V polovině srpna loňského roku se v Bratislavě odehrála zajímavá událost. Na slovenský a český trh byl uveden překlad jedné z nejdůležitějších knih vzniklých v novém tisíciletí – H. H. Hoppeho opus magnum Demokracie, bůh který selhal.
Řeči se vedly, víno teklo a za účasti samotného pana profesora následoval víkendový seminář se všemi „obvyklými podezřelými“, tedy prakticky s každým, kdo na liberální – libertariánské – konzervativní scéně něco znamená (překvapila mě i účast pár novinářů, významného televizního producenta a jednoho z nejprodávanějších slovenských spisovatelů). V diskusích se pak semlelo vše možné, od teoretických otázek po vyložené drby.
Jedna taková se vedla během snídaně, tématem byla, asi dost očekávaně, Ukrajina. Na druhé straně stolu seděl špičkový slovenský ekonom, jehož kniha o penězích podle mne patří mezi povinnou literaturu. K věci se vyjádřil v tom smyslu, že má z Putina strach, bojovat s ním se mu ale nechce. Raději zaplatí ty, kteří umřou místo něj a boj povedou co nejdéle a co nejdál od hranic jeho vlastní země.
Takto superrealistický postoj je snad za splnění jistých podmínek možný (například podmínky dobrovolné účasti bojujících), u liberála-libertariána však poněkud zaskočí. Misesovec- rothbardovec by snad měl předvést něco teoreticky podloženějšího, čekal bych etudu na téma principů neagrese, sebevlastnictví a především – v daném kontextu přímo se vnucujícího výsostně liberálního principu secese.
Na místě samém jsem se podobné analýzy nedočkal (brilantně ji udělal až o pár měsíců později sám Hoppe v přednášce na výroční konferenci jeho Property and Freedom Society). Červík však vrtal a nedal pokoj, dokud jsem si postupně neudělal alespoň rámcovou představu o náhledu zastánců svobody v Čechách (samozřejmě neznám všechny a prosím, aby proto má zjištění byla brána cum grano salis).
Obecně se mi zdá, že komunita je ve své většině nereflektovaně proukrajinská a stejně nereflektovaně, jaksi instinktivně, protiruská. Mimo veškeré chápání je pak nekritická exkulpace ukrajinského režimu, jeho vystavení na piedestal vší morálky a spravedlnosti. Nevím, jak k tomu došlo, ale z pod kalhot značné části českých liberálů / libertariánů až nepříjemně často vykoukne čertovo kopýtko nacionalismu (ukrajinského) a xenofobie (protiruské).
Pokud hned na začátku v debatě rezignujeme na výše zmíněné základní liberální / libertariánské principy, nezbude nic jiného, než svou argumentaci opřít o ty etatistické, na prvním místě pak o zásadu územní celistvosti a nedělitelnosti. Jednoduše řečeno – Ukrajina je suverénní stát, může se kamarádit s kým chce a vlézt do jakékoli organizace chce, Rusákovi po tom nic není. Mantra státní suverenity je snad snesitelná od věřícího etatisty, ohání-li se jí však racionální libertarián, je to o přesdržku. Vedle logické či etické nesmyslnosti totiž princip suverenity státu flagrantně koliduje s jiným principem – s právem na sebeurčení jeho obyvatel (které Mises hlouběji analyzoval a zpřesnil, takže se od té doby v našich kruzích užívá termín „právo na secesi). Jde o nesmiřitelné principy, ovšem stejné právní síly, na myšlenkové úrovní propojitelné snad jen pomocí marxistické dialektiky (na úrovni státní praxe pak vstupuje do hry třetí, hlavní zásada mezinárodního práva – zásada většího klacku). Ale jistě – k čemu Mises, Rothbard, Hoppe, k čemu nějaká logická či etická konzistence, když přece „bij, a bij, a bij Rusáka do hlavy“, že.
Pohled na libertariána, jehož majestátem mohutně cloumá nacionalismus, je celkem sranda (když pominu, že jde především o intelektuální debakl prvního řádu). Vrchol komiky ovšem nastane, když flastenec (ukrajinský) začne štítivě ohrnovat intelektuálský nosík nad flastenci českými či třeba maďarskými.
18.08.2024 EvropanJirka
