Životní zkušenost s obchodováním u člověka jednoho nemusí být ve všem stejná se zkušenostmi lidí ostatních. Přitom se dá konstatovat, že v obchodování nikdy nelze mluvit o sociálním vztahu lidí v prostředí, kterému se říká poctivost, natož absolutní nezištnost. Právě proto si také vůbec nikdy nemůžeme myslet, že při obchodování si zúčastněné strany vždy a za všech okolností vzájemně říkají jen a jen pravdu o svých úmyslech a představách toho, čím vlastně pro ně ten byznys je.
Hodnotově a objektivně jde přitom – jako vždycky v každém kšeftu – jen o hru s nulovým součtem. To znamená, že přesně tolik, kolik z nějaké „hodnoty“ jeden z obchodníků skutečně anebo i jen pocitově navíc právě vydělá, tak tu samou „hodnotu“ ten druhý skutečně anebo i jen pocitově právě tehdy ztratí. Jde však vždy jen o vnitřní pocit výdělku či ztráty, pokud vůbec je zisk či ztráta pro někoho jen obchodním pojmem a případným cílem?
A proč jde především o pocit? Protože cena čehokoliv je jen představou o hodnotě práce na vytvoření toho, co bylo někým jako „zboží“ nějak uděláno nebo od matičky Země jako plod či surovina získáno a je pak dál prodáváno a někým kupováno. Nicméně, neobchodující vidlák samozásobitel z venkova by to možná shrnul drsněji a jadrněji, jak praví tento ci(n)tát:
„Jakýpak byznys? Vždyť vše, co vyděláme a případně si se sousedy vyměníme, nakonec projíme. A všechno, co projíme, to zase vyděláme…“
A tak tedy, jak se vlastně obchoduje? Inu tak, že v tom jednodušším obchodování jsou naráz obvykle zúčastněni buď jen dva, anebo tři. V případě dvou jde jen o výměnu „něčeho za něco“ nebo o prodej a koupi „věci či služby za peníze“ – přičemž je o tom všem předem uzavřena jednoduchá dohoda. Jenže ale, právě takhle primitivní to vždycky nebývá, jak ukáže příklad stejného byznysu účastníků už nejméně tří:
V případě tří zúčastněných na nějakém obchodování už totiž jde o situaci, kdy dva lidé spolu obchodují za podmínek, které si (obvykle) prodávající proti tomu kupujícímu předem tajně dohodne s někým třetím v pozadí tak, aby prodávající na obchodu co největší „hodnotový“ zisk získal a po ukončení obchodu se s tím třetím o část svého zisku podělil odměnou za to, že ten třetí ve výhodném obchodu prvního s druhým pro toho prvního vytvořil výhodné podmínky.
Přitom vždycky platí, že ten, kdo vytváří podmínky obchodování, zůstává jako strana kšeftu skryt a neznámý a zároveň je jednou z obchodujících stran (obvykle prodávajícím spekulantem) falešně vydáván za nehmotnou a neživou entitu prostředí, na lidech údajně nezávislou, se jménem „TRH“, s jeho právě existujícím nějakým stavem. Prostředím, v němž se ceny údajně náhodně někdy zvyšují a jindy snižují, ba dokonce prý jen tak samy od sebe bez zásahu člověka. Hmm…
I když je tedy tržní obchodování v jádru jednoduchá vztahová a manipulační sociální operace, tak přesto jsou – sféra trhu, strategie a taktika kšeftování – vždy záměrně vydávány za problematiku velice složitou především proto, aby naivní účastníci prodejů a nákupů nepronikli do tajemství fint a akcí, do důvodů slev a do klamů a podvodů těch, kteří jsou v takovém prostředí mnohem zkušenější, anebo dokonce přímo „jako doma“.
Vyznavači boha trhu a zisku tedy vždy prohlašují obchodování za činnost velice komplikovanou a manažersky obtížnou právě proto, aby pro ty „tržně“ nezasvěcené vytvořili dojem, že v bezpracném ziskovém obchodování jde nejen o činnost tvrdě pracovně a odborně náročnou, ale především vždy o událost absolutně poctivou. Přitom fakt, že právě tohle je ta největší lež obchodníků a faktických podvodníků, tak právě to se ti hloupější kupující „zboží“ a „hodnot“ nikdy nedozvědí a naopak se vždy před prodávajícími dál uctivě sklánějí jako před úžasnými experty „vědeckého“ oboru, pyšně samozvaného coby ekonomie.
No a závěrem sem ještě k dobru dám příhodu o kšeftech se zlatem – přímo ze života: Jeden můj bývalý kolega se kdysi rozvedl a měl pak vlastní vinou i shodou okolností na krku více závazků, než vůbec byl schopen finančně unést. Každý měsíc splácel hypotéku na byt v jiném městě, kam se odstěhoval, přičemž zároveň posílal dost značné výživné bývalé manželce. Netřeba snad ani dodávat, že jsa poctivý a ne-zloděj, jen tak tak vycházel s penězi, které svou prací nepodnikajícího zaměstnance právě vydělával.
Jeho bývalka se však jednoho dne od chytrého advokáta dozvěděla, že když pošle nejstaršího z dětí těsně před plnoletostí studovat na další školu do ciziny, bude moci u soudu snadno zažalovat svého „kdysi manžela“ o nové a značně vyšší výživné, protože v té době soudci státu se k těmto situacím stavěli velmi příznivě. Stalo se. Bývalému manželčinu partnerovi a otci dvou dětí tedy nezbývalo, než sáhnout na rodinné zlato z dávného dědictví po pra-prarodičích a jít zkusit to zlato prodat klenotníkovi.
