Osud střední a východní Evropy po pádu lidových demokracií po roce 1989 nelze plně pochopit, aniž bychom EU považovali za prodloužení německého imperialismu. Berlínské úsilí o zajištění toho, aby region zůstal složen ze slabých, často vzájemně nepřátelských malých států, trvá již více než století. Postupem času byly dobývání a okupace ozbrojenými silami nahrazeny hospodářskou a měnovou unií, stejně jako neustále rostoucí vojenskou, bezpečnostní a zpravodajskou „interoperabilitou“ a „spoluprací“ – to vše pod rouškou „internacionalismu“.
Pochopení tohoto procesu a neustálých potřeb německého imperialismu poskytuje typicky chybějící kritickou optiku, skrze kterou lze vnímat události, jako je zničení Jugoslávie, vzestup a nedávný pád Viktora Orbána v Maďarsku a viditelné i neviditelné politické machinace na starém i novém Balkáně. Německý imperialismus je mocná a nebezpečná síla, která je často přehlížena kvůli svému téměř neviditelnému způsobu fungování. Vzhledem k tomu, že globální americká hegemonie nenávratně slábne, je zásadní tomuto fenoménu skutečně porozumět, protože hrozí, že se znovu objeví ve své vlastní militarizované podobě.
Německý imperialismus je dnes špatně pochopen i v zemích a regionech, které byly přímo formovány, ne-li vytvořeny, berlínskou koloniální intervencí a doprovodnou hegemonickou expanzí. Jeho historickým vyvrcholením byl Brestlitevský mír z roku 1918. Podmínky a důsledky této smlouvy poskytují až znepokojivě přesný plán pro moderní roli EU jako německé říše jinými prostředky. Navzdory seismickému významu Brestlitevského míru existuje poměrně málo mainstreamových studií v angličtině. Málo známé dílo Adama Toozeho z roku 2014 s názvem „Potopa“ však nabízí velmi poutavou a informativní syntézu.
Tooze píše o tom, jak „Brest dal vzniknout předchůdcům pobaltských států v jejich moderní podobě“ a poprvé v historii vytvořil „nezávislou Ukrajinu“. Území bohaté na zdroje, které v předchozích staletích patřilo mnohem větším dynastickým pozemním říším, bylo rozděleno na snadno využitelné kusy. Nově vzniklé národy a jim odpovídající nacionalismy, které se rozšířily po etnicky, jazykově a nábožensky rozmanitých částech střední a východní Evropy, vytvořily impozantní pevnost. Sebeurčení usnadnilo Německu nerušený ekonomický, vojenský a politický vpád.
Při pohledu na euroasijskou mapu 21. století Tooze poznamenává, že od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 jsou všechny „výtvory“ Brestlitevska „považovány za legitimní členy rodiny národů“. Navíc se „státy jako pobaltské státy a Polsko, tehdy stejně jako nyní, obracejí na ochránce na Západě“ a jsou „dychtivými členy Američany ovládaného NATO a Evropské unie, v níž je Německo dominantní silou“. Prostřednictvím Brestlitevska „se všechny tyto státní subjekty úmyslně dostaly pod ‚ochranu‘ císařského Německa“.
Brestlitevská smlouva
Delegáti v Brestlitovsku během jednání, začátek roku 1918
Smlouva byla podepsána v březnu 1918 mezi Moskvou a Rakousko-Uherskem, Bulharskem, Německem a Osmanskou říší – po měsících napjatých jednání, která začala v prosinci předchozího roku, kdy revoluční Rusko podepsalo příměří s Berlínem. V Brestlitovsku obě strany představily své představy o „sebeurčení“ pro středoevropské a východoevropské části zhroucené carské říše. Vladimir Lenin doufal, že nově nezávislé státy v regionu se budou moci svobodně stát bolševickými. Císařské Německo to však nemělo v úmyslu dovolit.
