29. 3. 2019
„Z řeči a ducha naší řeči povstal náš nový člověk z rakve a přímo skočil do víru moderního světa.„
1. Čeština je základním a nenahraditelným příznakem českého národa. Skutečnost, že dnešní čeština patří k jazykům, které se vyznačují bohatou slovní zásobou a schopností dostát požadavkům různých sdělovacích funkcí, není nic samozřejmého. Málokterý evropský národ prošel během tisíciletých dějin, ale i v nedávné době, tolika výraznými změnami, z nichž některé ohrozily nejen jeho prosperitu a růst, ale i samu existenci.
V úvahách o českých dějinách se zahnízdil pojem nesamozřejmosti a nemožnosti jednoznačně vystihnout jejich směřování a to, čemu se říká vyšší smysl. K této otázce, nazývané s jistým patosem filozofií českých dějin, se ještě vrátíme, nyní jsou na řadě zvláštnosti osudů českého jazyka. Nikdo, kdo se touto otázkou zabývá, nemůže opomenout násilnou a nenahraditelnou ztrátu českých knih, způsobenou pobělohorskou rekatolizací. Ohně, v kterých v Německu za vlády nacistů hořely tisíce knih, jež oni prohlásili za škodlivé a nebezpečné, měly své dávné předchůdce v Českých zemích po porážce stavovského povstání roku 1620. Jen sám jezuita Konyáš má na svém kontě 30 000 spálených knih (prý je s oblibou sám házel na hranici), ale nevím, zda se někdo dopočítal celkového počtu kacířských knih, které padly za oběť pobělohorské normalizaci, která končila až na prahu 19. století. Hon na knihy pokračoval však i po napoleonských válkách, církevní a státní cenzura doprovázela celé naše obrození jako zlověstný stín. Josef Jungmann připisuje v dopise z května roku 1822 příteli Antonínu Markovi azbukou (!): „Po poště nepište ničeho, co by se vykládati mohlo dvojsmyslně, neboť slyším, že otvírají psaní.“ Není to tak dávno, kdy správa vatikánské knihovny uvolnila přístup k některým tajným dokumentům, mezi nimi se našel osobní příkaz kancléře Metternicha, který žádal, aby církev zařadila na index zakázaných knih také spisy básníka Heinricha Heineho.
Buď jak buď, marně se někteří historikové a publicisté snaží Jiráskovo temno jako symbol pobělohorské doby nahradit představou zářícího baroka, které prý svými chrámy, paláci, sochami světců na mostech, svými křížovými cestami a poutěmi proteplilo českou krajinu a podle Pekaře se dokonce stalo křtitelnicí národního vědomí. Tato rehabilitace doby, která přivedla národ na pokraj duchovní i hmotné katastrofy, je falešná – využívá a zneužívá příznivou situaci, která nastala po pádu komunistické moci, kdy se kyvadlo dějin naklonilo na stranu privatizací a náhrad napáchaných škod – jejich seznam se rozšířil i na První republiku a zahrnul i konfiskace doby Josefa II. Pokud jde o baroko, ptejme se dnes spíš, kdo komu a proč dal příkaz stavěl ony slavné barokní chrámy, kostely, kaple, paláce, letohrádky, zahrady, křížové cesty, aleje soch – komu byly určeny, komu přinášely radost i užitek, čí slávu opěvovaly? Krása a majestát církevního baroka nikdy nemůže zaclonit, popřít, utajit hluboký úpadek češtiny, její vykázání na periferii panské kultury. To, že jí byl zakázán vstup do salonů a učeben, její existenci ani její osobitost nedokázalo ohrozit. Udržela se jako řeč venkovského lidu; její tvůrčí schopnosti se projevily v lidových písních, pověstech, pořekadlech, rčeních. Obrozenci sbírali a zaznamenávali tyto projevy lidové tvorby a ve své básnické tvorbě se inspirovali tímto zdrojem živé řeči. Charakter českého folkloru nemohli poznamenat a ohrozit ani fanatičtí barokní kazatelé (byli mezi nimi i cizinci), známí tím, jak se snažili českým lidem vštípit představy odpudivých a strašných trestů, které