Německo až do konce druhé světové války stále vyvíjelo a posílalo na moře nové typy ponorek. Přestože ponorková válka jako taková byla prohraná, Kriegsmarine v akcích svých U-Bootů proti zásobovacím konvojů viděla smysl, i když ztráty člunů i posádek byly enormní. Na konci války dokonce Němci nasadili skupiny speciálních miniponorek, jejich působení však skončilo naprostou katastrofou.
Foto: Seehund vystavený v německém Technik-Museum Speyer | Wikimedia Commons / Public domain
Vývoj trpasličích ponorek probíhal od roku 1944, kdy nejprve vznikl model Hecht (Štika), který byl pro své špatné nautické vlastnosti používán pouze k výcviku. Na Hecht pak konstruktéři v loděnicích Howaldtswerke a Germaniawerft navázali novým modelem pojmenovaným Seehund (Tuleň).
Foto: Seehund vystavený v brestském Námořním muzeu | Wikimedia Commons / Public domain
Seehundy byly podmořské čluny s dvojčlennou posádkou. Jejich výzbroj tvořila dvě torpéda G7e, zavěšená pod trupem. Celková váha plavidla byla 15 tun. Pohon tvořil diseselový motor Büssing-NAG o výkonu 60 hp a elektromotor AEG o výkonu 25 hp, díky čemuž mohly čluny operovat až do vzdálenosti 300 námořních mil a dosahovaly rychlosti 7,7 uzlů. Seehund byl schopen se ponořit až do hloubky 50 metrů.
Foto: Molch vystavený v South African Military Museum v Johannesburgu | Wikimedia Commons / Public domain
Němci chtěli spustit masovou výrobu miniponorek a do jejich výroby zapojili i loděnici Cantieri Riuniti dell’Adriatico v italském Monfalcone. Počítali nejméně s tisícovkou vyrobených kusů, kvůli čemuž optimalizovali výrobu tak, že se čluny vyráběly ze třech samostatných částí, které byly zkompletovány až na konci výrobního procesu. I tak se ale podařilo zařadit do služby jen asi 130 kusů.
Foto: Biber v blíže nespecifikovaném muzeu | Wikimedia Commons / Public domain
Kriegsmarina nasadila poprvé své Seehundy na Nový rok roku 1945, kdy poslala k přístavu Antverpy osmnáctičlennou skupinu, která měla potopit co nejvíce připlouvajících či odplouvajících lodí. Měl to být masakr, ale výsledek byl přesně opačný. Operace znamenala naprostou katastrofu ovšem pro miniponorky. Většina miniponorek ztratila orientaci v bouřlivém počasí a potopila se. Dva čluny byly potopeny eskortními loděmi. Pouze jedna dvě ponorky se dokázaly vrátit zpět na základnu. Výsledkem akce bylo potopení malého trawleru. Přitom ponorky většinou vůbec nebyly odhaleny, Spojenecká eskortní plavidla potopily pouze dvě lodě, zbytek se ztratil v bouřlivých vodách nebo vinou technických závad potopil.
Foto: Opuštěný Biber vyplavený na pláži | Wikimedia Commons / Public domain
Spojence ovšem nájezd trpasličích ponorek natolik znejistil, že ustavili speciální leteckou skupinu, která po nich měla pátrat a likvidovat je. To se začalo skutečně dařit a už 23. ledna hlídková stíhačka Albacore ze 119. letky RAF spatřila miniponorku Seehund plující v pobřežních vodách. Napadla jej šesti malými hlubinnými náložemi, ale člun kupodivu útok přežil. Brzy však přišly další úlovky, protože Němci začali do kanálu La Manche a pobřežních vod Holandska, posílat celé smečky trpasličích ponorek. Do boje proti nim se postupně zapojovaly další letadla různých typů, protože ke zničení miniponorky nebyly potřeba hlubinné nálože, stačil i palubní kanon. Lov miniponorek se tak stal velmi oblíbeným sportem hlídkových letadel.
I díky absolutní kontrole nebe ze strany spojeneckých letadel, měly Seehundy velmi špatné výsledky. Do konce války uskutečnily celkem 142 bojových misí, ale podařilo se jim potopit pouze osm lodí s celkovou tonáží 17 tisíc tun. Minimálně 36 ponorek bylo ztraceno. I tak ale jde o nejúspěšnější typ německé trpasličí ponorky, protože existovaly ještě další dva typy a tam byly výsledky ještě horší.
Foto: Biber v muzeu v Speyru | Wikimedia Commons / Public domain
Prvním z nich byl Biber (Bobr), kterého navrhl známý německý ponorkový kapitán Hans Bartels. Ten byl sice vynikající ponorkář, ale jeho koncept měl mnoho nedostatků. Na rozdíl od Seehunda, byl Biber určený jen pro jednoho člena posádky. Ten se tísnil na velmi malém prostoru, výhled z věžičky byl špatný, periskop zase pokrýval jen 80 stupňů a celkově bylo ovládání člunu velmi náročné, navíc do prostoru posádky pronikaly zplodiny z motoru. Výzbroj opět tvořila dvě torpéda G7e, pohon opět sestával s dieselu a elektromotoru. Biber byl spíše člun, protože jeho schopnosti ponoru byly velmi omezené, chyběly mu balastní nádrže a útok na cíl musel vždy provádět z hladiny.
Bibery také nezačaly svou službu příliš šťastně. V polovině roku 1944 je velitelství poslalo narušovat lodní dopravu v ústí řeky Šeldy. Dvě skupiny každá o devíti ponorkách, byly k cíli vlečeny motorovými čluny. První skupinu ještě před vypuštěním rozstřílely britské hlídkové čluny. Druhá skupina zase najela do minového pole, kde se dvě ponorky potopily. Ani z druhé skupiny se nikdo zpět nevrátil. Výsledkem nájezdu bylo potopení nákladní lodě Adam A. Dale o výtlaku 4702 tun.
Foto: Molch vystavený v portsmouthském doku | Wikimedia Commons / Public domain
Podobně neslavně dopadly i dvě další akce Biberů, ze kterých se také nikdo živý nevrátil. Na velitelství usoudili, že takto to dál nejde a operační působení těchto miniponorek bylo ukončeno. Admirál Hey, který velel celému programu miniponorek, k tomu uvedl lakonicky, že jejich bojovou účinnost prostě není možné ověřit, protože se nikdy žádný Biber nevrátil.
Druhým typem německých trpasličích ponorek byl Molch (Mlok). Byla to miniponorka velmi podobná Biberu, ovšem s ještě horšími vlastnostmi. Měla k dispozici jen elektromotor, jediný člen posádky musel plout s kyslíkovou maskou, protože by si všechen vzduch z ponorky rychle vydýchal.
Molchy byly poprvé nasazeny proti vylodění Spojenců v Normandii, kam byla poslána skupina dvanácti Molchů. Z první mise se vrátily dva, potopit se celé skupině nepodařilo nic. I další akce v pobřežních vodách končily většinou zničením všech plavidel a naprosto minimálními škodami na straně nepřítele.
Seehundy, Bibery i Molchy zklamaly na celé čáře a byla to celkově naprosto neúspěšná řada ponorek. O něco úspěšnější byla druhá vývojová řada, kterou představovala řiditelná torpéda, jako byl Neger, Marder a Hai. Té se budeme věnovat v některém z příštích článků.
Zdroj: Letadla proti ponorkám, Alfred Price, Baronet, 1997
