleko po internetu.
Nehledě na brutální defenestraci šéfa ukrajinské státní televize sloužila většina těchto livestreamů zahraničním divákům k tomu, aby o demonstracích a jejich účastnících podali velmi romantický příběh, který měl jen malý nebo žádný vztah k realitě.
Revoluce bude vysílána v televizi
V červenci téhož roku se Leščenko v akademickém čtvrtletníku NED Journal of Democracy podrobně věnoval roli médií v úspěchu majdanského převratu a upozornil zejména na zásadní roli „internetového novináře“ Mustafy Nayyema.
Ten protesty odstartoval v listopadu předchozího roku, když shromáždil stovky svých příznivců na Facebooku, aby protestovali na kyjevském náměstí Nezávislosti – nyní Majdanu – poté, co Janukovyč zrušil dohodu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii ve prospěch přijatelnější dohody s Moskvou.
Nayyem nebyl obyčejný „online novinář“. V říjnu 2012 byl jedním ze šesti Ukrajinců, které do Washingtonu vyslala organizace Meridian International, napojená na ministerstvo zahraničí, jež vyhledává a vychovává budoucí zahraniční lídry, aby „pozorovali a zažili“ prezidentské volby v tom roce.
Za finanční podpory velvyslanectví USA v Kyjevě se během deseti dnů „hlouběji seznámili s americkým volebním procesem„, setkali se s kandidáty a volebními úředníky a prohlédli si volební místnosti. Byli také pozváni k diskusi o „pokroku Ukrajiny na cestě ke spravedlivějšímu a transparentnějšímu volebnímu procesu“ se „stejně zvědavými“ zástupci amerických vládních agentur.
S kým se setkal, není uvedeno, ačkoli na propagačních fotografiích je vidět, jak Nayyem natáčí na svůj smartphone osobní summit s Johnem McCainem. Video bylo zveřejněno na jeho osobním kanálu na YouTube – Nayyem se v něm ptá známého válečného jestřába na jeho názory na Ukrajinu, na což on odpovídá: „Jsem znepokojen vlivem Ruska.„
To je zarážející, protože McCain v prosinci 2013 přiletěl do Kyjeva, aby pronesl projev k protestujícím na Majdanu, a to po boku známého neonacisty Oleha Tjahnyboka. Tehdejší úřednice ministerstva zahraničí Victoria Nulandová, notoricky rozdávající účastníkům motivační sušenky.
4. února 2014, den po Leščenkově prezentaci v NED, unikla zachycená nahrávka telefonátu mezi Nulandovou – nyní náměstkyní ministra zahraničí pro politické záležitosti – a americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffreym Pyattem, v níž dvojice hovoří o tom, jak Washington „zprostředkovává“ svržení Janukovyče, a jmenuje několik vybraných osob, které by měly stát v čele vlády po převratu.
Není jisté, zda vlivné kontakty s USA nějakým způsobem motivovaly Nayemovo rozhodnutí rozpoutat v listopadu 2013 demonstrace na Majdanu. Mnohem jasnější je klíčová role, kterou sehrál při propagaci protestů ve světě, neboť byl klíčovým zakladatelem digitální televize Hromadske TV.
Ve svém článku v Journal of Democracy Leščenko zaznamenává, že Hromadske ještě ani oficiálně nezačala vysílat, když začala živě přenášet demonstrace na Majdanu, a to doslova ve chvíli, kdy vypukly na Nayyemův pokyn.
Zatímco Leščenko nesměle tvrdí, že Hromadske „čerpalo většinu svých skromných finančních prostředků od mezinárodních organizací a z darů ukrajinských občanů“, ve skutečnosti získalo statisíce dolarů z pochybných zdrojů, včetně velvyslanectví USA na Ukrajině, zpravodajské agentury USAID, Mezinárodní nadace Renaissance George Sorose, amerického oligarchy Pierra Omidyara a – samozřejmě – NED.