v pekle čekají každého hříšníka a kacíře. Obnova literární češtiny byla spojena s mnoha potížemi a na začátku to byli především vědci, znalci jazyků a dějin, kteří pomáhali obnově češtiny. Dobrovský dobře charakterizoval sebe, Jungmanna, Palackého a další vlastence jako „blázny–vědníky (vědce)“. Kdo jiný než fantasta mohl vynakládat neuvěřitelné úsilí, veškerý čas, peníze, osobní prospěch pro věc, která se zdála být již předem marná a ztracená. Když se Jungmann na počátku své učitelské dráhy pokoušel učit češtinu, jen s potížemi našel školní místnost, ve které by se mohl věnovat této nikým nehonorované činnosti. Postěžoval si příteli Markovi, ale dodal, že on „bude i v chlévě učit česky!“ No řekněte, nebyl to blázen? Palacký, který byl mimořádně vzdělaný, pracovitý a schopný získávat příznivce mezi předními aristokraty, mohl si zajistit mimořádnou kariéru, kdyby se zřekl protestantské víry a českého vlastenectví. Byl to opravdu blázen, řekne leckterý dnešní mládenec i muž, kteří uvažují po tom, jak si v cizině vydobýt skvělé místo na slunci a jak co nejdřív zahladit podezření, že pocházejí z v ý c h o d n í Evropy.
2. Čeština na přelomu 18. a 19. století na tom opravdu nebyla dobře. Hovorová řeč ve větších městech, zejména v Praze, byla zavalena zkomolenými německými výrazy (tento stav se příliš nezměnil ani během celého 19. století); scházela odborná terminologie; neměli jsme sloh společenské konverzace vzdělanců a lidí vyšších tříd. Mezi obrozenci navíc docházelo k mnoha sporům; nepřekvapuje, že nebyla shoda v tom, zda má spisovná čeština vycházet z kultivovaného jazyka předbělohorské doby, nebo zda má respektovat změny, kterými se živá řeč odkláněla od gramatiky humanistů XVI. století. Puristé ve snaze očistit jazyk od všech cizích prvků zabředli do nesmyslného vynalézání nových slov. S velkými potížemi se potýkala reforma pravopisu, přechod od švabachu k latince nebyl jednoduchý (připomeňme, že ještě Mácha psal slovo „máj“ jako „mág“) a není se také co divit, že obrozence postupně rozdělovaly i generační přehrady. Tento stav trval do jisté míry až do dob První republiky, kdy členové Pražského lingvistického kroužku, jejichž pojetí jazyka jako struktury a znaku získalo široké mezinárodní uznání, hájili právo básníků a spisovatelů na rozšiřování slovní zásoby a obměnu gramatických pravidel – v tom se odlišovali od starších jazykovědců, kteří básnický jazyk poměřovali pravopisnou normou. Dnes ovšem, jak se zdá, naše lingvisty otázka jazykové kultury příliš nezajímá, ať si jen čeština roste, jak chce, ať si osvojuje cizí termíny, jen ji příliš neuzavírat před nezadržitelným maelsrömem notně zbarbarštělé angličtiny. V raném obrození se našli „blázni–vědníci“, jako byl zejména Jan Presl, který vytvářel českou odbornou terminologii pro řadu vědeckých oborů (ale pro koho vlastně? vždyť neexistovala žádná česká akademie, ani české technické ústavy, ba ani žádná česká gymnázia), zatímco dnes nikoho z našich akademických odborníků nezajímá, že se v řadě nových oborů, ale i v lékařství, hospodářství, politologii apod., objevují termíny, které v českém rozhovoru znějí jako pěst na oko. Znalcům češtiny zřejmě také vůbec nevadí, že se žena jmenuje Mary Kaplicky nebo Elisabet Smetana. Rozepisuji-li se zde o otázkách týkajících se obrození a vývoje českého jazyka, uvědomuji si, že to jsou pro vzdělance starších generací věci známé a samozřejmé. Omlouvám se jim za tuto opakovací lekci. Nejsem si ovšem jist, zda mnozí dnešní středoškoláci a studenti nejsou již do té míry globalizováni (promiňte to nové barbarské slovo), ovlivněni postmoderní