V minulých týdnech se objevily údaje ze studie Centra veřejných financí, že vnitřní dluh naší armády činí asi 265 miliard korun. Jak vlastně na toto číslo přišli?
Nejprve jsem se podíval na ono „centrum“ a zjistil jsem, že jde podle jejich vlastních slov o tým ekonomů a ekonomek z Univerzity Karlovy, kterým mimo jiné záleží na klimatu. V daném okamžiku se mi rozsvítily dvě varovné kontrolky. Za prvé, domnívám se, že filozofická fakulta „B“, tedy fakulta sociálních věd, a ekonomie spolu příliš nesouzní, pokud ovšem nejde o ekonomii politickou, evropskounijní či podobně opřívlastkovanou. A za druhé, dám-li odborně nesouvisející módní věc do preambule své instituce, nutně vzbudím dohady, že mi více záleží na aktivismu než na odborném vědeckém výzkumu. Ale prosím, proti gustu žádný dišputát. Pro bývalého studenta stejné fakulty, ale té „A“ z první poloviny osmdesátých let, to však vytváří pocit „déjà vu“.
Raději k těm 265 miliardám. Zkusil jsem si dohledat jejich argumentaci a vyšlo mi, stručně řečeno, že ono číslo je součet nevynaložených prostředků za roky 2014 až 2025, rozdíl mezi imaginárními výdaji ve výši 2 % hrubého domácího produktu (HDP) a skutečnými výdaji resortu. Tedy jakási suma „sama o sobě“. Daný pojem plně odpovídá filozofickému pohledu na jsoucno. Jde o stav bytí, který nepotřebuje vnější důvod, stručně řečeno. Pro ony ekonomy a ekonomky z filozofické fakulty „B“ jde o záležitost, kterou by jim jejich kolegové z filozofické fakulty „A“ mohli vysvětlit třeba podle Tomáše Akvinského. V reálném životě mi však uniká potřeba takového výzkumu, jenž preferuje počítání jakýchsi imaginárních peněz, jež by mohly či měly být utraceny, a to bez ohledu na potřeby a možnosti naší armády. Daný výzkum se mi tak jeví jako málo smysluplný, i když zcela jistě nadstandardně honorovaný z peněz daňových poplatníků.
Již v minulosti jste říkal, že ona dvě procenta či pět procent HDP nemají žádnou validitu. Proč se proti takovým limitům vymezujete?
Před několika týdny jsme se oba zúčastnili jisté akce, na které mimo jiné vystoupil Hynek Kmoníček, tehdy ještě premiérův poradce pro národní bezpečnost. Nově se připravuje na diplomatické zastupování našeho státu v Organizaci spokojených národů (Myšleno Organizaci spojených národů, tedy OSN. Pozn. Red.). Ten dal do pléna docela zábavnou historku o tom, jak měl lucemburský premiér na nějakém aliančním jednání prohlásit, že pokud by měla jeho země dávat 5 % HDP na zbrojení, nebyla by tyto peníze schopna utratit jinak, než žeby každému svému občanovi koupila tank. Tady vidíte, že se nám zde opět objevuje určitý narativ, tedy požadavek na nejprve 2 %, nyní dokonce 5 % pro ozbrojené síly.
Pro politiky, novináře a samozvané experty se stačí takového narativu držet, vypnout mozek, je-li tedy k dispozici, a všechno je vyřešeno. Není tedy třeba přemýšlet o struktuře ozbrojených sil, o jejich výzbroji, o zásobách. Máme číslíčko, které nám vše vyřeší. Prostě utrácejme a nezkoumejme proč! To je ovšem pozice platinové blondýny s platinovou kartou v neplatinovém supermarketu.
Dobře, asi rozumím tomu, co chcete říci, ale přesto oněch 265 miliard je obrovská suma, i když asi dosti umělá…
Podívejte, nyní se hodně hovoří o vrtulnících. Před necelými deseti lety byla tato zakázka poněkud zpackána (všimněte si, jak jsem tolerantní) a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) vyměřil ministerstvu pokutu ve výši 550 milionů korun. Letos se objevila informace, že ministerstvo nakupuje nákladní automobily Tatra nikoli přímo od výrobce, ale přes zprostředkovatele, takže tím jsou tato autíčka o miliardu dražší. Pak máme polní kuchyně od firmy již zvěčnělého bývalého senátora ODS či nákup belgických kulometů se zištnou pomocí jihočeské firmy jediného muže, údajně mající své sídlo v montovaném baráku na bývalé vojenské střelnici. Jen v těchto uvedených případech činí celková suma zbytečně vyplacených peněz více než jedno procento oné, jak říkáte, obrovské sumy.