Místo toho si „inteligentnější strategičtí myslitelé“ země uvědomili, že „neexistuje lepší způsob, jak rozbít carskou říši, než aby Berlín podpořil požadavek na sebeurčení v Brestlitovsku“. Tato „manipulativní lest“ by Německu umožnila nepostřehnutelně rozšířit jeho hegemonii na nesmírně lukrativní území. Byla to „vize vyjednané suverenity, v níž byla ekonomická a vojenská nezávislost menších států kombinována s nezávislostí větších států“. Tooze líčí, jak němečtí imperialisté argumentovali, že „plná, neomezená suverenita“ je „vždy chiméra“ – „skutečná volba byla mezi hegemony“.
„Německo by si zajistilo moc v kontinentálním měřítku – ne anexí, ale vytvořením ekonomického a vojenského bloku menších východoevropských států… Autonomní polský celek, který Německo a Rakousko na podzim roku 1916 vyčlenily z ruského území, byl začátkem. Nové Polsko by sice bylo s Německem úzce a neodvolatelně spjato ekonomicky i vojensky, ale zároveň by mu byla dána svoboda ‚národního vyjádření‘ v sociální a kulturní sféře.“
„Vojenská ochrana“
Z pohledu ústředních mocností byl koloniální zisk sebeurčení obrovský. Územně Moskva ztratila kontrolu nad územím dnešního Běloruska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska a Ukrajiny. Toto prvotřídní bývalé carské území tvořilo 34 procent populace padlé říše, 54 procent její industrializované půdy, 89 procent jejích uhelných revírů a 26 procent jejích železnic. Berlín si byl dobře vědom toho, že o tento regionální poklad se bude tvrdě bojovat a mohl by snadno spadnout „do oběžné dráhy jiné velmoci“ – „pokud ne Německa nebo Ruska, pak Velké Británie“.
Brestlitevské podmínky proto povolovaly pouze „nezávislost“ pod formální „německou vojenskou ochranou“. To proměnilo miliony lidí v celém regionu v potenciální zástupné vůdce, postavené proti Rusku nebo jiným velkým mocnostem, které ohrožovaly místní hegemonii Berlína – podobně jako dnes NATO. Vznikající Sovětský svaz, který se rychle propadal do občanské války a čelil francouzsko-britské intervenci s cílem zvrátit revoluci, se podřídil tvrdým podmínkám smlouvy. Lenin věřil, že bolševici nakonec znovu získají ztracená území pouhou silou radikalismu.
Současná mapa států střední a východní Evropy vytvořená Brestlitevskou smlouvou
Brestlitevský mír byl v červnu 1919 roztržen Versailleskou smlouvou, která donutila Berlín udělit nezávislost řadě protektorátů dobytých Německem, které se v regionu usadily. Během následujících tří let vypukly chaotické a násilné boje mezi místními revolučními živly podporovanými Rudou armádou a „nezávislými“ státy vedenými kolaboračními loutkami. Bělorusko a Ukrajina byly úspěšně začleněny jako republiky, zatímco pobaltské státy a Polsko zůstaly autonomní. Mezitím byla v celé střední a východní Evropě rozhodně zaseta semena německé hegemonie prostřednictvím sebeurčení.
Po Brestlitovsku zanechal německý kolonialismus stopy především prostřednictvím vzniku nacionalismu a odpovídajících národních zakládajících mýtů v celém regionu, které byly ze své podstaty nepřátelské a hněvivé vůči Moskvě. V Polsku v roce 1916 se berlínské invazní síly úspěšně prezentovaly jako osvoboditelé. V pobaltských státech tvořili Rusové velkou část městské, statkářské elity. Němečtí propagandisté – a v ultranacionalistických narativech – je snadno zobrazovali jako parazitické vládce převážně negramotného etnického estonského, lotyšského a litevského rolnictva, které žilo většinou na venkovských stepích.
Přimět multietnické obyvatelstvo Ukrajiny k přijetí protiruské „nezávislosti“ bylo podstatně obtížnější – vzhledem k jejich podobnému původu, zvykům a jazykům, stejně jako k významnému vzájemnému kulturnímu vlivu v obou směrech od spojení Kyjeva s Moskvou v roce 1654. Současná úcta ke genocidním fašistům na Ukrajině a probíhající zástupná válka jsou přímými důsledky snah německého imperialistického režimu o rozdmýchání nepřátelství a antagonismu mezi Rusy a Ukrajinci. Tuto strategii po celou dobu studené války udržovaly CIA a MI6 s pomocí nacisty infiltrovaného Západního Berlína.
