Když se teď pomalu vracíme z pandemického režimu fungování společnosti do normálního, moc bych si přál, aby ten návrat nebyl úplný, aby alespoň něco z toho, na co dřív nebylo ani pomyšlení, ale co se v krizi najednou nedalo ignorovat, zůstalo: Povědomí o tom, jaká práce je důležitá a jaká méně, které profese nás drží nad vodou a bez kterých se můžeme obejít.
Ano, mluvím o úctě, kterou všichni začali prokazovat zejména zdravotníkům, ale i dalším pečujícím profesím, jako jsou ošetřovatelé, sociální pracovníci, vychovatelé a v neposlední řadě učitelé. (Omlouvám se všem popelářům, uklízečkám, prodavačům a dalším, na které jsem zapomněl, nebo si ani sám neuvědomuji, jak jsem sám i na jejich práci závislý.) Abychom na ně nezapomněli, sotva se trochu oklepeme, abychom je dokázali ocenit i finančně a už nevraceli na piedestal bankéře, sportovce, umělce, právníky či podnikatele jenom proto, že budou zase vydělávat víc. Abychom přestali hodnotit společenskou prospěšnost práce podle její ceny, abychom přestali přeplácet ty, bez kterých se můžeme obejít, a dokázali zaplatit ty, bez kterých jako společnost fungovat nemůžeme. Aby všechny ty reklamy, kterými teď velké korporace zaplavili televizi a v nichž pateticky oslavují ty, kteří to všechno odedřeli, nezůstaly jen modlením se bezvěrce na smrtelné posteli, ale aby jejich duch pokračoval a odrazil se v tom, jak rozdělujeme bohatství.
Vím, že chci hodně. Co hodně, všechno. Vím, že by to znamenalo totální změnu hodnot a priorit celé společnosti. A přesto to chci. Chci to tím víc, že jsem teď viděl, že to jde.
P.S. Kdybych mohl mít ještě jedno přání, tak bych si přál, abychom neoznačovali něco za normální jenom proto, že je to nejběžnější, a abychom si přestali plést normální a zdravý. To, co je normální, ještě nemusí být ani zdravé, ani správné.
Převzato z blogu Tribun
https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js