A máme zde další věci. Letouny CASA, obrněné transportéry Pandur, maskované batohy se svítícími oranžovými doplňky. Od prosince 2024 marně čekáme na francouzská děla, za která již bylo zaplaceno přes 7 miliard korun. Malé kapky, velké kapky, ono se to nastřádá. A potom taková splátka za letadla z konce roku 2023. Američané nárokovali 15 miliard korun, vláda jim poslala 26 miliard, bude Silvestr, dejte si „boys“. Ovšem 26 miliard, to už je celých deset procent oné obrovské částky, která prý naší armádě chybí. A tady byla odeslána ad hoc, pravděpodobně z toho důvodu, aby se na konci roku utratily peníze a mohlo se vykázat nějaké přiblížení k narativu 2 %. Jsem si vcelku jist, že kdyby se pečlivě auditovaly všechny nákupy za uvedené období, zbytečně vynaložené peníze by dosáhly úctyhodného procenta oné obrovské sumy, o kterou je naše armáda údajně podfinancována. Ostatně stačí sledovat web Kverulant.org a jím zveřejňovaná data o armádních financích.
Máte tedy pocit, že to naši ministři obrany za ono sledované období – i já budu tolerantní – poněkud nezvládli?
Něčeho se podržte, já budu ony osoby tak trochu hájit. Je pravda, že mají politickou odpovědnost za resort, který spravují, ale již jeden pokus o kriminalizaci jedné ministryně skončil zhruba milionovým odškodněním. To museli, bohužel, zaplatit daňoví poplatníci, nikoli vyšetřovatelé a prokurátoři tvořící a žalující nesmyslný případ. Na ministry a ministryně bych hlavní odpovědnost neházel, jedná se o politické figury přicházející do resortu bez jeho znalosti.
V letech 2015 až 2025 to byly čtyři osoby a bylo to genderově vyvážené. K jejich připravenosti stát v čele resortu můžeme mít dosti připomínek. U ministryň bych se nedivil, pokud by se při nástupu do resortu domnívaly, že operace se provádějí pouze na chirurgických odděleních nemocnic, u ministrů to bylo možná obdobné. Ministři podepisují věci, u nichž se musí spolehnout na tvrzení a prohlášení podřízených, přičemž podpisem přebírají politickou odpovědnost za rozhodnutí, jehož smyslu budou většinou rozumět jen matně, pokud tedy vůbec. Největší systémová chyba je v oněch deklarovaných procentech, podobná chyba pak v obecné neschopnosti našich nejvyšších uniformovaných.
Co je špatného na těch procentech?
Je to pouze signál, navíc cinknutý. Nikdo si nedokážeme představit, o jakou sumu jde. Trochu jsem se díval do minulosti a objevil zajímavý článek nejmenovaného média z prosince 2014. Tam se pravilo, že za minulého režimu činily zbrojní výdaje až 15 % státního rozpočtu, což prý zákonitě vedlo k hospodářskému kolapsu. Ekonomové by to dokázali vysvětlit, já se přidržím pouze procent a násobilky. V roce 2025 dosáhl náš HDP přibližně 8,06 bilionu korun a státní výdaje pak 2,37 bilionu. Pokud bychom v tomto roce vydali na obranu oněch bájných 5 % HDP, bylo by to asi 403 miliard korun, tedy 17 % státních výdajů.
A nyní trocha historie. Největší poválečné výdaje na armádu se plánovaly pro rok 1953, celkem to mělo být přes 20 % státního rozpočtu. K čemu došlo v roce 1953, je obecně známo. Tedy analýza jistého média z konce roku 2014 tvrdila, že 15 % výdajů na obranu přineslo rozsáhlé ekonomické problémy, realita roku 1953 s plánovanými 20 % výdajů přinesla měnovou reformu. Narativ 5 % HDP na obranu znamená 17 % státního rozpočtu (podle čísel z roku 2025), což pěkně sedí v onom historickém rozmezí 15 a 20 % rozpočtových výdajů na obranu v minulém režimu, tak usilovně kritizovaných dnešním pohledem.