nedůvěrou k pojmu národa a mateřštiny, k otázkám národního uvědomění a českého jazyka, že nebudou tomuto výkladu přikládat žádný zvláštní význam. Snad jejich rodiče i oni sami již podlehli iluzi, že národní myšlence je odzvoněno a že kultivace našeho příliš složitého jazyka již nestojí za námahu. Obrozenci by se velice divili, že jsme se dnes dočkali spisovatelů, kteří přešli k němčině nebo francouzštině vedeni touhou osvobodit se od jazyka malého národa a přáním, aby tím jejich díla snáze pronikla do světa. I když tato úvaha nepostrádá logiky, jisto je, že mateřština je nezaměnitelná, a nepochybuji o tom, že vypůjčený jazyk, jak konstatují fyziologové, je nutně ochuzený a zbavený nenahraditelného bohatství a půvabu mateřštiny, pro kterou mozek, na rozdíl od cizích řečí, nevyhrazuje jedno místo mozku, ale zakotvuje ji v prostorách celé své domény. Autoři kladoucí kukaččí vejce do cizích hnízd si to, naštěstí pro ně i pro jejich nové publikum, neuvědomují, v neposlední řadě i proto, že postmoderna v zjednodušených komunikačních systémech a spojích nevidí nic nežádoucího. Ve sporech o sestavení a kodifikaci nové české gramatiky rozhodující slovo připadlo Josefu Dobrovskému; jeho vědecká autorita ovlivnila vývoj novodobé češtiny až do dneška. On sám – osvícenec, člověk střízlivého a kritického úsudku – měl o romantických, někdy fantastických koncepcích českého jazyka a jeho možnostech skeptické mínění. Přesto se i u něho objevovaly záblesky vášnivé úcty a lásky k českému národu. V dopise Václavu Hankovi z roku 1828 si položil otázku: „Odkud má láska k Čechům? Na přijatých dobrodiních jistě nekotví.“ Jako důkaz uvádí nepřízeň, které se mu dostává z různých stran, ale s humorem připomíná i příhodu z dětství, kdy se mu v Německém Brodě čeští kluci, kteří ho považovali za Němce, posmívali – „Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici je házel“, vrhali po něm kamení a „do krvava tloukli hlavu“. Na druhé straně překvapí jeho výrok o tom, že „my Čechové jsme první, jako kdysi Židé, i z důvodu etymologie (Čech od [po]číti) i pro zachování mateřských ctností, tj. dobrotivosti, věrnosti, trpělivosti.“ V povznesené chvíli slovanskému liturgickému jazyku dokonce uděluje výjimečné postavení: „Neboť se sluší v třetím věku světa, aby třemi jazyky hlásáno bylo evangelium, nejprve Slovanům, pak jiným.“ (V dopise V. F. Durychovi, 24.11.1795.) Životopisci připisují tyto exaltované názory o slavné budoucnosti Slovanů na vrub jeho duševní nemoci. Budiž. Nezapomínejme však, že Dobrovský se dožil Napoleonova tažení do Ruska a jeho porážky; byla to doba, kdy se pozornost celé Evropy obracela k východní říši, o které předtím do značné míry platila charakteristika „hic sunt leones“, zde jsou lvi, jako nápis, kterým se na starých mapách označovaly neznámé a neprobádané končiny. Dobrovský jako uznávaný znalec ruštiny a starých ruských rukopisů v dopise příteli doprovodil první zprávy o Napoleonově výpravě do Ruska skeptickou poznámkou. O Napoleonovi se traduje podivná anekdota – když se svou velkou armádou dorazil do Pobaltí, pronesl prý neuvěřitelná slova – je už sice v Litvě, ale vlastně ani neví proč. Dobrovský si položil podobnou otázku – ví Francouzi, do čeho jdou? „Bonapart ještě Rusů nezkusil, protože se o svou kůži posavad nebránili“. (Z Jungmannova dopisu 26. 3. 1812.) (Hitler to už věděl, ale nic mu to nebylo platné, protože podlehl starému germánskému mýtu o dobývání barbarského Východu. Ale vědí to i někteří američtí jestřábi, kteří si už po dlouhá desetiletí brousí zuby na nezměrné přírodní bohatství největšího státu planety?)
