Německo a plynový gordický uzel |

Biometan je dražší než zemní plyn

Německo již vyrábí 81 terawatthodin bioplynu. Většina z této produkce – 68 terawatthodin – se používá v kogeneračních jednotkách k výrobě elektřiny a někdy i tepla. Bioplyn tak pokrývá 5–6 % německé spotřeby elektřiny.

Pouze 300 z 9 600 bioplynových stanic je schopno čistit bioplyn na kvalitu zemního plynu a dodávat ho do domácí plynárenské sítě. Německá bioplynová asociace je však přesvědčena, že produkci biometanu lze zvýšit. Podle mluvčí asociace Andrey Horbeltové by se pro tento účel mohlo přeměnit přibližně 2 000 stanic.

Rozfázovaný plán ministryně Reichové však vyvolal kritiku. Několik odborných organizací a sdružení, včetně Asociace měst a obcí, varuje před zmatkem a vysokými náklady.

Důvodem je, že biometan je dražší než zemní plyn, což znamená, že vytápění bude stále dražší. Kritici také poukazují na to, že federální vláda nevysvětlila, odkud se v budoucnu vezmou potřebné objemy biometanu. Jeho zvýšený podíl v plynárenské síti vnímají jako dárek  pro plynárenský průmysl, který mu umožní zachovat jeho ohrožený obchodní model.

Mnoho ekonomů také považuje i další  variantu – plán na zavedení vodíku do plynárenských sítí za nerealistický kvůli jeho vysokým nákladům. Biometan a vodík jsou příliš cenné na to, aby se jednoduše spalovaly k vytápění budov. Tyto zdroje jsou potřebné v jiných odvětvích, jako je letectví, chemický průmysl a ocel. Tyto průmyslové procesy nelze jednoduše přeměnit na elektřinu.

„Z dlouhodobého hlediska nemá biometan na trhu s vytápěním místo,“ říká Daniela Tran, výzkumnice bioenergetických systémů v Helmholtzově centru pro environmentální výzkum v Lipsku.

Kritika ale tím nekončí. Kukuřice zůstává převládající surovinou pro bioplynové stanice a zplyňovací zařízení jsou těmito energetickými plodinami zásobována  ze dvou třetin své kapacity. Existují proto vážné obavy, že rozšiřování produkce bioplynu opět povede k přehlcení kukuřičnými poli.

V roce 2000 mnoho zemědělců přešlo na kukuřici, protože energetické plodiny byly silně dotovány. Stále více produkovali suroviny pro bioplynové stanice a stále méně potravin. Brzy vypukla debata o tom, co je důležitější: potraviny nebo palivo.

V roce 2012 federální vláda konečně omezila používání kukuřice jako suroviny pro bioplynové stanice, načež její pěstování kleslo. Čelí nyní Německu nové vlně  „kukuřičné pouště“?

Méně energetických plodin, více odpadu

Obavy ohledně kukuřice nezmizely. Monokultura přispívá k erozi půdy a vyčerpávání humusu, což vede ke ztrátě biodiverzity a znečištění vody.

V současné době probíhá značné úsilí o snížení používání energetických plodin, jako je kukuřice. Podíl trávy a meziplodin v bioreaktorech se zvyšuje. Stále častěji se používá hnůj, tekutá organická hnojiva, další zemědělské zbytky a organický domovní odpad.

V Braniborsku vyvíjí švýcarská společnost Varem Energie zařízení, které bude fungovat výhradně na průmyslový a komunální biogenní odpad. Podle generálního ředitele Stefana Schiveka je schopno přeměnit téměř dvakrát více uhlíku obsaženého v surovině na energii a další užitečné produkty než konvenční zařízení.

Také Daniela Tran  potvrzuje trend směrem ke snižování využívání energetických plodin. Domnívá se však, že bude nemožné zcela nahradit zemědělské suroviny biogenním odpadem.