Provokativně se zeptám, co jsme v roce 1953 za ty peníze měli?
Měli jsme armádu o síle 17 divizí pozemního vojska, sedmi divizí vojenského letectva a dvou divizí protiletadlového vojska. Jde samozřejmě o nesouměřitelné prvky, neboť dnes nemáme divizi žádnou, takže to zkusím jinak. Počátkem roku 1953 mělo letectvo (a tím i protivzdušná obrana) k dispozici 110 stíhacích letounů MiG-15, které ve stejné době vcelku úspěšně bojovaly v korejské válce. Onen rozpočtový plán byl sice zčásti redukován, přesto se počet těchto letadel do konce roku 1953 výrazně zvýšil a překonal číslo 300. Můžeme sice film Vysoká modrá zeď označit za pouhou propagandu, ale ony tři stovky stíhaček MiG-15 k dispozici byly. Zda by byly v případném konfliktu dostatečnou silou, to bych nechal na zhodnocení někomu jinému, rozhodně však dnes nemáme k dispozici ani 4 % tohoto počtu stíhaček.
Ona čísla, která uvádíte, jsou však poněkud schematická, i když mají vypovídací hodnotu násobků či podílů. Jsou však někde k dispozici přesnější čísla ohledně HDP, státního rozpočtu a rozpočtu ministerstva obrany z doby před rokem 1990, abychom mohli porovnávat porovnatelné?
Pojem HDP je naším porevolučním výdobytkem, do roku 1989 se užíval pojem národní důchod. Nejsa ekonom, nemohu vám sdělit, jaký je (a zda vůbec) mezi těmito dvěma pojmy vztah. Pojem státní rozpočet je užíván stále, do roku 1990 byl uváděn v rovnováze příjmů a výdajů (pravdivost takového tvrzení by opět museli potvrdit ekonomové), poté bych používal jako relevantní pojem výdaje státního rozpočtu. Před rokem 1990 také existoval pojem „výdaje na obranu a bezpečnost“, z nichž je nutné vypreparovat výdaje ministerstva obrany, abychom měli stejnou srovnávací pozici s dnešními výdaji téhož ministerstva. Veškeré tyto údaje z období let 1961 až 1989 jsou k dispozici již přes čtvrt století. Byly publikovány v knize Vojenské výdaje v letech studené války a po jejím skončení z roku 2000.
Jaká tedy byla opravdová situace v oněch osmdesátých letech?
Je zbytečné uvádět finanční sumy, protože tehdejší a dnešní koruna nejsou nijak srovnatelné. Mohu zde ale uvést, že nejvyšší podíl výdajů ministerstva obrany na státním rozpočtu byl v roce 1987 celých 19,94 % (blížil se roku 1953), druhý nejvyšší byl roce 1984 a činil 15,06 % (to je asi onen údaj výše citovaný), nejnižší z let 1980 a 1982 činil 8,52 % a 8,82 %, ve zbývajících letech se pohyboval mezi 13,2 až 14,7 %. Pokud byste se díval na reálné finance, je zarážející skutečnost, že v letech 1980 a 1982 činil státní rozpočet přes 300 miliard korun československých, kdežto v ostatních letech se pohyboval od 207 do 263 miliard. Z toho také pramení ony dva výrazně nižší procentuální výdaje pod 9 % rozpočtu. Ale to je opět otázka na ekonomy, aby prozkoumali a vysvětlili tyto výrazné anomálie při tvorbě rozpočtu v osmdesátých letech.
Dobře, máme tedy vcelku jasno, kolik procent se dávalo na obranu v osmdesátých letech. Škrtneme-li dvě nejvyšší a dvě nejnižší procenta ve stylu rozhodčích v krasobruslení, dostáváme převažující výdaje asi 13 až 14 % státního rozpočtu. Uvedl jste přesné údaje k roku 2025, můžete ale sdělit, jaké procento státního rozpočtu šlo loni na obranu?