3. Pozorujeme-li dnes skeptické názory autorů o budoucnosti národa, sledujeme-li sebemrskačské vyhledávání našich domnělých vin, slyšíme-li hlasy o tom, jak jsme nestateční, jak nejsme s to, když jde do tuha, nasadit vlastní kůži, jak své prohry zbaběle svalujeme tu na Francouze a Angličany, tu na Rusy, jak jsme se nedokázali dohodnout s Němci, jak jsme naše sudetské rodáky (používám výraz Daniela Hermana pronesený na jejich sjezdu v Mnichově) po válce z nacionální msty vyhnali, slyšíme-li všechny tyto výtky, stesky, pokárání, obviňování, nemůžeme nepřipomenout dobu, kdy čeští vzdělanci spolu s venkovským lidem ani v těch nejchmurnějších dobách, kdy národu zvonila hrana, nepodléhali skepsi, neskládali ruce v klín, ale snažili se, ač se to zdálo nedosažitelné, zachránit jazyk, posílit národní sebevědomí, obnovit zašlou slávu, navázat na dědictví předků, na jejich tvořivost v kultuře a umění, na jejich péči o vlast a zajišťování dobrých životních podmínek pro všechny, nejen pro ty bohaté, narozené v šťastné kolébce.
Věnujme pozornost několika hlasům našich vlastenců z časů nejistot a tísně. – „Čechům ničeho nezbývá, než aby potají a všemožně hleděli zachovati národ na budoucí časy; zdálo se, že tento věk to chce přinésti, ale teprve jiný další přinésti musí“, psal Jungmann příteli A. Markovi v červnu roku 1810. – P.J. Šafařík, 14.2.1821: „Nicméně ztracen jest jedině ten, kdo sebe sám ztratil. Pročež se držme, a bojujme boj statečný, buďto že zvítězíme, nebo padneme spolu, věncem čelo nebo hrob svůj zkrášlíme.“ – „My nyní jako ze dvoustoletého spánku procítivše najednou všecky c i z í známosti, všecka c i z í ponětí milé češtině naší darovati chceme: jako bychom pouhé Němce nebo Franky v českém kroji, bohemizující (odpusťte mi to slovo, hodíť se právě pro tu směsici) – Čechii za vlastence představili. Nevznikne-li z toho neřád nejvyšší? Nebude-li v tomto amalgamu trpěti sám pravý, poctivý Čech?“ (František Palacký, 3.12.1818) – „Čechové již příliš dlouho, podavše se do učení Němcům, samostatně mysliti se ostýchali; čas jest procitnouti z dvoustoletého sna, a proraziti okovy, jimiž despotie opoutala nás od bitky bělohorské.“ (Josef Palacký, 14.7.1819).
Nemyslíte, že ozvěna těchto dávných vyznání není tak cizí dnešku, jak by se na první pohled zdálo?
Schauerovu skepsi si v nesrovnatelně komplikovanějších podmínkách průmyslové revoluce musel každý český vzdělanec řešit po svém: buď bude jednat jako uvědomělý Čech, nebo se přizpůsobí a bude mít jako český Němec nebo německý Čech snazší životní dráhu.
