Můj děda si pořád nedal říct. Až do konce života si myslel, že informace zveřejněné v médiích musejí být pravdivé. Teď, když máme tu demokracii. Komunisty, kteří ho zavřeli do kamenolomu, rád neměl a v Rudém právu poznal každou lež, ale neuměl nebo nechtěl si představit, že když se něčemu říká svobodná média, může to fungovat na podobných principech. „Ale to je pravda, psali to v novinách,“ argumentoval jakýmsi pochybným článkem k výročí 11. září 2001 a mával na mě celostátním deníkem. „Člověče, hlavně tomu nevěř, je to nesmysl,“ volal jsem na něj. „A jak to můžeš vědět?“ nevzdával se. „Vždyť jsem tam pracoval.“ Nevěřil mi. Stejně jako mnoho dalších spoluobčanů se řídil heslem „co je psáno, to je dáno“.
I když se nálada veřejnosti směrem ke sdělovacím prostředkům mění, úměrně se zesilující propagandou tlačící jediný správný názor a pohled na svět – přičemž je stále zřetelnější, že se rozchází s realitou –, na značnou část občanů mediální manipulace pořád zabírá. Nevnímají média hlavního proudu jako nástroj ovlivňování veřejného mínění, ale jako zdroj informací, které mohou nekriticky přijmout jako fakt. Přesto, že je propaganda a ovládání veřejného mínění součástí mediální scény odnepaměti – ostatně proto také média primárně vznikla, informování bylo až druhotným úkolem –, aféra, jež nyní zahýbala Německem, je v lecčem přece jen výjimečná, a to hned z několika úhlů pohledu.
Třiatřicetiletý redaktor předního zpravodajského magazínu Der Spiegel Claas Relotius se přiznal, že si běžně vymýšlel celé rozhovory a reportáže a osoby, které v jeho článcích vystupovaly, často ani nepotkal, případně vůbec neexistovaly. Ve Spiegelu pracoval rok a půl, a nejenže to nikomu nevadilo či alespoň nepřišlo divné, ale za svou „novinařinu“ dostával mnoho prestižních žurnalistických cen, a to i v zahraničí. Stal se zkrátka novinářskou hvězdou první kategorie. Například v roce 2014 jej americká televize CNN, která lže běžně možná víc než Relotius a jejíž propaganda patří vůbec k nejsilnějším a nejotravnějším, ho dokonce v roce 2014 prohlásila novinářem roku. Zřejmě v duchu hesla „svý k svému“.
I letos sbíral Claas Relotius pocty – v Německu získal cenu za nejlepší reportáž roku za příběh o syrském chlapci, který se domnívá, že spoluzavinil rozpoutání občanské války ve své zemi. Přitom taková blbost, řeklo by se. Ale kdepak – porota ocenila text „bezpříkladné lehkosti, obsažnosti a závažnosti, který nikdy nenechává na pochybách, o jaké zdroje se opírá“. Až na to, že jsou zdroje, citace, místa i osoby s největší pravděpodobností vymyšlené. Kdyby totiž západní novináři do Sýrie opravdu jeli, jejich texty by vypadaly úplně jinak – čekal by je za ně ale místo ceny spíš vyhazov, protože v západních médiích je již dopředu dané, která strana konfliktu je dobrá a která špatná a co je žádoucí zveřejnit.
„Tato kauza ukazuje, že západní média nemají standardně žádný ochranný mechanismus před fake news, nepravdou, výmyslem či fabulací,“ říká mediální analytik a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský, se kterým Šifra spolupracuje a připravuje rubriku o současných médiích a společnosti. „Mainstreamová média nám neustále předhazují alternativní scénu. Její vadou oproti nim prý je, že nemá schopnost odhalit nepravdu, dezinformaci nebo třeba jen neúmyslnou pokrouceninu. Teď se ale ukázalo, že velká média vyfutrovaná nekonečným balíkem peněz tyto mechanismy také nemají. Můžeme se nyní přít o tom, proč je nemají – buďto je podceňují, nebo jsou tak arogantní, že si myslí, že jsou neohrozitelní a neomylní.“
Kauza se netýká jen týdeníku Der Spiegel, jak se nyní někteří snaží tvářit. Claas Relotius totiž publikoval i v německém časopisu Cicero, ve švýcarském nedělníku Neue Zürcher Zeitung am Sonntag, v německých denících Financial Times Deutschland či Die Welt, v agentuře DPA, v magazínu deníku Süddeutsche Zeitung, na serveru Zeit Online nebo v nedělníku Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, tedy v nejprestižnějších západních periodikách. „Vrhá to zcela jiné světlo na celou tu dvojitou mediální scénu mainstream vs. alternativa,“ dodává Petr Žantovský, který jako jeden z mála mediálních expertů kriticky hodnotí česká média hlavního proudu – ta jej za to vůbec nemají ráda a útočí na něj, kde mohou. V českém mediálním rybníčku je totiž zvykem, že se tamější kapři bahňáci poplácávají po zádech, jací to jsou borci, udělují si navzájem novinářské ceny, a když je nějaký průšvih, navzájem se kryjí jako třeba doktoři.
