TYLER DURDEN
Evropa se rozpadá spolu s tím, jak po celém světě tradiční politické režimy kolabují.
Jen týden poté, co Marine Le Pen v pondělí spustila kolaps francouzské vlády, prohrál v dalším pondělí hlasování o důvěře v německém parlamentu kancléř Olaf Scholz v porážce, která v podstatě skoncovala s čím nepopulárnější vládou, kterou od roku 2021 vedl, a povede počátkem příštího roku k předčasným volbám.
Němečtí zákonodárci odhlasovali rozpuštění současné vlády 394 hlasy ku 207 s 116, kteří se zdrželi.
Kolaps vlády jen devět měsíců před regulérními volbami je výjimečný okamžik pro Německo, které kdysi bývalo ekonomickou lokomotivou Evropy, ale teď už je jen směšný panák vydaný na milost jak Číně, tak Rusku. Budou to teprve čtvrté předčasné volby za 75 let od založení moderního státu a odráží se v tom nová éra více roztříštěné a nestabilní politiky v zemi dlouho proslulé trvanlivými koalicemi stojícími na trvalém konsensu.
Hlasování o důvěře ve stejném měsíci, v němž padla i francouzská vláda, prohlubuje krizi evropského vedení v době vršících se ekonomických a bezpečnostních problémů. Válka na Ukrajině dosáhla kritického okamžiku, kdy Rusko stojí před rozhodujícími územními zisky a možná i před tažením na Kyjev, když ve Spojených státech má do úřadu nastoupit zvolený prezident Donald J. Trump. A zrovna teď je evropská největší a druhá největší ekonomika v rukou dočasných opatrovníků, jelikož kontinent se vrhá do spirály stupňujícího se chaosu a zhnusení režimem.
Scholz neměl moc jiných možností než přistoupit k neobvyklému kroku a vyzvat k hlasování o důvěře, když se v listopadu jeho koalice tří stran rozpadla na konci měsíce trvajících hořkých vnitřních svárů, takže zůstal bez parlamentní většiny, aby mohl schvalovat zákony nebo rozpočet. A ta politická nejistota by odteď mohla trvat měsíce. Čeká se, že volby proběhnou 23. února, ale i když to bude podle předpokladů, jeho strana neskoční jako první, přičemž Scholz by mohl na místě dočasného kancléře zůstat i týdny poté. Bude moci odstoupit pouze, až se zformuje nová koalice, k čemuž podle NYT nedojde dříve než v dubnu nebo v květnu.
Kampaně voleb do parlamentu se zúčastní sedm stran s realistickými šancemi na získání křesel a některé z nich – zvláště na pravici – by to podle průzkumů mělo dovést k silným ziskům.
Této kampani bude nejspíš dominovat řada záležitostí, které v posledních letech v Evropě vřou. Dvěma tradičně nejvlivnějšími zeměmi Evropské unie Německem a Francií cloumají debaty o tom, jak nejlépe znovu oživit své potácející se ekonomiky, uklidnit rostoucí sociální rozkoly, zmírnit obavy voličů kvůli imigraci a posílit národní obranu.
Mezitím se partneři establishmentu EU vyděšeně poohlíží po Rusku, kde Putin uprostřed války na Ukrajině eskaloval hrozby použití jaderných zbraní, když státy jako Německo poskytují Kyjevu dalekonosné rakety k použití hluboko v Rusku, kdy takovýto proces zajišťuje, že v nadcházejících letech budou vztahy s Moskvou příšerné.
A v typicky sociálně demokratickém stylu jsou vůdčí evropští politici také roztrpčeni jejich zhoršujícími ekonomickými vztahy s Čínou, která pro mnoho jejich nejdůležitějších průmyslů vyvstala jako hrozivý konkurent, ale nestala se pro Evropské produkty kvetoucím spotřebitelským trhem, jak to její vůdci dlouho předpovídali. Místo toho se z Číny rychle stal největší světový výrobce automobilů a z toho, co pro Německo bývalo nejdůležitějším a nejziskovějším průmyslem, udělali směšný skansen, který teď leží v troskách.
A sbírají sílu na příchod nového funkčního období prezidenta Trumpa, který vyhrožoval obchodní válkou a koncem závazků Spojených států k alianci NATO, která po 75 let zaručovala Evropě bezpečnost.
Kombinace takových potíží se pro tradiční mocenské kruhy Evropy ukázala být katastrofická. V pátek jmenoval francouzský prezident Emmanuel Macron svého letos už čtvrtého ministerského předsedu, přičemž se potýká s rostoucím tlakem na svoji vlastní rezignaci. Macron však říká, že v úřadu zůstane a zkusí napravit hluboké rozkoly ve své vládě kvůli rozpočtu na rok 2025. Scholzova vláda se potýkala s podobnými potížemi s rozpočtem spolu i se starostmi o obnovu německých vojsk tváří v tvář bojovnému Rusku a Trumpově kritice NATO.