Synové českých, moravských a slezských rodin mohli získat vzdělání jen na německých školách, které byly často v rukou církevních řádů, Piaristů, Křižovníků nebo Premonstrátů. Pokud jde o dívky, přístup ke vzdělání jim byl zcela uzavřen. Němcová, Rajská, Světlá a další české spisovatelky musely vynaložit velké úsilí, aby se mohly podílet na národním lidovýchovném díle. Výuka češtiny na gymnaziích v předbřezové době se vyučovala jen spordicky, ale mnozí významní čeští spisovatelé, kněží, umělci, právníci, novináři ještě po celá desetiletí byli odkázáni na německé střední školy a znalost spisovné češtiny doháněli až později, když se dostali do kontaktu s vlasteneckým hnutím. Palackému, Máchovi, Smetanovi, Riegerovi, Zeyerovi a mnoha dalším českým vzdělancům byla spisovná němčina zpočátku bližší než psaná čeština, jejíž slovní zásoba i gramatika byla ještě i v druhé polovině 19. století neustálena a kodifikace pravidel se neustále stávala předmětem diskusí a sporů. O tom, na jaké potíže naráželo vydávání českých knih, svědčí skutečnost, že v jednom vydání Hankových básní v padesátých letech tiskař byl nucen nahradit písmena opatřená diakritickými znaménky číslicemi, protože neměl v zásobě české typy. Leckoho by dnes také asi překvapilo zjištění, že první česky pronesená univerzitní přednáška v Praze se konala až v roce 1880 (šlo o lekci Josefa Durdíka, profesora estetiky). Předtím byl český profesor i jeho čeští posluchači odkázáni na úřední jazyk. Připomenu výrok Jana Mukařovského, který vzpomínal na svá studentská léta před první světovou válku, kdy tehdejší francouzský velvyslanec Paul Claudel, známý spisovatel, navštívil Prahu, aby se seznámil s posluchači romanistiky. Když je oslovil „vous Autrichiens“, studenti hned protestovali – „nous ne sommes pas Autrichiens, nous sommes Tcheques“ (Nejsme Rakušané, jsme Češi).
Na počátku obrození nebylo málo českých osobností, které se z důvodů pragmatických, nikoliv proto, že by se necítily být Čechy, držely psané němčiny. Česká společnost je někdy neprávem nepovažovala za příslušníky národa, a tyto křivdy mnohdy dodnes nejsou napraveny. Týká se to například Jana Theobalda Helda, lékaře a hudebníka, jednoho z nejvýraznějších českých osvícenců (1770–1851), kterého Alois Jirásek ve svém stěžejním díle F.L. Věk představil jako svéráznou osobnost nepřehlédnutelnou v pražské společnosti přelomováho období. Heldovi se u českých literárních historiků, bohužel, nedostalo zaslouženého uznání; Vojtěch Jirát jej dokonce označil za osobnost spornou nejen z hlediska národnostního, ale i charakterového. Nevím, zda Jirátovi víc vadil Heldův osvícenský kriticismus namířený proti náboženským i světským pověrám, nebo skutečnost, že své odborné práce a obsáhlé paměti napsal německy. Heldův život mnoha svými zvláštnostmi a paradoxy výrazně osvětluje složitost obrozenského období. Již fakt, že byl jako chlapec přijat do střední školy Křižovnického řádu v Praze, aniž uměl německy (!), a že se navíc brzy stal jedním z premiantů a zpěváků, jimiž se škola pyšnila, je sdostatek výmluvný. Také skutečnost, že se v roce 1827 stal rektorem tehdejší Ferdinandovy univerzity a že inaurgurační projev mu napsal jeho přítel Palacký, svědčí o složitosti tehdejších společenských poměrů v Praze, kdy mezi vzdělanci českého původu panovaly vztahy přátelství a spolupráce; zjistíme-li navíc, že tématem Heldovy–Palackého slavnostního projevu byly poměry na pražské univerzitě v bouřlivém roce 1409, dostaneme další důvody k zamyšlení o tom, co všechno bylo v Metternichově režimu možné – dokonce i připomenutí husitských