„Civilizační mise“
Dalším trvalým odkazem Brestlitovska byla transformace „sebeurčení“ z liberální německé imperialistické křížové výpravy v základní princip angloamerických mezinárodních vztahů. Tuto otázku dychtivě a cynicky přijal nejprve britský premiér Lloyd George a poté americký prezident Woodrow Wilson. Právo na sebeurčení menšin na celém světě se stalo absolutním ústředním bodem Pařížské mírové konference v roce 1919. Protikoloniální a nacionalistická hnutí po celém světě v něm viděla příležitost k dosažení nezávislosti na zahraniční nadvládě.
Na konferenci se Rakousko-Uhersko brutálně stalo obětí tohoto úsilí o sebeurčení, jelikož Velká Británie úspěšně nařídila „osvobození“ svých území prostřednictvím úplné demontáže říše. Vznikly tak nezávislé státy Rakousko, Maďarsko, Československo a Jugoslávie. Poslední dva byly zcela novými zeměmi, přičemž Jugoslávie vznikla z jihoslovanských oblastí Rakouska-Uherska – Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Slovinska – a také z revolučních království Srbska a Černé Hory. Hořkou ironií je, že samotné Rakousko-Uhersko již dříve prosazovalo regionální sebeurčení ve stylu Brestlitevského, aby upevnilo svou imperiální vládu.
V červnu 1878 byl svolán málo známý Berlínský kongres. Hlavní evropské mocnosti se pokusily reorganizovat Balkán po vítězství Ruska nad Osmanskou říší o tři měsíce dříve. Konflikt skončil tak, že Moskva prostřednictvím spojeneckého Velkého Bulharska a nově vzniklých nezávislých států Černé Hory, Rumunska a Srbska prosadila hegemonii nad zbývajícími územími Konstantinopole v jihovýchodní Evropě. Rakousko-Uhersko, Velká Británie, Francie, rychle se rozvíjející hostitelská říše Německo a Itálie si však přály revizi těchto podmínek.
Zatímco Kongres uznal nezávislost tří nových balkánských států, účastníci požadovali, aby se Bosna a Hercegovina stala rakousko-uherským protektorátem – k velkému zklamání Srbska. Následná anexe Sarajeva Vídní způsobila útěk desítek tisíc muslimských obyvatel do Turecka. Tento exodus se zintenzivnil v roce 1881 po zavedení vojenské branné povinnosti. Tento krok byl inspirován Srbskem a Černou Horou, které podporovaly místní protiimperiální živly. Byla to pouze rakousko-uherská machinace, která měla proměnit harmonicky multietnickou a multináboženskou Bosnu a Hercegovinu v sud s prachem rozpadu.
Ve službách tohoto cíle aktivně pěstovaly sarajevské rakousko-uherské okupační úřady národnost založenou výhradně na bosensko-muslimské identitě. Místní srbochorvatský dialekt byl prohlášen za samostatný bosenský jazyk, texty psané cyrilicí byly potlačeny a srbské knihy a noviny byly zakázány. Vídeňská intervence nedokázala vyvolat násilný, separatistický rozkol mezi různorodými národy Bosny. Nicméně vytvořila obrovskou armádu branců pro jakoukoli budoucí regionální válku a zajistila Rakousko-Uhersku vítězství v imperiálních PR vztazích. Podle historika Maximiliána Georga:
„Cílem [Vídně] bylo vštípit obyvatelstvu jejich údajnou bosenskou, prohabsburskou identitu, legitimizovat rakousko-uherské vládce jako nové Římany a demonstrovat Evropě a světu úspěch ‚civilizační mise‘ Rakouska-Uherska v ‚orientální‘ zemi. Tato ‚civilizační mise‘ za vojenské okupace byla nejsilnějším projevem rakousko-uherského kolonialismu.“
„Jugoslávský nacionalista“
Rakousko-Uhersko i Německo vnímaly pouhou existenci nezávislého Srbska jako neustálou hrozbu pro svou dominanci ve východní Evropě, kterou bylo nakonec nutné neutralizovat. Napětí se po přelomu století neustále zvyšovalo a vyvrcholilo formální anexí Bosny Vídní v roce 1908. Imperialisté v Berlíně sledovali po celé toto období s intenzivním zájmem koloniální machinace Rakouska-Uherska. V roce 1888 kancléř Otto von Bismarck prorocky předpověděl, že „nějaká zatracená hloupost na Balkáně“ naruší křehkou rovnováhu sil v Evropě a spustí větší globální konflikt.