Publikum Hromadske se následně rychle rozšířilo jak na Ukrajině, tak mimo ni, a jeho vložené výstupy ochotně recykloval nespočet hlavních zpravodajských kanálů, což znamená, že západním divákům byl předkládán jediný a to velmi zavádějící stranický pohled na nepokoje.
Na základě zpravodajství Hromadske TV by zámořští diváci mohli dojít k závěru, že protesty jsou zcela poháněny obavami o lidská práva a demokracii a že jsou převážně – ne-li všeobecně – populární.
V reprezentativní eseji z února 2014, v níž odmítl jako ruskou propagandu zcela prokazatelný fakt, že demonstranti i vedení Majdanu jsou prolezlí neonacisty, akademik a spolupracovník časopisu Journal of Democracy Andreas Umland odvážně prohlásil, že „hnutí jako celek… odráží celou ukrajinskou populaci, mladou i starou“.
Nic nemohlo být dále od pravdy. Mimořádně odhalující zpráva Washington Post severoamerických akademiků Keitha Dardena a Lucana Waye zveřejněný téhož měsíce tento narativ odpálil, nicméně od té doby jen přetrvává – a sílí.
Dvojice soudně odhalila, že méně než 20 procent protestujících se hlásí k „porušování demokracie nebo hrozbě diktatury“, pouze 40-45 procent Ukrajinců je pro evropskou integraci, Janukovyč zůstává „nejpopulárnější politickou osobností v zemi“ a žádný z dosud provedených průzkumů nikdy nenaznačil většinovou podporu povstání.
Darden a Way napsali, že „poměrně velká většina obyvatel je proti převzetí regionálních vlád opozicí“ a že obyvatelstvo je v otázce budoucnosti Ukrajiny stále rozděleno. Takové nepřátelství pramenilo z „protiruské rétoriky a ikonografie západoukrajinského nacionalismu„, které se mezi demonstranty hojně vyskytovaly a které „mezi ukrajinskou většinou nehrají dobře“.
Z 50 % obyvatel Ukrajiny žijících v regionech, které se po více než dvě století „silně identifikovaly s Ruskem„, „téměř všechny odradila protiruská rétorika a symboly“.
Protiruské formy ukrajinského nacionalismu vyjádřené na Majdanu rozhodně nereprezentují obecný názor Ukrajinců. Volební podpora těchto názorů a politických stran, které se k nim hlásí, byla vždy omezená,“ uzavírají Darden a Way. „Jejich přítomnost a vliv v protestním hnutí dalece převyšují jejich roli v ukrajinské politice a jejich podpora geograficky sotva přesahuje několik západních provincií.+
Proukrajinská agenda
Navzdory – nebo možná právě proto – takto zkreslenému zpravodajství Hromadske následně jen rostlo a sílilo. Leščenko uvádí, že popularita Hromadske tak stoupala, že dokonce ukrajinská státní televize „uzavřela dohodu“ o rozšíření jejího vysílání, „čímž tento malý ‚garážový‚ internetový vysílací podnik získal miliony diváků“. Ukrajinci a celý svět tak byli dobře poučeni o falešném příběhu o svržení Janukovyče z vůle lidu.
Potenciál Hromadské ovlivnit vnímání zjevně neunikl ani dalším západním vládám. V roce 2015 poskytlo britské ministerstvo zahraničí značné finanční prostředky na rozvoj iniciativ „rozhlasového vysílání“ v regionech Doněcka a Luhanska s ruskou většinou, a to na projekt nazvaný „Donbas volá“. V následujícím roce Londýn poskytl této stanici další částky, aby mohla sloužit jako místní „poskytovatel informací“ pro „publikum čítající až jeden milion lidí“.
V roce 2017 Hromadske opět obdrželo statisíce liber na další expanzi do nově odštěpeneckých regionů. Británie mimo jiné podpořila instalaci „16 FM vysílačů v oblastech kontrolovaných Ukrajinou podél kontaktní linie a ‚šedé zóny‘ na východě“, což znamená, že stanice může oslovit až dva miliony občanů, kteří potenciálně mají separatistické názory.
