Je 15. březen. Víc než jen výročí. Připomínka jedné z nejtemnějších událostí v našich novodobých dějinách. Počátek dějinné periody, na jejímž počátku Německo zlikvidovalo český (a československý) stát s plánem na fyzickou likvidaci českého národa.
Když vidíme, co se dnes v Německu po zfalšovaných volbách děje, jak se opět militarizuje a ve svých mnoha politicích dokonce volá po vlastnictví jaderných zbraní, uvědomujeme si, že nejde jen o neutrální historickou událost z učebnic dějepisu – dnes ostatně politickým výkladem manipulativně pokroucenou. O to více je třeba věnovat se jí ve zbývajících svobodných médiích.
Hanba a urážka hrdinů a obětí
Je příznačné, že 15. březen dodnes není uznán alespoň jako významný den České republiky, přestože tento návrh opakovaně předložila opoziční SPD v podobě návrhu změny zákona o státních svátcích a významných dnech.
Obě poslední vlády, Babišova i Fialova, k návrhu zaujaly nesouhlasné stanovisko. Současná vládní koalice jej odmítá vůbec zařadit k projednání poslaneckou sněmovnou. Je to neskonalá hanba a brutální urážka všech obětí této německé okupace a všech statečných bojovníků proti ní.
Toto smutné výročí je rovněž dobrou příležitostí ke stručné rekapitulaci dějin našeho „stýkání a potýkání s Němci“. Zejména, když jsou tyto dějiny současným politickým, mediálním a historiografickým protinárodním mainstreamem plánovitě a systematicky přepisovány a falšovány.
Vždycky útočili na Český stát
„Území obývané Němci je území naše a naším i zůstane. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“
To řekl Tomáš Garrigue Masaryk ve svém Poselství Národnímu shromáždění 22. prosince 1918. Je to právě tak – a nesmíme dopustit, aby toto bylo stále zpochybňováno. Němci nikdy nebyli původními obyvateli našeho státu, jak je nám mnohdy lživě podsouváno.
Cizí (sousední) státní útvary, ve kterých Němci (či obecně Germáni) dominovali, viděli vždy v našem státě (a v jeho historických předchůdcích) nepřítele, kterého je třeba pokořit a zničit. Už od dob Velkomoravské říše proti které vedla Francká říše jenom v 9. století více než desítku válečných tažení.
V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu šestkrát, v 11. století pětkrát, ve 12. století jednou, ve 13. století třikrát, ve 14. století jednou a v 15.století šestkrát. V 17. století zde proběhla tzv. třicetiletá válka, v 18. století byly České země napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744 a 1756 (tzv. sedmiletá válka) a v 19. století část českých zemí zle zpustošila prusko – rakouská válka (1866).
Imigrantská invaze – co jen to připomíná?
Německé osidlování našeho pohraničí počíná v éře vlády posledních Přemyslovců, od poloviny 13. století, za Přemysla Otakara II. Tento fenomén označovaný jako Ostsiedlung se týkal přílivu osadníků germánských, nikoli pouze německých, kolonistů hlavně z tehdejších zemí (či regionů) Starobavorska, Frank, Horního Saska Slezska, Porýní, Nizozemska, Rakouska a Flander.
Zdaleka tedy nešlo pouze o obyvatele dnešního Německa. Značnou část kolonistů tvořili někdejší obyvatelé dnešní Francie, Belgie, Nizozemska, Švýcarska a Rakouska, kteří se však postupem času většinou „poněmčili“.
A jejich "imigrantská invaze" nemířila také jen do pohraničí. Zdaleka ne všichni etničtí Němci žili v územně celistvých a snadno vymezitelných oblastech. České a německé obyvatelstvo bylo na mnoha místech postupně smíšeno.
V několika velkých městech si německojazyčné obyvatelstvo (podporované habsburskou „nomenklaturou“) postupně vybudovalo převahu, kterou si udržovalo až do poloviny 19. století, než se tato města zaplnila českými dělníky z venkova. V některých významných městech (tzv. jazykových ostrovech) si Němci udrželi většinu až do roku 1945 – Brno, Olomouc, Jihlava.
Nikdy to nebyla idylka
Skutečnost, že české země byly dlouho z Vídně spravovány Habsburky , vedla i k permanentnímu zvýhodňování a dominantnímu postavení němčiny v českých zemích – vedle politické dominance německého živlu.