Invaze Srbska a Černé Hory do Albánie v říjnu 1912 po vyhlášení nezávislosti na Osmanské říši se ukázala jako téměř „zatraceně hloupý úkon“. Srbské a černohorské síly se pokusily trvale obsadit území, ale o rok později se stáhly pod hrozbou rakousko-uherské intervence. V důsledku toho navštívil Vídeň císař Vilém II. a prohlásil koloniálním úředníkům, že „válka mezi Východem a Západem je z dlouhodobého hlediska nevyhnutelná“. Vzhledem k tomu, že Slované se „nenarodili k vládnutí, ale k poslušnosti“, jejich protiimperiální tendence nemohly být déle tolerovány.
Vilém II. se dále zavázal „podporovat“ Rakousko-Uhersko v jakémkoli budoucím konfliktu ve východní Evropě a ujistil své vídeňské protějšky, že Berlín je „připraven kdykoli tasit šavli, pokud by to vaše činy vyžadovaly“. Atentát na arcivévodu Ferdinanda, který provedla Gavrilo Princip v Sarajevu v červnu 1914, poskytl ideální záminku pro konfrontaci mezi Slovany a Germány, po které si císař dlouho přál. Pod tlakem rakousko-uherských úřadů, aby během soudního procesu Bělehrad přímo obvinily z jeho činu, Princip místo toho trval na tom, že byl ideologicky motivován.
„Jsem jugoslávský nacionalista, jehož cílem je sjednocení všech Jugoslávců, a je mi jedno, jakou formu vlády zaujme, ale musí být osvobozena od Rakouska… Plánem bylo sjednotit všechny jižní Slovany. Bylo jasné, že Srbsko, jako svobodná část jižních Slovanů, má morální povinnost pomáhat se sjednocením, být pro jižní Slovany tím, čím byl Piemont pro Itálii… Podle mého názoru by každý Srb, Chorvat a Slovinec měl být nepřítelem Rakouska.“
V poválečné Jugoslávii byl Princip povýšen na národního hrdinu. Začátkem roku 1930 byla na místě Ferdinandova atentátu vztyčena pamětní deska oslavující založení nového státu. Byla to jediná trofej, kterou si nacisté nárokovali po invazi Osy do Jugoslávie – byla předána Adolfu Hitlerovi na slavnostním ceremoniálu k jeho 52. narozeninám v dubnu 1941, dva dny po kapitulaci Bělehradu. S vymazaným silným totemem německého zármutku nastal čas Jugoslávii trvale vyhladit.
„Základní podřízenost“
Adolf Hitler si prohlíží pamětní desku připomínající atentát na arcivévodu Ferdinanda, kterou vyplenil Gavrilo Princip.
Rozpad země se do značné míry opíral o vznik genocidních, etnonacionalistických loutkových států. Bolestné vzpomínky na tyto pokusy o hegemonii na Balkáně pod heslem „sebeurčení“ byly pro mnoho Jugoslávců v prosinci 1991 stále živé. V té době nově sjednocené Německo jednostranně uznalo členy federace Chorvatsko a Slovinsko za „nezávislé“ státy a povzbudilo další republiky rozpadající se země, aby následovaly separatistický příklad obou stran. Všeobecně se předpovídalo, že zánik Jugoslávie vyvolá rozsáhlé krveprolití.