Současně exponenciálně vzrostl i veřejný profil Leščenka a Najima. V ukrajinských volbách v říjnu 2014 byli oba zvoleni do parlamentu v rámci bloku Petra Porošenka, přičemž první z nich se stal členem jeho protikorupčního výboru a druhý členem jeho nadstranické skupiny pro evropskou integraci, což vedlo k jejich zářivým profilům v západních médiích. Po celou dobu NED pozorně sledovala jejich postup a oslavovala je jako symboly nové, osvobozené Ukrajiny, která vykvetla po Majdanu.
Nicméně Leščenkova osobní angažovanost ve prospěch demokracie byla v srpnu 2016 poněkud narušena, když spolu s Artěmem Sytnykem, šéfem kyjevského Národního protikorupčního úřadu, vyzradil americkým médiím dokumenty, označované jako „černá kniha„, které identifikovaly platby Janukovyčovy Strany regionů tehdejšímu manažerovi kampaně Donalda Trumpa Paulu Manafortovi.
Leščenko vyjádřil „naději“, že toto odhalení poškodí Trumpovy volební šance a bude „posledním hřebíkem do víka Manafortovy rakve“, neboť „Trumpovo prezidentství by změnilo proukrajinskou agendu v americké zahraniční politice“. Byl jedním z několika významných politiků v Kyjevě, kteří se „v bezprecedentní míře zapojili do snahy oslabit Trumpovu bandu„, jak tehdy připustila Atlantická rada, propagandistická odnož NATO.
Manafort náležitě odstoupil a vypukla kauza Russia Gate, která do jisté míry přispěla k tomu, že „proukrajinská agenda v americké zahraniční politice“ nebyla ani trochu ohrožena.
Trumpovo funkční období bylo skutečně typické stále se stupňujícím nepřátelstvím mezi Washingtonem a Moskvou, obyvatel Oválné pracovny zašel k nebezpečným krokům, kterých se jeho předchůdce důsledně zdržoval, aby vyzbrojil a povzbudil nejreakčnější a nejnásilnější složky ukrajinských ozbrojených sil, včetně nechvalně proslulého neonacistického praporu Azov, a k velkému rozčarování Moskvy roztrhal smlouvy o kontrole zbrojení z dob studené války.
V prosinci 2018 ukrajinský soud rozhodl, že zveřejnění „černé knihy“ Leščenka a Sytnyka bylo nezákonné a rovnalo se „vměšování do volebních procesů USA“, které „poškodilo zájmy Ukrajiny jako státu“.
V květnu následujícího roku bylo zahájeno vyšetřování korupce poté, co si Leščenko koupil byt v centru Kyjeva za 300 000 dolarů, což byla částka, která zdaleka přesahovala jeho zdánlivé možnosti. O dva měsíce později byl z parlamentu vyloučen a jeho křeslo s přehledem obsadil kandidát Zelenského strany Sluha lidu. Jeho přítel a spolupracovník Nayyem se jednoduše rozhodl nekandidovat, aby mohl usilovat o vládní post „spojený s Donbasem“.
Přestože Leščenko již není členem zákonodárného sboru, má i nadále významný vliv na ukrajinskou vládu a dodnes přímo radí Zelenskému v oblasti ruských dezinformací.
Jaký přímý vliv na něj – a potažmo na ukrajinského prezidenta – NED stále má, není jisté. Ačkoli pouhých několik dní před začátkem ruské invaze Leščenko v rozhovoru pro The Guardian označil minské dohody – na jejichž realizaci Zelenskij konkrétně stál – za „toxické“ a naznačil, že by vůdce „zradil“ svou zemi, kdyby dodržel jejich závazky, mezi něž patřilo i poskytnutí autonomie Doněcku a Luhansku.
To odráží postoj NED – 14. února letošního roku zveřejnil její časopis Journal of Democracy článek, v němž prohlásil, že dohody jsou „špatným nápadem pro Západ a vážnou hrozbou pro ukrajinskou demokracii a stabilitu„, a to i proto, že by znamenaly „tiché přijetí falešných narativů Ruska o konfliktu v Donbasu“ – konkrétně, že konflikt „byl způsoben Západem organizovaným ‚pučem‘ v roce 2014„.