Jak přiznává i liberální NYT, pro Německo je to nešikovný čas, aby se ponořilo do trpké zimní volební kampaně a politického mrazu, který by mohl vydržet až do nástupu nové vlády k moci.
Dokonce i ještě liberálnější Bloomberg News provedl ohromující přiznání, že „Německá ekonomika se rozpadá zrovna, když to Evropa nejvíce potřebuje,“ a uvádí, že „Německo prochází bodem, za nímž už není návratu. Vůdci businessu to vědí, lid v zemi to cítí, ale politici na to nikdy nepřišli s odpovědí.“
To vyhnalo největší evropskou ekonomiku na dráhu úpadku, kdy hrozí, že to bude nezvratné.
Německá ekonomika je po pěti letech stagnace o 5 % menší, než by byla, kdyby si udržela před-pandemický růstový trend.
Stručně řečeno, Německo přímo směřuje k historickému ekonomickému a politickému kolapsu.
„Takovéto načasování je pro EU naprosto strašné – v podstatě EU postihují tyto vícečetné krize, je to nejhorší možný čas, protože tradiční hospodářská lokomotiva tohoto bloku má co dělat sama se sebou,“ řekla Jana Puglierin z Evropské rady pro zahraniční vztahy, když mluvila o Německu a Francii.
Válka na Ukrajině a potřeba posílit německou armádu – spolu s tím, co to bude stát – budou mezi naléhavými záležitostmi, které budou nejspíš volební kampani dominovat, spolu s váznoucí ekonomikou, rozpadající se infrastrukturou, imigrací a se vzestupem politického extremismu. Kromě voleb je tu i problém, že Scholz chce předvést svou opatrnost ohledně dodávek zbraní Ukrajině, zvláště pokročilé útočné techniky. Což je samozřejmě obrat čelem vzad vůči tradičnímu německému postoji, který byl doslova opačný, a využívalo každé příležitosti k vyzbrojení Zelenského a k vložení více eur do jeho prázdné kasy.
Scholz bude každopádně tvrdě bojovat, aby přesvědčil voliče, že mu mají dát další šanci. Prozatím se obecně čeká, že to bude pan Merz, tj. dlouhodobý hráč na politickém jevišti, kdo bude příštím kancléřem, jelikož jeho strana silně vede v průzkumech.
I tři další mainstreamové strany vedou dobře známí politici, z nichž dva zastávají důležité funkce ve vládě: Christian Lindner, vůdce pro-podnikatelských Svobodných demokratů, jehož rozkol s kancléřem pomohl spustit kolaps koalice; a Robert Habeck, ministr hospodářství a vůdčí kandidát levicových Zelených.
Ale v německém roztříštěném politickém prostředí nejspíš úplnou většinu nezíská žádná jednotlivá strana, což povede k potenciálně ošidným jednáním o vybudování koalice, která by byla funkčnější a odolnější než ta zhroucená.
To nezbytně asi znamená, že oponenty nepůjde kritizovat příliš tvrdě, protože všichni jsou potenciální koaliční partneři. Pro strany současného mainstreamu to však může znamenat i těžké rozhodování, koho si vyberou ke spolupráci.
Všechny mainstreamové strany už řekly, že odmítnou partnerství s konzervativní Alternativou pro Německo, jejíž část je teď sledována domácími bezpečnostními službami jako hrozba ústavnímu řádu. Nicméně tato strana známá jako AfD, která se v průzkumech vyšplhala na 18 procent přívrženců, nadále u voličů posiluje svoji pozici.
V září v bedlivě sledovaných zemských volbách se ukázalo, že jak AfD, tak nejnovější extrémně levicová strana Aliance Sahry Wagenknecht dosáhly svých zatím nejlepších výsledků. Strany mainstreamu je ale pořád považují za zapovězené, což v těchto spolkových zemích strašně komplikuje formování vládnoucích koalic. Od výsledků by se asi dalo čekat, že po celonárodních volbách nastane v Berlíně úplně stejné koaliční handrkování, kdy politické hádky jsou celonárodně méně populárně, než v těchto východoněmeckých spolkových zemích.
Ale vzhledem k očekávaným součtům hlasů mnoho politických pozorovatelů předpovídá návrat velké koalice točící se kolem konzervativní CDU a progresivních Sociálních demokratů, které Německu vládly po 12 z posledních 20 let.