O šest měsíců dříve vedla Jugoslávie válku proti chorvatským a slovinským separatistům. Druhý zmíněný konflikt trval pouhých deset dní, ale první stále doutnal. Evropské společenství a OSN se po celou tuto dobu marně snažily najít mírová řešení rychle se zhoršující krize v Jugoslávii, ačkoli se formálně zavázaly k zachování země v nějaké formě. Berlínské uznání tyto snahy fakticky sabotovalo, protože odstranilo jakoukoli motivaci jugoslávských republik k vyjednávání o své budoucnosti s Bělehradem a zároveň povzbudilo nacionalisty v každé republice.
Obavy z oživujícího se berlínského imperialismu se neomezovaly pouze na Jugoslávii. Jak tehdy poznamenal deník TIME, „v evropském politickém životě se dříve považovalo za samozřejmost, že Německo… nebude hrát vedoucí ani kontroverzní roli ve světové politice“ – s čímž „jeho sousedé byli docela spokojeni“. Zatímco okupované Západní Německo během studené války fungovalo jako „ekonomický gigant a politický trpaslík“, berlínská „neočekávaná demonstrace moci v diplomacii“ uznáním Chorvatska a Slovinska za „nezávislé“ země nyní vyvolávala „nepokoj“ v západních hlavních městech.
V britském parlamentu tehdejší ministr zahraničí Douglas Hurd výslovně citoval světové války jako znepokojivé precedenty pro moderní německý tlak na „sebeurčení“ v brzy bývalé Jugoslávii. „Mezi hlavními státy západní Evropy existuje tradice, že se kvůli rivalitě ohledně těchto balkánských otázek rozdělují a vše končí na bojišti. Nemyslím si, že tato tradice je dobrá,“ varoval Hurd. Washington, nesmírně podrážděný tím, že Berlín „předbíhá USA“, poslušně převzal kontrolu nad jugoslávskou krizí – s katastrofálními následky.
Bratrovražedné války, které následně sužovaly Jugoslávii, vytvořily vysoce invazivní předmostí, jehož prostřednictvím se německá ekonomická a politická hegemonie šířila po celém regionu – bez přímého vojenského zapojení. Zatímco Berlín prezentoval svou podporu chorvatské a slovinské „nezávislosti“ z hlediska lidských práv, bohaté finanční odměny plynoucí z demontáže federace byly zřejmé. Jako zdaleka dvě nejbohatší republiky si Německo fakticky zajistilo přístup k „nejlepším produktivním aktivům“ brzy bývalé země tím, že vyvolalo její praktický a fyzický kolaps, jak poznamenal jeden badatel v akademické práci z roku 2008.
Autoři píší, že „hegemonický vztah“ Berlína s nástupnickými státy Jugoslávie byl podstatně větší než i německá imperiální infiltrace „menších států“ jinde ve střední a východní Evropě. To je dáno „specifickou závislostí“ balkánských zemí na „strukturální síle“ Berlína. Z ekonomického hlediska se to promítá do obrovských deficitů národního obchodu s Německem v celém regionu, přičemž do Berlína proudí „balkánské meziprodukty a suroviny“ v neustálém, masivním proudu, zatímco německé korporace a produkty dominují mnoha místním obchodním, finančním a průmyslovým sektorům.
