Feministce, obviněné z „urážky“ za to, že muže identifikujícího se jako ženu nazvala „mužem“, bylo řečeno, že správný výraz zní „žena s penisem“.
Německo se stává světovým lídrem v oblasti zmatků kolem transgenderové problematiky. Tamní zákon o sebeurčení od svého schválení v roce 2024 vede k rostoucímu počtu surrealistických soudních řízení. Jeden z takových případů – který skončil začátkem tohoto měsíce naštěstí zproštěním obžaloby – se týkal předsedkyně feministické skupiny Frauenheldinnen, organizace, která se vymezuje proti transgenderové mánii.
Příběh soudního případu je složitý a týká se biologického muže, který požadoval vstup do fitness studia určeného pouze pro ženy v německém městě Erlangen. Doris Langeová, majitelka studia „Ladies First“ to odmítla a poukázala mimo jiné na své sprchy určené pouze pro ženy.
Utrpení, které pro Doris Langeovou po této události začalo, trvá dodnes. Nejprve obdržela dopis od německé komisařky pro boj proti diskriminaci Ferdy Atamanové, která po ní požadovala zaplacení 1 000 eur jako „odškodnění za bolest a utrpení“, které údajně způsobila dotčené „transženě“. Kromě toho ji odmítnutá uchazečka – která si říká Laura – zažalovala za diskriminaci. Případ Langeové, který zaměstnává soudy od roku 2024, zdaleka není uzavřen a ona stále čeká na verdikt.
Případ přiměl k akci organizaci Frauenheldinnen, když skupina zveřejnila otevřený dopis na podporu Langeové. Tak začala další právní zkouška: případ Evy Engelkeové, předsedkyně Frauenheldinnen, která byla obviněna z urážky za to, že označila „Lauru“ za muže – včetně použití „nesprávného“ zájmena, tj. „on“. Písemné prohlášení, ve kterém Engelkeová napsala, že Langeová byla obviněna pouze proto, že „neochvějně chránila své klienty před potenciálním voyérem“, bylo rovněž interpretováno jako urážlivé a diskriminační.
Ačkoli byla Engelkeová nakonec zproštěna obvinění – což je dobře –, její případ ukazuje, jak se transgenderové kouzlo, které ovládlo část německé elity, dostalo zcela mimo kontrolu a zdravý rozum. „252 stran spisu a dvě výslechy svědků je třeba, aby bylo potvrzeno, co je jasné: není urážkou označit muže za muže,“ píše Engelkeová v článku po svém zproštění viny. Množství času a peněz, o které v důsledku toho přišla, je značné. Situaci popisuje jako „byrokratické šílenství – zneužití trestního práva jako nástroje k vynucení mlčení“. Spolek Frauenheldinnen slíbil, že v boji bude pokračovat tím, že bude říkat pravdu – včetně toho, co se týká erlangenského fitness studia.
Není pochyb o tom, že německý zmocněnec pro boj proti diskriminaci a mnoho poslanců, kteří se zasazovali o stále přísnější zákony týkající se trans osob, mají pocit, že sledují ušlechtilý cíl – cíl, který je vyznačuje jako obzvláště progresivní, zejména proto, že jakýkoli odpor proti transgender ideologii se začal spojovat s krajní pravicí.
Nejčastějším ospravedlněním tohoto názoru je tvrzení, že transgender osoby se prý staly jednou z nejvíce utlačovaných menšin v Německu. V jejich očích zákony o sebeidentifikaci, nařízení ohledně zájmen a „afirmace“ upřednostňují subjektivní identitu a jsou tak znakem liberalismu. Nesouhlas je naopak vykreslován jako pokus o zachování „zastaralé genderové binarity“. Pro politiky to má navíc tu výhodu, že oslovuje určitou část městských, mladších voličů a nevládních organizací (což se hodí v době, kdy jsou jiné koalice stále křehčí).
Například v nedávné parlamentní debatě jeden poslanec konzervativní CDU (Jan-Marco Luczak) tvrdil, že 40 % queer komunity nemůže otevřeně žít svou sexuální identitu ze strachu z násilí. „Žijeme ve svobodné zemi, ale tito lidé nejsou svobodní,“ řekl a dodal, že proto jsou zapotřebí „silné signály“ od politiků.