Nebo snad ví česká veřejnost něco o tom, kterak vlastník vydavatelství Economia Zdeněk Bakala, pod jehož křídla patří týdeník Respekt či Hospodářské noviny, a freemailových portálů centrum.cz, atlas.cz a volny.cz blokuje a maže e-maily, které na tyto maily přicházejí z adres, jež si tento oligarcha zařadil na seznam nepohodlných? Ačkoli jde o největší cenzuru od roku 1989 a několik porušení zákona najednou, pana Bakalu vesele kryjí ostatní velká média včetně veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu, takže může žít stále mnoho Čechů v domnění, že tu máme svobodu slova a vyznání.
Na podobnou taktiku upozorňuje Petr Žantovský i v případě kauzy německého Spiegelu. „Der Spiegel z toho, pokud vím, vybruslil tak, že se omluvil, toho člověka propustil a jede se dál. Nic jiného se nestalo. Žádná sebereflexe, žádné zamyšlení nad tím, jestli není systém mediálních institucí zastaralý a jestli by neměl být přehodnocen z hlediska nového technologického i společenského paradigmatu. Nic takového nenastalo, nastalo to, že řekli, že jde o ,lidské selhání jedné osoby‘. To samozřejmě není pravda, protože to je selhání celého systému. Nad tím redaktorem je editor, šéf rubriky, šéfredaktor…“ To nám podle Petra Žantovského posouvá celé uvažování o médiích v dnešním světě „do úplně jiných rozměrů“, kdy můžeme směle říct, že nejsou mainstreamová média serióznější než alternativní, i když se tak ráda tváří, a jsou si rovna – s tím rozdílem, že do těch standardních se pumpují nekonečné peníze, kdežto do těch alternativních téměř žádné.
Petr Žantovský je spoluzakladatelem Asociace nezávislých médií, která se snaží přemostit propast mezi tradičními médii a těmi alternativními, například tím, že udílí Krameriovu cenu jak typickým „alternativcům“, tak novinářům z hlavního proudu, kteří dělají svou práci dobře. Dostali ji třeba Tereza Spencerová, Zdeněk Zbořil, Ondřej Neff, Stanislav Motl či Jan Petránek. Výsledek? Až na výjimky napadání, útoky, plivance a zakonzervování do vlastní bubliny ze strany hlavního proudu. „Jsou to spíše sebeobranné reakce. Mainstreamová média si totiž vytvořila systém jakéhosi sebeoceňování. Když se podíváte třeba na Peroutkovu cenu, tak v porotě zasedají stejní lidé, kteří tu cenu dostali nebo dostanou v budoucnu. Většinou to jsou lidé kolem podniku Economia Zdeňka Bakaly a podobných institucí. Je to do sebe uzavřená malá skupina novinářů, kteří si nárokují patent na rozum a privilegium mít jediné právo posuzovat mediální dění. Je to docela normální žárlivost,“ říká Petr Žantovský.
Stejné jako v Česku to je i v Německu, kde patřil Claas Relotius k nejúspěšnějším – ti samí lidé si dokola udělují ceny v rámci své bubliny a jedné zájmové skupiny. Výsledky jsou tristní…
Jinak to nejde?
Co by se asi tak stalo, kdyby vyšlo najevo, že si nějaký novinář mimo hlavní proud vymýšlel příběhy, fakta, lidi, citace i místa? Spustil by se obrovský humbuk, kde by byla zavržena celá alternativní scéna jako banda lhářů. Na příkladu jednoho podvodníka by se odsoudila celá skupina, tak, jak je nyní zvykem. Jelikož byl ale přistižen „jejich“ člověk – pravda vyšla mimo jiné najevo tak, že jej udal kolega z novin –, ostatní média sice o případu informovala, ale nezvykle krotce, krátce a věcně. „Kapři si vlastní rybník nevypustí. Mají z toho žaludeční vředy, že se v jejich partě stala taková nepříjemnost, a budou se snažit to ututlat a utišit tak rychle, jak to jenom půjde,“ předvídá Petr Žantovský a dosavadní vývoj mu dává za pravdu. „Samozřejmě, kdyby se to přihodilo někomu z druhé strany, bylo by to téma na první strany aspoň na pět let. Stavěli by na tom jednoduchou nálepku: ,Podívejte se, tento případ ukázal, jak je ta alternativní scéna jako celek nepoužitelná.‘ Kdybychom ale teď udělali to stejné a řekli, že tento případ ukázal, jak je mainstreamová scéna jako celek nepoužitelná, bylo by to také špatně. Protože to prostě není pravda. I mainstreamová scéna v sobě má spoustu kvalitních novinářů, kteří se jen bojí nebo mlčí, protože by přišli o práci. Nebo drží nějaké skupinové stanovisko a uvnitř si myslí něco jiného. To známe ostatně z dob komunismu a nyní jsme se dostali do stejné situace,“ upozorňuje Petr Žantovský, který si při hodnocení médií udržuje potřebný nadhled a je schopen kriticky hodnotit jak hlavní proud, tak alternativní scénu.