Samozřejmě mohu. V loňském roce činily výdaje státního rozpočtu 2 372 miliard korun, výdaje na obranu činily 172 miliard, tedy šlo o 7,25 % státního rozpočtu. Tady vidíte onu past na občany, když se užívá narativu jednotek procent HDP. Ona glorifikovaná 2 % HDP fakticky představují více než 7 % státního rozpočtu, oněch svatořečených 5 % HDP by v roce 2025 znamenalo 16,98 % státního rozpočtu, tedy prakticky jeho šestinu. Vzhledem k dalším šílenostem Evropské komise (zelený úděl, přijímání migrantů) by to byl rychlý sešup ke konečnému řešení naší měny, podobnému roku 1953.
Soustředěním na finance a procenta by nám málem zapadla jedna vaše poznámka týkající se „obecné neschopnosti našich nejvyšších uniformovaných“. Co tím myslíte?
Podívejte, již jsme si řekli, že ministr obrany má sice politickou zodpovědnost za resort, většinou mu však nezbývá nic jiného, než se spolehnout na podřízené, protože mu chybí potřebné odborné znalosti k samostatnému rozhodování. Odborným garantem bývá proto náčelník generálního štábu, přičemž jeho odbornost by měla být dána jak rozsáhlým odborným vzděláním, tak ještě rozsáhlejší odbornou velitelskou a štábní praxí. Dám dva příklady.
Rok 1938 a náčelník hlavního štábu generál Ludvík Krejčí. Absolvent francouzské Vysoké válečné školy, měl válečnou zkušenost velitele roty, praporu, pluku a divize, meziválečnou mírovou praxi velitele divize a zemského vojenského velitele. Prošel tedy všemi stupni velení, měl nejvyšší vojenské vzdělání, jež bylo v té době možné získat.
Rok 1989 a náčelník generálního štábu generál Miloslav Vacek. Absolvent sovětské Vojenské akademie generálního štábu, sice bez válečné zkušenosti, ale měl mírovou praxi velitele roty a praporu, náčelníka štábu pluku, divize, armády a vojenského okruhu.
Tady vidíte, že oba měli svůj velitelský základ na stupních rota – prapor – pluk, aby následně dlouho působili v čele vyšších jednotek, než převzali funkci nejvyšší. V naší současné armádě takový postup najdeme naposledy u generála Jiřího Šedivého a generála Pavla Štefky. Oba nejprve odveleli rotu – prapor – pluk, aby následně působili v čele vyšších jednotek (sbor, druh vojska), než převzali funkci náčelníka generálního štábu. Jejich nástupci takový profesní postup neměli, takže jim chybělo pro zastávání funkce nejvyšší to nejdůležitější. Profesní zkušenost daná výbornou znalostí komplexního armádního mechanismu. Tu technik spojař či dělostřelec přešupačený na vojenského policistu nemají kde získat.
Stejně tak ji nemají kde získat příslušníci speciálních jednotek. Tady nejde o profesionální znalosti a výkony, ty byly u všech v jejich odbornosti vynikající. Generál Řehka výtečně zvládl jeden z nejnáročnějších výcvikových kursů na světě (Ranger School), ve funkci na čele armády mu to však nijak nepomohlo. Nakonec si nechal ořezat pravomoci úřednicí od bankovní přepážky a profesorem politologie, který slezl ze své slonovinové věže přímo do Strakovky.
Jestli jsem to dobře pochopil, tak naší armádě chybí vyšší velitelské stupně, na kterých by důstojníci získali zkušenosti potřebné pro zastávání nejvyšší funkce…
Velmi správně. Naše pozemní vojsko má hodnotu dvou prvosledových pluků z roku 1989, naše letectvo pak hodnotu smíšeného leteckého pluku s jednou stíhací, jednou vrtulníkovou a jednou snad bitevní letkou. Podle již zmíněného Hynka Kmoníčka se v případě konfliktu předpokládá, že jeden z oněch pluků přejde pod polské a jeden pod německé velení. Takže všechny naše vrcholné vojenské prvky, tak naddimenzované, pojedou případnou válku ve formě home office. Potom jsou ale naprosto zbytečné. Ovšem pokud si je a jejich personál nebudeme velkoryse přeplácet, nikdy nedokážeme utratit onen narativ 2 % HDP na obranu.