Je samozřejmé, že trans lidé by neměli být vystaveni fyzickému násilí ani jinému nátlaku. Luczak by však byl upřímnější, kdyby zmínil, že největší část údajného nárůstu násilí, jak uvádějí statistiky kriminality, se týká „verbálního násilí“, jako je urážení. Podle jedné policejní statistiky z roku 2024 se 158 mužů a 41 žen stalo obětí skutečného fyzického násilí. Z odhadovaného celkového počtu více než devíti milionů lidí, kteří se identifikují jako „queer“, jde o číslo, které si zaslouží pozornost policie, ale stěží ten typ parlamentního poplachu na nejvyšší úrovni, k němuž došlo.
Podstatnější je, že výzvy našich politiků k akci spočívají na hluboce chybném uvažování. Transaktivisté nejsou v roli jakési Rosy Parksové, bojující proti nespravedlivé segregaci – žádné trans osobě není zakazován vstup do veřejné dopravy ani do jiných služeb či prostor. Nejsou ani moderním Magnusem Hirschfeldem, bojujícím za zrušení restriktivního zákona, který by kriminalizoval sex; trans osoby nikdo nediskriminuje, mohou se věnovat sex s kýmkoli chtějí, pokud je to konsensuální a nezahrnuje to děti.
Transgenderové osoby nejsou oběťmi státního pronásledování, naopak se jim dostává zvláštní státní ochrany, jak ilustruje případ Laury. Který jiný Němec by se dočkal takové institucionální a mediální podpory, když by požadoval vstup do soukromého prostoru určeného pro určitou komunitu?
Trans ideologie je stále častěji využívána proti obyčejným lidem a společnosti jako celku. Cílem „Laury“ není boj za právo využívat fitness studio, ale nátlak. Kdyby byl fitness skutečně cílem, mohl si vybrat jedno z několika dalších studií ve městě, z nichž mnohá jsou unisexová.
Místo toho to muselo být studio pouze pro ženy – protože to, o co mu ve skutečnosti jde, je uznání. Cítím se jako žena; proto jsem žena a mám právo požadovat, aby mě všichni ostatní tak vnímali – to je jeho poselství.
Tento způsob „prožívání vlastní sexuality“ není osvobozující, ale regresivní. Je to urážka zdravého rozumu a práva žen na bezpečné prostory. V tomto konkrétním případě jde také o zjevný útok na svobodné podnikání. Doris Langeová provozuje svůj ženský fitness klub – který si mnoho jejích zákaznic vybralo právě kvůli ochraně, kterou poskytuje před nechtěnou mužskou pozorností – již přes 30 let.
Spolek Frauenheldinnen správně zdůrazňuje, že jejich hlavním terčem je zákon, a ne „Laura“ – i když on již léta podává žaloby na kohokoli, kdo se odváží nazvat ho mužem. Nejnovější případ se týká soukromé televizní stanice NiuS, které bylo nařízeno zaplatit 6 000 eur jako odškodné za to, že o Lauře hovořila jako o muži.
Německé antidiskriminační zákony a zákon o sebeurčení jdou daleko za hranice toho, co by mělo být v svobodné, demokratické zemi přijatelné. Když se obviněná Engelkeová zeptala, jak by tedy měla oslovovat svého žalobce, bylo ji sděleno, že ho měla nazývat „ženou s penisem“. Což je absurdní a nesmyslné, ale prý jediné legální oslovení.
To připomíná slavnou studii Hannah Arendtové Původ totalitarismu, v níž popsala, jak společnosti sklouzávají k totalitarismu. Totalitní režimy se nespokojily pouze s propagandou, ale musely neustále „uskutečňovat své ideologické doktríny a praktické lži“. Nestačilo například tvrdit tváří v tvář opačné realitě, že nezaměstnanost neexistuje; režim „v rámci propagandy zrušil dávky v nezaměstnanosti“. V podobném duchu nestačí pouze prohlásit, že žena s penisem může existovat – musí jí být také přiznáno právo vstoupit do fitness studia určeného pouze pro ženy.
Můžeme jen doufat, že stejně jako v případě Evy Engelkeové bude i Doris Langeová zproštěna viny. Ale ani to by nás nemělo uspokojit. Je více než hanebné, že je ponecháno na statečných ženách, jako jsou Langeová a Engelkeová, aby bojovaly za naše práva říkat to, čemu věříme a co víme, že je pravda.
Německé zákony týkající se transsexuálů představují hrozbu pro ženy, svobodu projevu a zdravý rozum – a jako takové by měly být zrušeny.
Publikováno v The European Conservative
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
