Naše sousedka, paní Vomáčková, se chtěla stát nóbl pokladní. Co pro to musela udělat? Kde sehnala práci snů? Je to jako v Superstar a musí umět zpívat? Oslovil ji snad pan produkční nabízející dámám peníze, aby zkusily na kameru casting na modelku?
Vomáčková je prostá žena, má muže a dvě děti. Dnes jsou děti paní Vomáčkové školkou a školou povinné. Sousedka není součástí etnické minority, proto musí do práce. Kde sehnat práci na jednu směnu? Jak stihnout odevzdat děti k vzdělávání? Samé otázky a žádná práce v dosahu našeho maloměsta.
Před zabřeznutím pracovala paní Vomáčková pro tradiční vlakovou společnost kdysi jedinou v českém vesmíru. Chuděra měla po letech na mateřské propadlé školení pracujících na pokladně. Co musí vědět paní na pokladně? Úplně všechno! Když jsem viděl objem studijních materiálů u nich na návštěvě, měl jsem pocit, že paní Vomáčková má poskytovat informace o mašinkách nazpaměť jako za dob Rakouska-Uherska.
Nebohá paní Vomáčková studovala měsíce mezi kašlajícími dětmi, plotnou a pokusem o spánek. Studovala mnoho stran textu k ničemu? Nikoliv! Slovy zde vyskytujících se nejvyšších pánů železničářů jsou na to NORMY! Pro ty normy paní Vomáčková jela dvakrát do Prahy složit zkoušku, protože na poprvé to dostane jen černokněžník Zababa a nejvyšší pan železničář.
V diskusi mi bude napsáno, že se na to dívám jako Pašíček na největší lokomotivu na světě. Ano, dívám se na to očima malého kluka, který vyřešil problém s největší lokomotivou, jaký ani nejvyšší pan železničář nevyřešil. Jaký problém? Školení a normy nejsou problém! Problém jsou lidi nevěrný kolejím a výhybkám!
Chtít dnes po lidech za mrzké peníze a mizerné školení věrnost kolejím a výhybkám, to je marné. Pokladním ani železničářskému řemeslu žádné školení úctu nevrátí. Hogo-fogo školení paní pokladní stojí dopravce peníze. Málokdo vydrží pracovat jako pokladní, protože pracujete s lidmi a fluktuace je vysoká. Cestující si na vás vylévají hořkost mizerného života. Práce s lidmi na této úrovní po čase každého rozumného člověka donutí najít si jinou klidnou práci např. v uranových dolech.
Přiznávám se bez mučení, pracoval jsem v dopravě. Pracoval jsem pro konkurenci. Dřel jsem na vlastníka největší brněnské společnosti se žlutými autobusy. Byl jsem podobné kolečko v systému jako paní Vomáčková, poskytoval jsem obdobné služby a ke všemu jsem vařil kávu a dával noviny. Školení bylo cca tři dny. Obsahem školení v kostce bylo:“ Tady je autobus. Zde máte kávovar a tu je telefon.“ Když nevíte, zavoláte a poradíme vám. Nedovoláte se, poradí řidič. Když řidič neví, poraďte si sám a šťastnou cestu!
Ve žlutém autobusu bylo vše postaveno na minimálních nákladech. Mladý člověk bez praxe jako tehdy já si za dřinu jako na Vorkutě vydělal německou minimální mzdu. Kupodivu to díky různým bonusům opravdu fungovalo s minimálními náklady na školení. Sláva pro kult pána z Lipé! Moji pozici zařízl až zlý virus z Číny, jinak by toto perspektivní peklo pro absolventy fungovalo dál.
Proč se tradiční česká vlaková společnost nepoučí od konkurence? Kam by tradiční český dopravce přišel? Co kdyby zrušil jednu, jedinou, z mnoha NOREM? Lze stále uchovávat tuto výstavní oázu byrokratického a socialistického smýšlení? Budeme tuto společnost balzamovat jako soudruha Lenina? Necháme si ji zašlapat konkurencí? Přemýšlejte, prosím, nejvyšší páni železničáři.
Přeji vám všem, abyste vyslyšeli hlas malého Pašíčka, nebo jiného chlapce či dívky. Ať tento hlas vaší milovanou společnost zachrání a nepotká ji osud ostravských hutí a jiných kdysi výstavních podniků naší země!
Práci čest! Rukám klid!
Pan Krampus
Zdroj: NAUMAN, Pavel. Pohádky o mašinkách. Vyd. 7., V Pasece 1. Praha: Paseka, 2007. ISBN 978-80-7185-833-1.
15.12.2024
580x přečteno