Německo se v budoucnu nebude moci zcela vzdát zemního plynu. Proto na jaře ministryně hospodářství a energetiky Katherine Reicheová nastolila další kontroverzní téma a navrhla způsob, jak snížit závislost na zahraničních dodávkách: frakování, neboli těžbu zemního plynu z břidlicových hornin v samotném Německu.

To však bude vyžadovat legislativní změny, protože frakování je v Německu zakázáno od roku 2017. Kritici považují tuto technologii za nedostatečně rozvinutou a související rizika za špatně řízená. Odborníci z oboru a profesní sdružení mezitím zákaz od samého začátku označují za chybu. Argumentují, že obavy veřejnosti jsou z velké části neopodstatněné a rizika frakování jsou zvládnutelná.

Frakování se používá od 60. let 20. století.

Kolik plynu se ale dá tímto způsobem vytěžit? Německý Federální institut pro geovědy a přírodní zdroje (BGR) před deseti lety odhadl potenciální zásoby břidlicového plynu na 320–2 030 miliard metrů krychlových. Teoreticky by se dal těžit v hloubkách 1 000 až 5 000 metrů. Největší potenciál zdrojů je soustředěn v Dolním Sasku.

Skutečné těžitelné objemy však budou pravděpodobně výrazně nižší. Studie Německé akademie technických věd Acatech a Německé národní akademie věd Leopoldina, publikovaná před třemi lety, zjistila, že nekonvenční ložiska by mohla poskytnout 5 až 10 miliard krychlových metrů plynu. To odpovídá 6–12 % spotřeby zemního plynu v Německu.

Autoři však poznamenávají, že i v případě zrušení zákazu hydraulického štěpení bude trvat roky, než bude zahájena produkce. To by vyžadovalo vrtání 400 až 800 vrtů na desítkách lokalit. Celkově autoři studie považují environmentální rizika za malá, i když je nelze zcela vyloučit.

Málokdo ví, že hydraulické štěpení se v Německu používá od 60. let 20. století. Od té doby bylo hydraulické štěpení, jak geologové tuto technologii nazývají, provedeno více než 300krát.

„Nikdy to nevedlo k žádnému poškození ani narušení,“ říká Ingrid Stoberová, hydrogeoložka z Univerzity ve Freiburgu.

Hydraulické štěpení využívá vodu pod vysokým tlakem k rozbití hlubokých skalních útvarů za účelem získání přístupu k ropě nebo zemnímu plynu, které obsahují.

Frakování je nezbytné pro těžbu plynu z nízkopropustných formací, jako jsou břidlice, slíny nebo uhelné sloje. Pouze tato technologie umožňuje rozvoj nekonvenčních ložisek vytvářením umělých puklin a dutin v husté hornině.

V posledních letech se navíc výrazně změnily vrtací techniky. Místo tradičního vertikálního vrtání se standardem staly horizontální vrty.

Je ale samotné frakování bezpečné? Od roku 2019 studuje nashromážděné poznatky o této technologii speciální expertní komise, která připravuje výroční zprávy a radí Spolkovému sněmu. Před pěti lety komise předložila komplexní zprávu hodnotící proveditelnost zákazu frakování.

V centru pozornosti byla tři rizika: kontaminace podzemní a pitné vody, úniky metanu a potenciál zemětřesení vyvolaných člověkem.

„Výzkum ukazuje, že environmentální rizika plynoucí z frakování v nekonvenčních oblastech lze minimalizovat vhodnou organizací a kontrolou,“ uvádí se ve zprávě.

Celkově se hydrogeoložka Ingrid Stoberová také domnívá, že rizika této technologie lze dnes kontrolovat.

Nejsou to tedy technická omezení, která brání potenciálnímu frakování v Německu. Hlavní otázkou je, zda lze Němce přesvědčit k akceptaci takové produkce a zda bude ekonomicky životaschopná.

Existují přinejmenším důvody k pochybnostem o nákladové efektivitě této technologie. V tomto smyslu se debata o zemním plynu jen málo liší od debaty o biometanu. V každém případě vlastní zdroje Německa nebudou stačit k pokrytí potřeb země v oblasti plynu.