bouří. Heldův vztah k mateřštině dokládají jeho kritické poznámky o tom, jak toporně jim profesoři vtloukali do hlavy složitá pravidla řecké gramatiky; po letech si uvědomil, že vhodnějším klíčem otevírajícím taje řečtiny se mohla stát – čeština, nikoliv němčina nebo latina. Také Heldova polemika s německými výhradami k české výslovnosti je podložena vtipnou a přesvědčivě dokumentovanou úvahou o tom, že pokud jde o nelibozvučnost a kostrbatost řeči způsobenou kumulováním souhlásek, čeština je na tom dokonce lépe než němčina. Kritik a publicista Hubert Gordon Schauer v osmdesátých letech 19. Století zpochybnil nedotknutelné cíle českého národního hnutí provokativním nastolením otázky, zda má český národ sdostatek sil, aby si vytvořil svébytnou národní kulturu. Jeho otázka, zda by nebylo prospěšnější prosazovat své cíle v rámci německého národa, vyvolala příval kritiky. Proti Schauerovi vystoupili zejména vlastenci starších generací, jejich kritika mířila i na Masaryka, kterého odsuzovali za to, že začal vydávat německy psaný vědecký časopis Atheneum, že vystoupil pravosti starobylých českých rukopisů a že aféru o domnělé rituální vraždě v Polné využil ke kritice antisemitismu podporovaného klérem i představiteli státu. Masaryk nesdílel postoj svého chráněnce Schauera, a patřičně to dal najevo. Schauerův skepticismus nevyvěral z nedostatku národního vědomí, ale ze střízlivého hodnocení konkrétní situace, kdy němečtí liberálové považovali české národní hnutí za odsouzené k zániku. Podobný postoj k českým politickým nárokům zaujal i Marx v roce 1848. Současně vyjádřil skeptický názor na budoucnost Čechů: ať již zvítězí Němci, nebo rakouská monarchie, vždy se s nimi bude jednat jako s poraženými. Když Maďaři v roce 1867 získali v Rakousku plnoprávné postavení, Palacký byl právem zklamán a zhrzen, nemohl se smířit s tím, že národ, který v roce 1848 povstal proti Vídni, se po letech dočkal odměny, zatímco Češi za svou podporu Rakousku v svízelných časech sklidili jen nevděk a přezírání. K podivnému a paradoxnímu salto mortale dějin patří osud Gyuly Andrássyho, maďarského šlechtice, který byl za účast v povstání in effigie (symbolicky) popraven, ale po dvaceti letech se stal ministrským předsedou Rakouska a strůjcem rakousko–maďarského vyrovnání. Otázka: co umožnilo tento cynický obrat? Odpověď: vídeňský dvůr, opora aristokracie, měla na uherské straně rovnocenného nebo aspoň uznávaného vyjednavače. Představitelé našeho národa byli pouze historikové, advokáti, profesoři, novináři – kdy by vyjednával s neurozenými měšťany, s Čechy, na nichž navíc ve Vídni stále ulpívalo stigma husitského kacířství. Významnou úlohu hrála skutečnost, že Vídeň považovala Němce za legitimní představitele obyvatelstva Čech a Moravy; nebylo žádoucí, aby se Čechům příliš vycházelo vstříc. O tom, že Němci považovali Prahu za německé město, svědčí pozoruhodná událost – příjezd císaře do Prahy na podzim roku 1869. Protože návštěva se uskutečnila ve výroční den bělohorské bitvy, čeští představitelé města vyhlásili bojkot – žádný český poslanec, konšel, úředník, učitel nebo představitel kteréhokoli národního spolku se oslavy nezúčastnil, Češi se dokonce neukázali ani na ulicích nebo nábřeží, kudy projížděl slavnostní průvod. Císař, na všech stranách vítaný německými proslovy, nápisy a zdravicemi, s uspokojením prohlásil: „Prag is wirklich eine Deutsche Stadt!“ (Praha je vskutku německé město). Tentýž výrok bez relativizujícího „wirklich“ pronesl Hitler v oknech Hradu, když 23. března německá armáda obsadila hlavní město a celé území bývalého Československa.
