JIŘÍ WEIGL
Evropská unie právě neprožívá zrovna šťastné období. Dokazují to statisícové demonstrace, které se v posledních týdnech šíří z Francie do dalších členských zemí – do Itálie, Německa, Belgie, Španělska a dalších. Široká veřejnost a především mladí lidé divoce protestují proti všemu. Hovoří o rostoucích životních nákladech, rozvratu školství, masové migraci, eskalaci zbrojních výdajů a přípravám na válku s Ruskem, ale zdá se, že je to výraz daleko širšího levicového negativismu vůči poměrům a hluboké společenské krize. Protesty, někde velmi násilné, zaskočily vládnoucí západoevropský liberální establishment, který ve všech těchto zemích zažívá na politické scéně viditelnou ztrátu voličské podpory.
Lidé protestují oprávněně. Příčina problémů je všude stejná – progresivistická zelená politika a regulace, které uměle zdražují energie a zničily evropský průmysl, masová migrace, která rozložila společnost a vyčerpala sociální systémy a z toho všeho plynoucí dluhová krize, která neumožňuje udržet vymoženosti sociálního státu. Poslední ranou je horečné zbrojení a financování války na Ukrajině, kterou si západoevropské země v této situaci nemohou dovolit.
EU se potácí jako mocnost druhého řádu, kterou války na Ukrajině a na Blízkém východě ničí a odhalují neudržitelnost dosavadní politiky. Zcela neschopné bruselské centrum ale odmítá jakékoliv změny politiky a stává se hlavní pákou zdiskreditovaných slabých vlád Německa a Francie k udržování jejich moci doma i v Evropě.
Na východní periférii je situace rovněž bouřivá. Zde probruselské síly přímo přešly do útoku a potlačují své konzervativní politické protivníky metodami, za které by se nemuseli stydět autoritativní režimy někde ve Střední Americe. Poslední ukázku můžeme v přímém přenosu sledovat v Polsku, kdy se probruselský liberální premiér Tusk snaží policejním násilím fyzicky ovládnout ústavní soud a zbavit se jeho konzervativních členů. Stejně brutálně postupoval při násilném ovládnutí veřejnoprávních médií po svém volebním vítezství. Vyvolal tím potlesk z Bruselu a uvolnění desítek miliard dotací, které EU Polsku v éře konzervativní vlády zadržovala.
Ještě brutálnější metody se při „obnově demokracie“, jak se v oficiální propagandě tento probruselský „Machtergreifung“ eufemisticky nazývá, používají v dnešním Maďarsku. Tam byly všechny ústavní a veřejné instituce vyčištěny od představitelů konzervativní opozice, dokonce prezident republiky a ústavní soudci donuceni odstoupit. Televize musela zastavit vysílání, dokud nezměnila své vedení. Opozičním politikům bylo zákonem zakázáno znovu kandidovat ve volbách, jsou podrobeni policejnímu vyšetřování, prověřování majetkových poměrů a trestně stíháni. Evropa nejen že mlčí, ale tleská a stejně jako v případě Polska uvolňuje zadržované desítky miliard.
V této perspektivě se situace v České republice jeví jako idyla, byť poněkud bizarní. Na rozdíl od oficiálně oslavované EU česká ekonomika překvapivě i v situaci drahých energií a evropských regulací přece jenom trochu roste, platy obyvatel rovněž, stejně jako schodek rozpočtu, i když je náš veřejný dluh na rozdíl od našich vzorů na Západě stále ještě relativně nízký. Ekonomiku táhne spotřeba domácností, což ukazuje, že přes drahé bydlení a inflační obavy je situace poměrné příznivá. Progresivistická opozice se však přesto zřejmě domnívá, že revoluční situace nastává a pokouší se destabilizovat vládu organizováním masových demonstrací, které v západní Evropě tak pěkně fungují.
Nebyli bychom ale v Česku, aby všechno nezískalo charakter bizarní frašky. Na Západě lidé demonstrují proti růstu životních nákladů, zbrojení a válce. U nás to má být naopak – lidé mají vyjít do ulic a vyřídit si to s vládou proto, že prý chtějí platit vysoké rozpočty veřejnoprávních médií, jejichž mírné osekání a změnu financování jenom naznačila vláda. Také prý mají demonstrovat za vyšší utrácení za zbrojení a za přípravu války s Ruskem. Úžasná perspektiva pro zemi, která přežila proto, že se po dobu své existence nepřátelům nikdy nebránila a dnes disponuje jenom pár tisíci vojáků, 24 starými německými tanky a žádnou protivzdušnou obranou. Obzvláště věrohodně zní tato rétorika z úst bývalých důstojníků Varšavské smlouvy, kteří nás jsou prý ochotni do boje s Ruskem vést.
Vše ale zřejmě dopadne tak, jako u nás vždycky – suma sumárum se nestane nic podstatného. Umělci si na obrazovkách a sociálních sítích zabouří a dostanou přidáno, progresivistická probruselská skupina, která si před 25 lety v tzv. „televizní krizi“ zprivatizovala veřejnoprávní sdělovací prostředky, si vykřičí od vlády faktické právní a finanční potvrzení svého postavení na další dekády, studenti se „ulijí“ z výuky na demonstrace za to, aby jejich rodiče museli platit vyšší daně, a pojedeme dál. O dotace z Bruselu nepřijdeme, u nás „obnova demokracie“ nehrozí. U nás i předseda Ústavního soudu klidně chodí na protivládní demonstrace a v televizní veřejnoprávní estrádě z obrazovky vesele z první řady publika tleská protivládním narážkám. Dobře ví, že v „zemi mírného pokroku v mezích zákona“ mu nic nehrozí, ani ve vládních kauzách obvinění z podjatosti.
Jiří Weigl, IVK