Pomozte svému zdraví – i Protiproudu!
Další pozoruhodný rozhovor Petra Hájka s Danem Fialou, který se právě vrátil z USA, kde otevíral pobočku své úspěšné firmy a přináší protiproudařům jako prvním další překvapivé novinky, které úspěšně pomáhají na prevenci a při podpoře léčby i těch nejzávažnějších chorob: Hubnout se Slimem? Bambus na cévy a tlak. Fantastické výsledky u rakoviny. Vědecká studie potvrzuje: I stafylokok!
NOVÉ SUPERPOTRAVINY A ZÁZRAČNÉ HOUBY SUPRAMEDEX
Po roce 1848 se vlastenecká česká politická reprezentace snažila prosadit politicko-jazykové vyrovnání mezi Čechy a Němci, zatímco Němci žijící v Čechách a na Moravě se naopak snažili udržet si politickou, jazykovou a kulturní dominanci. Na jejich kongresu v Teplicích v roce 1848 byly tyto požadavky poprvé jasně formulovány. Byly téměř totožné s požadavky a ultimáty, které pak ve 30. letech 20. století předkládali československé vládě henleinovci…
Vztahy mezi Čechy a Němci se prudce zhoršily ve druhé polovině 19. století v souvislosti s rozšiřováním volebního práva. V dubnu 1897 byla vydána Badeniho jazyková nařízení, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou. Němečtí poslanci na protest proti tomu zahájili obstrukce v Říšské radě ve Vídni a během léta 1897 v poněmčených oblastech českých zemí vyvolali protičeské demonstrace, které někdy přerůstaly i v drancování českých obydlí a násilné útoky na Čechy. Po demisi Badeniho vlády v listopadu 1897 se národnostní nepokoje přenesly také do Prahy.
Tyto skutečnosti tedy opět ukazují lživou podstatu současného mainstreamového příběhu, že soužití Čechů s Němci v českých zemích bylo po dlouhá staletí barvotiskovou idylkou, kterou až v letech 1939 až 1945 narušilo několik henleinovských excesů.
Německá pátá kolona v roce 1918
Ne, čeští a moravští Němci a jejich reprezentace nikdy neměla zájem o demokratické a pokojné soužití s Čechy, vždy jim šlo pouze o vlastní dominanci a nadvládu z pozice „vyvolených“. Ani před první světovou válku, natož pak po ní.
Na podzim roku 1918 drtivá většina českých a moravských Němců (a celá jejich politická reprezentace) odmítla uznat vznik samostatného Československa a nechtěla se smířit se ztrátou své výsadní pozice z dob habsburské monarchie. Okamžitě po 28. říjnu 1918 tito Němci vyhlásili v pohraničí separatistické celky a deklarovali jejich připojení k Německu a vznikajícímu Rakousku.
Tohle si rozhodně nenechte uniknout!
Podívejte se na zásadní "sebeobranný" rozhovor Petra Hájka s Vlastimilem Tlustým a Robertem Vláškem nejen o dramatických otřesech v politickém dění, ale především o tom, jak se to vše může promítnout do našich peněz.
Pánové tam totiž docházejí k jednomu prastarému "zlatému" pravidlu, které v bouřlivých časech, jež nastávají, se může stát klíčovou zbraní "Noční hlídky" pro naši občanskou sebeobranu!
Šlo hlavně o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) s centrem v Liberci, Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě, Šumavskou župu (Böhmerwaldgau) a Německou jižní Moravu (Deutschsüdmähren). Součástí vznikající Rakouským se mělo stát i Brno, Olomouc a Jihlava s okolím.
Toto opět potvrzuje, že antičeská (protičeskoslovenská) averze nebyla až plodem nacistického respektive henleinovského hnutí, ale kontinuálním programem českých a moravských Němců. Československo se tehdy pochopitelně odmítlo pohraničních území vzdát, protože bez nich by se nový stát už tehdy fakticky stal protektorátem Velkého Německa. Nezbylo než vojensky obsadit Němci odtržená území.
Došlo k těžkým bojům v Chebu, v Mostě, v Jablonci, v Liberci, v Šumperku, Znojmě či Mikulově. Šlo o regulérní válku – navíc s účastí rakouské intervenční armády.