Základem této mimořádné ekonomické kolonizace bylo zavedení „nezávislých“ měn nástupnickými státy Jugoslávie, původně vázaných na bývalou německou marku a nyní na euro. To se ukázalo jako klíčové pro „zásadní podřízení politických ekonomik regionu ideologickým a provozním normám“ EU – nebo jinými prostředky Německé říše. Nové národní a soukromé bankovní systémy postjugoslávských zemí byly specificky strukturovány podle berlínského vlastního modelu, s německými bankami v popředí – stejně jako jinde ve střední a východní Evropě. A to není vše:
„[Pevný kurz německé marky k euru] byl nezbytným předpokladem pro formování makroekonomické politiky těchto (a dalších transformujících se) států, pro jejich zahraniční ekonomické vztahy, pro další rozvoj jejich kapitálových trhů a výsledných programů liberalizace, deregulace a privatizace.“
„Evropský kontinent“
Berlínské převzetí bank na Balkáně „zásadně usnadňuje pronikání všech německých společností do obchodního života balkánských ekonomik“. Od té doby Berlín chamtivě drancuje místní zdroje i průmyslová odvětví a jeho regionální investice „se vyznačují akvizicemi“. Například německé supermarkety mají ve střední a východní Evropě téměř monopol, přičemž ceny jsou často vyšší než doma, a to i přes nízkou místní kupní sílu. Nízké mzdy, masivní strukturální nezaměstnanost a masivní odliv mozků jsou vzájemně propojené a ničivé dědictví.
Západní „tranzice“ na Balkáně byla mnohem ničivější než dokonce i zvěrstva, která postihla bývalou Varšavskou smlouvu v 90. letech. Brusel, silně ovlivněný „preskriptivními programy vycházejícími z EU a Světové banky“, se od roku 1999 také „aktivně zapojuje“ do poradenství a vedení každé země v regionu směrem k členství v bloku. Po tolika vnuceném ožebračování není zcela jasné, jaké významné výhody balkánské státy nebo obyvatelstvo získají ze svého vazalství pod formalizujícím se německým imperialismem.
Koncem roku 2019 balkánský liberál, který kdysi vehementně prosazoval členství své země v EU, napsal truchlivou elegii o „procesu takzvané integrace“, kterým utrpěly nástupnické státy Jugoslávie v důsledku přijetí „opatření“, „nástrojů“ a „reform“ diktovaných „západními technokraty“. Od nově „nezávislých“ zemí „se očekávalo, že od základů vybudují plně rozvinutou západní liberální demokracii… na troskách jiného, ale plně rozvinutého systému… zatímco my za sebou táhneme břemeno prohlubující se chudoby a traumatu.“ Několik z nich bylo a zůstává hluboce poznamenáno „válkami za nezávislost“ podporovanými Berlínem a Bruselem.
Nicméně „tento mučivý proces ničení a obnovy celého systému… nebyl pro novou německou říši ani dostatečně rychlý, ani dostatečně úspěšný“. Navíc „konkurence nebyla spravedlivá“ – „otevření našich trhů západnímu rozvinutému kapitalismu a zavedení neoliberálních reforem vyčerpalo naše lidské a ekonomické zdroje, když jsme se snažili držet krok.“ Zbytky socialismu byly smeteny, státní průmysl rozprodán a sociální výdaje drasticky sníženy. Esej záhadně opomněla zmínit, že současný německý ekonomický útok na Balkán má „silný bezpečnostní rozměr“.
Původní mapa okupace KFOR pro Kosovo, červen 1999
Esej z roku 2008 uvádí, že Berlín vykonává přímou kontrolu v celém regionu v koloniálním stylu, například prostřednictvím vysokého představitele v Bosně a Hercegovině jmenovaného EU, který tradičně slouží jako německý císařský místokrál v Sarajevu. Berlín navíc trvale významně přispívá k mírovým silám NATO v Kosovu, KFOR, které udržují vojenskou okupaci, pod níž Priština v únoru 2008 kontroverzně vyhlásila nezávislost na Srbsku. Letos v létě se washingtonský kontingent KFOR po 27 letech začal stahovat z Kosova.
Američané mezitím otevřeně signalizují, že se Bosny vzdávají, což vyvolává potenciálně naléhavé otázky ohledně budoucnosti sjednocené země. V dubnu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová s výslovným odkazem na bývalou Jugoslávii jasně uvedla, že EU i ona osobně hodlají „dokončit evropský kontinent tak, aby nespadl pod ruský, turecký ani čínský vliv“. Historie nám ukazuje, že taková prohlášení německých imperialistů často vedou ke katastrofám ohrožujícím svět. Mezitím by „nějaká zatracená hloupost na Balkáně“ mohla dnes očividně znovu spustit válku.