Jinými slovy, objektivní analýza toho, co se vlastně stalo a proč, v níž NED hraje zcela ústřední roli. Přesto se organizace nemusela spoléhat čistě na Leščenka, aby udržovala minské dohody v mrtvém bodě. Její rozsáhlá síť aktiv v zemi a temné spojenectví Washingtonu s ukrajinskou krajní pravicí bylo více než dostatečné k tomu, aby zajistilo, že Zelenského ohromně populární mise obnovení vztahů s Ruskem nebude a nemůže být nikdy naplněna.
V solidaritě
V několika hodinách po ruské invazi na Ukrajinu si NED pospíšila odstranit ze svých internetových stránek veškeré stopy po financování organizací na Ukrajině.
Dnešní vyhledávání v databázi grantů NED pro Ukrajinu nevrátilo „žádné výsledky“, ale snímek stránky zachycený 25. února ukazuje, že od roku 2014 bylo v této zemi uděleno celkem 334 projektů za ohromujících 22,4 milionu dolarů. Podle počítání prezidenta NED Duana Wilsona je Kyjev čtvrtým největším příjemcem finančních prostředků této organizace na světě.
Archiv financování NED na Ukrajině v průběhu roku 2021 – který byl nyní nahrazen prohlášením „ze solidarity“ s Kyjevem – nabízí rozsáhlé podrobnosti o konkrétních projektech, které fronta CIA v tomto klíčovém dvanáctiměsíčním období podpořila.
Poukazuje na převažující zaměření na údajné ruské prohřešky na východní Ukrajině. Jeden z grantů ve výši 58 000 dolarů byl poskytnut nevládní organizaci Truth Hounds na „monitorování, dokumentování a upozorňování na porušování lidských práv“ a „válečné zločiny“ v Doněcké a Luhanské oblasti.
Další částka ve výši 48 000 dolarů byla poskytnuta ukrajinskému Muzeu válečného dětství na „vzdělávání ukrajinské veřejnosti o důsledcích války prostřednictvím série veřejných akcí“. Další obdržela charitativní organizace East-SOS, jejímž cílem bylo „zvýšit povědomí veřejnosti“ o „ruské politice pronásledování a kolonizace v regionu a zdokumentovat názorné případy“, přičemž její závěry byly rozeslány Radě OSN pro lidská práva, Evropským soudům pro lidská práva a Mezinárodnímu soudnímu dvoru.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by tento pramen byl využit k dokumentaci jakéhokoli zneužívání ze strany ukrajinských vládních sil. Výzkum OSN uvádí, že v letech 2018-2021 bylo více než 80 % civilních obětí zaznamenáno na straně Donbasu. Zprávy Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě mezitím ukazují, že ostřelování civilních oblastí v separatistických regionech v týdnech předcházejících 24. únoru dramaticky zesílilo, což může být předzvěstí plnohodnotné vojenské ofenzívy.
Vyhazování záznamů NED, které odhalují její roli v podněcování a urychlování hrůz, jež se nyní odehrávají na jihovýchodě Ukrajiny, tak nejen chrání agenty CIA na místě. Rovněž posiluje a legitimizuje podvodný narativ Bidenovy administrativy, do nekonečna a nekriticky opakovaný v západních médiích, že ruská invaze byla zcela nevyprovokovaná a neopodstatněná.
Ukrajinci nyní žijí s mefitským dědictvím tohoto bezohledného a nepřiznaného vměšování tím nejbrutálnějším způsobem, jaký si lze představit. Je možné, že tak budou činit ještě mnoho let. Mezitím muži a ženy, kteří to zorganizovali, pohodlně odpočívají ve Washingtonu, izolováni od jakékoliv kontroly nebo následků, a každý den připravují nové plány na podkopání a svržení nepohodlných zahraničních vůdců, přičemž mainstreamový tisk je na každém kroku oslavuje jako bojovníky za svobodu.
Originál článku a úvodního obrázku: Global Research
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