Správné pojmy jsou důležité
Suverenitu nad celým územím jsme tak uhájili, a podobu našich hranic nakonec potvrdila dohoda z Versailles a ze Saint Germain z léta roku 1919. Podle údajů z roku 1921 bylo obyvatelstvo Československa složeno z 6,6 milionů Čechů, 3,3 milionů Němců, 2 milionů Slováků, 700 000 Maďarů, 500 000 podkarpatských Rusínů, 300 000 Židů, 200 000 Poláků a dalších méně početných etnických a jazykových skupin. Němci tedy tvořili cca jednu třetinu veškerého obyvatelstva českých zemí, respektive zhruba pětinu československé populace.
Na tomto místě je nutno krátce vysvětlit časté terminologické nesmysly. Nazývat Němce žijící v českých zemích „sudetskými“ je geograficky i historicky zcela zavádějící označení. To zavedli až od konce 30. let 20. století němečtí nacisté. Tento pojem vztahovali na německé obyvatelstvo v našem pohraničním území, označované opět nepřesně jako Sudety. Správný termín pro označení Němců žijících v českých historických zemích je prostě „čeští, moravští či slezští Němci“.
K chybnému prolnutí obou těchto označení došlo až s rozmachem německého separatismu, kdy tzv. Sudetoněmecká strana začala v rámci své politické propagandy termíny „Sudety“ a sudetský Němec“ vztahovat na celé pohraničí obývané německou menšinou, a pak i na všechny Němce v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Další Noční hlídka: Co dělat v případě krize?
Máte doma zbraně? Umíte s nimi zacházet? Potřebujeme je vůbec? A pokud, tak jaké? Co dělat, když nebudou fungovat mobily? Máme mít připraven scénář pro nenadálé situace, na jejichž hraně balancujeme?
Odpovědi Marka Obrtela na tyto a další otázky Petra Hájka jsou jádrem dalšího pořadu o praktických možnostech sebeobrany nás a našich blízkých – alespoň pro ty, kteří si uvědomují, že na stát rozhodně nemůžeme spoléhat – chceme-li v očekávaných krizích přežít.
Vše potřebné naleznete na stránkách Sebeobrany v Protiproudu.
Jen ideologická floskule
Termín „Sudetští Němci“ poprvé použil v roce 1903 velkoněmecký politický aktivista a publicista Franz Jesser jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí. Je pak zcela příznačné, že utvářející se nacistické hnutí českých Němců nechtělo užívat označení čeští Němci, které bylo a je zeměpisně a historicky jediné správné.
Nejde o maličkost. Používání tohoto označení by totiž upevňovalo integritu vícenárodnostního českého státu, což bylo v přímém rozporu se zájmy německých nacistů v Československu. Zavedení pojmů „Sudety“ či „sudetský Němec“ tak bylo základním předpokladem pro formulování politické role Němců žijících na území Čech, Moravy a Slezska a pro formulování jejich místa v expanzivní velkoněmecké politice.
Totéž platí i dnes. „Sudety“ a „Sudetští Němci“ jsou v politické rovině ekvivalenty pro německý revanšismus, jehož cílem je pomsta za výsledky druhé světové války, jejich přepsání – a předpoklad majetkové restituce respektive pokus o návrat potomků spravedlivě odsunutých německých nacistů zpět do současné České republiky.
Historik Vojtěch Šustek to říká zcela jasně: „Pojem Sudety považuji za ideologickou floskuli. Používání tohoto slova je významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, kterou se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií.“
Nástup Henleinovců
Ale zpět do První republiky. Oproti rozšířeným mýtům a lžím měli čeští Němci v meziválečném Československu veškerá občanská, politická a sociální práva ve stejném rozsahu jako etničtí Češi a Slováci. Míra ochrany německé menšiny byla i v tehdejším celoevropském měřítku vysoce nadstandardní.
Sebeobrana našeho zdraví a životů
V dalším rozhovoru Petra Hájka s podivuhodným Jiřím Černotou se kromě jiného dozvíte o pozoruhodných případech uzdravení a unikátních novinkách ve vývoji zcela přírodních prostředků (bez stopy chemie) na posílení těla i ducha (a krásy) – včetně dosažení praktické dlouhověkosti.
Můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT s přístupem ke slevám a prohlédnout si kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT. Nákupem přes tyto odkazy pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu
Na územích, kde byl více než pětinový podíl německé menšiny, byla němčina druhým úředním jazykem. Od voleb v roce 1920 měli čeští Němci zastoupení v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Od roku 1926 ( třetí vláda premiéra Antonína Švehly) pak byly některé německé politické strany i součástí československé vlády (tzv. panská koalice).
Po krátkém intermezzu 20. let začalo stále více českých Němců sympatizovat s protičeskými, krajně šovinistickými a nacistickými názory, které prezentovali němečtí politici Konrád Henlein a K. H. Frank a jimi vedené politické strany – Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), přeměněné později na Sudetendeutsche Partei (SdP).
Tato nově vzniklá politická strana nejprve falešně navenek hlásala loajalitu k Československu, aby nemohla být zakázána. Henleinova politická rétorika dlouho formálně respektovala vnitropolitickou realitu První republiky. Ve svých projevech zpočátku dokonce zdůrazňoval odstup od německého nacismu.
Samozřejmě lhal. Sudetoněmecká politická strana vznikla až poté, co se Henlein osobně setkal s Hitlerem, který zahájil financování její činnosti z Říše. Od listopadu 1937 pak vedení SdP úzce koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby ve finále došlo k oddělení pohraničních území od československého státu a k jejich včlenění do Německa.
Henlein to v roce 1941 komentoval slovy: „Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu. Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci“.
SVĚT JE V POHYBU: POJĎME SE PORADIT!
V pondělí 17. března v 18:00 hodin se tvrdé jádro nepodvolených občanů sejde jako obvykle v přímém přenosu na pravidelné poradě se šéfredaktorem Protiproudu Petrem Hájkem.
Obsah našeho setkání určí jako vždy čtenáři a diváci svými dopisy, otázkami a komentáři jak k aktuálnímu dění, tak k obecnějším otázkám a problémům, jež určují náš rozhoupaný. (viditelný i neviditelný) svět.
Mnichovská zrada Západu
V roce 1935 zvítězila SdP – těsně před agrárníky – ve volbách do Poslanecké sněmovny, nicnémě zůstala mimo vládní struktury, přestože jedna část agrární strany účast henleinovců ve vládě prosazovala. SdP získala 1 250 000 hlasů, což reprezentovalo zhruba dvě třetiny německých voličů.
V obecních volbách na jaře roku 1938 získala Sudetoněmecká strana už bezmála 90 % hlasů všech českých Němců. Což je jasný důkaz její masové podpory – i důkaz odpovědnosti drtivé většiny českých Němců za následující dějinný vývoj i za veškeré německé zločiny během okupace českých zemí.
Teprve pak následovaly známé události let 1938/39 – tedy odtržení pohraničí na základě mnichovské zrady Československa ze strany Francie a Velké Británie a zahájení genocidní okupace zbytku našeho území. Opět bez odporu, či spíše za tichého souhlasu Západu. Jen neprávem málo připomínanou kapitolou našich dějin z této doby je vyhnání Čechů, Židů a malé skupiny německých antinacistů z odtržených pohraničních území po mnichovské zradě.
Již v září a v říjnu 1938 bylo členy německých polovojenských organizací v našem pohraničí povražděno několik stovek (!) českých našich vojáků, četníků, členů finanční stráže či Stráže obrany státu. O tom, kolik dalších českých občanů v té době v pohraničí umlátil zfanatizovaný německý dav, nohužel statistika neexistuje.
Známá habartovská tragédie byla pouze jednou z mnoha, které se v pohraničí na podzim roku 1938 odehrály. Henleinovci napadali a vraždili Čechy, židy či antifašistické Němce a všechny, kdo nesouhlasili s nacistickou ideologií. Nejagresivněji terorizovali zejména státní zaměstnance – četníky, železničáře, pošťáky a jejich rodiny.
Jaké bude letos počasí?
Roční kalendář počasí nám umožňuje zjistit jak bude po celý rok. Petr Hájek natočil video, jakým způsobem interpretovat naměřené údaje, podívejte se na tajemství starých horalů. Budete žasnout!