A jak to bylo dál? Inu, jednoduše: Klenotník okamžitě vycítil, že je mu nabízen vzácný a velice drahý rodinný šperk někým, kdo je ve zřejmě velké finanční tísni. A tak začal dělat okolky řka, že „zlato právě teď na trhu nemá vůbec žádnou cenu“, že navíc … „on osobně pochybuje, zda ten šperk snad není kradený“ a proto že jej nechce, jelikož by jeho koupí příliš riskoval, že mu bude možná ten šperk co nevidět policií bez náhrady zabaven a on že by tak mohl utrpět nejen ztrátu, ale hrozilo by mu i vězení.
Nakonec klenotnický šejdíř tomu chudákovi ve finanční tísni, (ač se vzácným a cenným zlatým šperkem v ruce), suše sdělil, že sice on ten šperk tedy od něj výjimečně(!) odkoupí, ale jen za desetinu ceny, kterou by ta zlatá věc mohla objektivně mít v nějaké normální veřejné dražbě, byť i jen pouhého zlomkového zlata. A co se nestalo? Můj známý na toto klenotníkovo vydírání chtě nechtě nakonec přistoupil jen proto, aby finančně nepřišel ještě o víc, než by soudy s exmanželkou a následnými exekucemi ztratil, kdyby to zlato vůbec neprodal a ty nejakutnější závazky ihned nesplatil.
A poučení? Ani zlato jako „drahý kov“, je-li nabízeno v nevhodnou dobu za nepříznivých okolností, nemusí mít „na trhu“ tu svou údajně solidní a pevnou cenu – internetovými „ekonomy“ tak mocně vychvalovanou – pokud k tomu nejsou podmínky. A naopak: Pokud jsou právě tyto okolnosti zkušenými kupujícími zlata jejich instinktem chytře rozpoznány a bezohledně uplatněny vůči prodávajícím ve finanční tísni tak, že oni musí prodávat ZA KAŽDOU CENU, protože jim jinak hrozí exekuce či kariérní pád, tak oni to své zlato jednoho dne prodají i hluboko pod cenou, ačkoliv dobře vědí, že přitom neskutečně ztratí.
Takže, o co v obchodování jde především? Jde vždy jen o bezohledný, ba až vyděračský postup jedněch vůči druhým na obchodní protistraně a rozhodně už vůbec nejde o nějaký soucit, natož poctivost. Je proto zapotřebí vědět, že to co je právě dnes drahé, zítra může být téměř bezcenné, aniž by se vůbec jakkoliv hmotně změnilo.
Na čem to tedy všechno záleží a co vytváří fámu o údajně spravedlivém a nezávislém tržním prostředí? Je to litera a duch momentálně platného práva zákonů, které předem ustanovili ti, kteří politické společnosti vládnou.
Ve skutečně svobodných a přímých volbách by proto lidé měli mít na výběr: Buď si zvolit zdánlivou životní „totalitu“, která bude v jejich(!) vlastním zájmu udržení existence a podpory lidu osvíceně zodpovědná a sociálně spravedlivá, anebo si zvolit „demokraticky“ bezohlednou, ale plně tržní „svobodu“ ve všem, o čem si šejdíři trhu myslí, že budou moci kdykoliv beztrestně udělat. Vyberou-li si lidé to druhé, tak by měli vědět, že pak ale už dostanou jen tak zvanou tržní demokracii bez kázně poctivosti a s kriminálně tržní hodnotou samotného zákona, který pak bude rovněž kdykoliv na prodej, ale jenom pro ty, kteří na to budou mít dost v peněžence.
Takže, jaký z toho plyne závěr? Inu, jednoduchý: Poznání, že v kapitalismu je základem podnikání a byznysu vždy přetvářka, lež a korupce. A že typickou praxí takového systému je předstírání korupčníků právě toho boje proti korupci. A proto: Ujišťuje-li nás např. v médiích či na internetu poskytovatel nějakých obchodních služeb, že on je ryzí filantrop pěstující charitu a právě proto že nám chce zasahovat do rodiny či zdraví, nebo o nás a o našem soukromí chce toho vědět co nejvíc, tak bychom si rychle měli uvědomit, že on tak rozhodně nečiní pro naše dobro a pro naše pohodlí, aby nám mohl jen co nejkvalitněji posloužit.
Ale právě naopak – měli bychom se mít na pozoru a nevěřit mu ani pozdrav „Dobrý den!“, kterým by snad takovou svou řeč vůbec započal. Proč? Inu proto, že zadarmo ani kuře nehrabe a trh je a vždy byl jen prostředím úmyslů a činů, vždy něco na někom „trhnout“ a přitom se svou vlastní produktivní prací nikdy nepřetrhnout. Obchod ani politika totiž nejsou, nebyly a nikdy nebudou ani charita, ani pravdomluvná upřímnost či nezištnost. Stejně tak, jako politika odjakživa není „havloidně lidumilná“ pravdoláska. A je jen na nás, zda si právě tohle už jednou provždy – dobře a trvale zapamatujeme.
P. S.: Na webu Aktuálně.cz oznámili, že ceny bytů v Praze už zase rostou. No ovšem, že rostou jen tržně a zřejmě samy od sebe. Jsem proto zvědav, kdy zejména mladí mediálně „tržní komsomolci“ v té naší české – a do ciziny vykradené – kolonii, si v čele s politickým pračlověkem Janečkem nebo s vědkyní zisků Šichtářovou co nevidět začnou na ulicích Prahy radostně zpívat: Teď už máme, co jsme chtěli, tak do kšeftování zvesela! Vyhrňme si rukávy, než se kola (aut obchodníků) zastaví! Hej rup, hola hej! Do byznysu se dej! A šetři a nereptej!