V říjnu roku 1938 bylo naše zrazené pohraniční připojeno k Německé říši (jako župa Sudetengau) a místní Němci se stali občany Německa. Zcela dobrovolně a z vlastního rozhodnutí. Jen naprosto zanedbatelná část z nich zůstala aktivními odpůrci nacismu – budiž jim věčná čest a sláva, neboť mnozí z nich svou odvahu a loajalitu k Československu zaplatili životem.
Tohle bylo skutečné "vyhnání"
Po mnichovském diktátu přišlo masové vyhánění Čechů z pohraničí. Tehdejší oficiální statistika, vypracovaná v Ústavu pro péči o uprchlíky uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171 401 vyhnanců z pohraničních oblastí do vnitrozemí (141 037 Čechů, 10 496 Němců a 18 673 Židů). Tato statistika ovšem nezahrnuje 50 000 českých státních zaměstnanců. K vyhánění docházelo i v pozdější době, celkově šlo asi o 400 000 vyhnanců.
Zbývající české obyvatelstvo se po 1. říjnu roku 1938 v tzv. Sudetech ocitlo v pozici bezprávné menšiny. Byly zrušeny a zakázány české politické strany a spolky, byl zakázán český jazyk v úředním styku i na veřejnosti. Bylo zastaveno vydávání českých knih, novin a časopisů. Zakázán byl český film a divadlo – i rozhlasové vysílání a bohoslužby v češtině. Byly zavřeny české střední školy i základní školy. Došlo ke konfiskaci českého zemědělského majetku.
Likvidace českého národa
Zločinná německá okupace českých zemí v období od 15.3.1939 do do osvobození Československa Rudou armádou (9.5. 1945) stála život 360 000 našich občanů. Další stovky tisíc Čechů zemřely na následky válečných utrpení způsobených Němci – na následky mučení, věznění, totálního nasazení. Celkově jde téměř o milión Čechů, kteří zemřeli vinou Němců. Říšských i těch českých.
Bezmála 100 000 Čechů padlo v protiněmeckém odboji. Na obou frontách i na našem území. To jsou, a navždy budou, naši národní hrdinové. Od bezpartijních, přes komunisty až po konzervativní národní demokraty, katolíky a gajdovské nacionalisty. To budiž řečeno jasně. Vojáci i civilisté, muži i ženy, studenti, mládež. Exekuce protektora Heydricha 27.5.1942 československými vojáky s nenahraditelnou podporou a pomocí domácího odboje byla nejúžasnějším výkonem protiněmeckého odboje v Evropě za celou dobu války.
Aktem, který zabránil realizaci šíleného Heydrichova plánu na likvidaci českého národa, která měla spočívat v kombinaci genocidy, vystěhování a poněmčení jeho příslušníků. Aktem, který zásadním způsobem přispěl i k pozdější válečné porážce Německa, protože sťal jednu z nejvýkonnějších hlav nacistické hydry. A aktem, díky němuž došlo k oduznání Mnichovské dohody západními státy a k obnově Československa v jeho původních předmnichovských hranicích.
Heroické úsilí SSSR
Toto vše by samozřejmě nemohlo nastat, nebýt heroického úsilí a nasazení Sovětského svazu, sovětského lidu a Rudé armády v boji proti našim vrahům a okupantům. Rozhodující podíl na porážce Němců a na tom, že zde v současnosti žijeme jako Češi, má někdejší Sovětský svaz. Musíme to opakovat nahlas právě dnes, kdy se nám novodobí kolaboranti – naši i zahraniční – s bruselskou německou 4. říší snaží vnutit falešný výklad dějin.
Po vítězné válce a po konci německé okupace českých zemí došlo k odsunu Němců z Československa. Nikoli všech. Ti, kteří proti okupaci a nacismu aktivně bojovali a nikdy s ním nekolaborovali, mohli zůstat. Bylo jich cca 200 000. Přestože nějakou dobu byli ve hře i jiné scénáře, osud českých Němců zcela po zásluze zpečetila heydrichiáda, Lidice, Ležáky a běsnění Němců v Praze a v jejím okolí na samém konci války.
Na tomto řešení dávného německého problému uvnitř českého státu panovala shoda vítězných válečných mocností, celého tehdejšího československého politického a společenského spektra i zahraničního a domácího odboje. Odsun byl z hlediska naší národní budoucnosti a bezpečnosti jediným možným strategickým řešením, politicky i morálně plně ospravedlnitelný. Nikoli jen z tehdejšího, ale i z dnešního a i z jakéhokoli budoucího úhlu pohledu.
Domů do Říše
Netolerujme zpochybňování odsunu Němců. Odmítejme zrádcovské "omluvy". Jde o přímý útok na všechny oběti německého řádění v Čechách a na Moravě a o poplivání hrobů protiněmeckých odbojářů.
Alternativou odsunu byla pouze krvavá občanská válka, s mnoha oběťmi – zejména na německé straně – a časovaná bomba v základech poválečného československého státu v podobě přítomnosti milionové německé menšiny toužící po pomstě za prohranou válku. Z hlediska politické a národní strategie šlo zřejmě o nejdůležitější rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše. Budiž mu za ně díky.
Nesmíme zapomenout ani na to, že po záboru československého pohraniční v roce 1938 si naprostá většina tamních českých Němců dobrovolně zvolila německé občanství. Odsun tedy de facto realizoval jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“ (domů do Říše).
Odsun byl také zcela racionální, a to oboustranně. V tom smyslu, že s jistotou zabránil vypuknutí živelné občanské války na etnickém základě, která by mj. přinesla i masovou eskalaci protiněmeckého násilí – u vědomí hrůz, které Němci na Češích napáchali navíc docela pochopitelnou.
Ostatně mnoho odsunutých Němců, pokud by zůstali v Československu, by bylo rovněž odsouzeno za závažně trestné činy během okupace a zcela spravedlivě popraveno. Odsun tedy ušetřil až stovky tisíc českých Němců a umožnil jim začátek nové existence v Německu.
Většině z nich v jeho západní části, zejména v Bavorsku. Zde dodnes jejich potomci sdružení v Sudetoněmeckém landsmanšaftu sní, pod ochranou a s podporou německých politických stran CSU a CDU (nikoli AfD), své nebezpečné sny o protičeském revanši.
Každý nacista byl Němec
Bohužel jim k tomu přizvukují mnozí čeští politici, zejména z okruhu lidovců, TOP 09, Pirátů či sociálních demokratů, kteří se každoročně jezdí do Bavorska servilně klanět na tzv. sudetoněmecké sjezdy, omlouvají se jim jménem českého státu za domněle způsobené škody a oslovují je „Milí krajané“. Nejde o nic jiného než o čistokrevnou vlastizradu.
Nedopusťme přepisování dějin! Netolerujme poklonkování německými penězi zkorumpovaných českých politiků Henleinovým a Frankovým pohrobkům.
V souvislosti s výročím 15. března 1939 nejde pouze o pravdivý výklad minulosti, ale především o boj o naši přítomnost a budoucnost. Boj o to, zda zůstaneme tradičně antinacistickým národem a státem, anebo zda nás spláchne mohutná vlna rehabilitace a relativizace nacismu, která se nyní přelévá Evropou. A bohužel docela úspěšně. Například v Pobaltí nebo na Západní Ukrajině.
Často je veškeré zlo spáchané na naší zemi svalováno na „nacisty“ – „nacistické zločiny“, „nacistická okupace“. Je to manipulace prvního řádu. Jistě, mnoho (možná většina) Němců, kteří se u nás během okupace dopouštěli brutálních zločinů, nebyli nutně členy nacistické politické strany (ať už NSDAP nebo její sudetské či protektorátní filiálky), ale každý nacista byl Němec.
Postavme se proti tomuto historickému revizionismu, dokud je čas. Protože za námi už nikdo nejde.
Americký politický filosof Robert Nisbet kdysi napsal, že opravdová konzervativní politika musí dát hlas i mrtvým. V tomto výroku je obsažena hluboká a věčná pravda.
Proto je ve všech dnešních debatách o záležitostech, které souvisejí s německou otázkou, s německou okupací a s Německem – ať už jde o požadavek německých dosud nesplacených reparací, restituce Lichtenštejnů, omluvy Němcům, pořádání sudeťáckého sjezdu v České republice a podobná zvěrstva – nezbytné mít vždy na paměti také hrdinské osudy českých odbojářů, kteří se postavili německé okupační moci a osudy všech jejích obětí.
A ptát se: Co by tomu řekli Gabčík, Kubiš, Morávek, Fučík, lidické děti a milión našich spoluobčanů, z jejichž obětí dnes žijeme?