„Znám celou řadu novinářů, kteří dělají v mainstreamu a sami mi občas říkají: ,Hele, my víme, že píšeme nesmysly, ale ono to jinak nejde.‘ Vždyť já bych přišel o práci a jinou neseženu. Protože je fakt, že té práce zase tolik není. Ti lidé mají strach. Představte si, že jste poměrně slušně placená elitní novinářská skupina, nic jiného neumíte a měl byste jít třeba doplňovat regály do Lidlu za třetinovou mzdu. To není úplně příjemná představa, zvlášť když máte informace o skutečném ekonomickém stavu a o tom, kam se řítí Evropa a že do roka do dvou jsme ekonomicky zcela na huntě a můžeme si podat ruku s Řeckem; ve Francii už to vidíme dneska. To nebude ideální prostředí pro to, aby se v něm nacházela exkluzivní pracovní místa, takže každý si svůj flek drží, jak umí,“ vysvětluje pohnutky novinářů mediální analytik a připomíná, jak dopadl americký novinář Bernard Goldberg, když se pokusil na „nešvary“ upozornit. „Popsal to ve svých knihách Jak novináři manipulují a Arogance. Jenom jednou napsal kritický komentář o novinářské zaujatosti a jednostrannosti v americké televizi CBS, kde mnoho let působil. Z televize byl okamžitě vytlačen a už si v mainstreamu neškrtl. Totéž se stalo Robinu Aitkenovi, který napsal knihu Můžeme věřit BBC? Stejný případ je i Udo Ulfkotte a jeho Koupení novináři.“ Ještě bych připomněl někdejší hvězdu nejsledovanějšího německého zpravodajského pořadu Tageschau na veřejnoprávní televizi ARD Evu Hermanovou, kterou vyhodili pod falešnou záminkou proto, že si dovolila používat vlastní mozek a nebyla jen mluvící hlavou hlásající nesmysly a propagandu.
Čas od času zkrátka některý novinář ztratí nervy nebo je natolik znechucen nemožností realisticky informovat o světě kolem nás a dělat dobře svoji práci, že sebere odvahu a promluví. Jeden s novinařinou skončí, druhý založí vlastní časopis, třetí začne psát knihy a všichni se vydají na cestu, která je minimálně zpočátku těžší, leč dobrodružnější…
Dvě vteřiny
Když se řekne, že média lžou, neznamená to, že by informace v nich obsažené byly nepravdivé, i když i to se, jak vidno dle „případu Relotius“, stává. Jádro zprávy většinou bývá pravdivé; kolem se ale podle Petra Žantovského namaže spousta marmelády, něco se přidá, něco zamlčí, aby to vyznělo jinak nebo ve prospěch nějakých zájmů. „Podívejte se třeba na Českou televizi a způsob, jak návodně jsou vedeny rozhovory v jejích publicistických pořadech. Jak se spřáteleným osobám, které jsou tam zvány, říká: ,A pane profesore, viďte, že je to takhle…‘ A pan profesor odpoví: ,Ano, samozřejmě, máte pravdu, je to takhle.‘ Pokud tam náhodou usedne nějaká ,nepřátelská‘ osoba – oni už jich tam ale moc nezvou nebo jim ty pozvánky odmítají, protože ztratily důvěru v to, že tam s nimi bude zacházeno solidně a seriózně –, tak se redaktoři chovají jako utržení ze řetězu. Vysloví půl věty s nějakou informací a na to rovnou nabalí obvinění typu ,a vy jste součástí tady toho‘ a ,vy máte tady ten názor‘. Zpovídaný je pak v situaci, že má asi dvě vteřiny na to, aby začal argumentovat, že tak to není, jenže v tu ránu do toho skočí a nenechají ho ani domluvit,“ pohoršuje se Petr Žantovský, který upozorňuje i na jednu bezprecedentní a nebezpečnou změnu, jež proběhla téměř bez povšimnutí – moderátoři hlavních zpráv uvádějí zároveň publicistické pořady.
„Pan Železný a spol. jsou lidé, kteří čtou zprávy. Provádějí zpravodajským pořadem a měli by být absolutně korektní, věcní a nestranní. A teď se vám najednou půl hodiny po zprávách změní v investigativce a publicisty, kteří začnou hostům klást návodné a často ponižující otázky. Jak můžeme takovým lidem věřit, že čtou potom opravdu zprávy a ne svoje názory? To je něco, co se ještě nestalo. V Americe jsou třeba lidi, kteří moderují zprávy, a ti, kteří dělají rozhovory, striktně odděleni.“
Nedávný Fokus Václava Moravce, jehož tématem byly dezinformace a fake news, pak už lze jen nazvat takovou červivou třešničkou na zkyslém dortu. Namísto alespoň náznaku pokusu o standardní publicistiku nasadila ČT i na její poměry propagandu nejhrubšího zrna, která již nic nemaskuje a nepředstírá. Do pořadu byli pozváni jen lidi, se kterými moderátor bezostyšně pomlouval alternativní média i alternativní medicínu, aniž by do pořadu pozvali alespoň jednoho zástupce pomlouvaného a dehonestovaného tábora. I kdyby tam nějakému „opozičníkovi“ po dvou vteřinách začali nadávat, jak popsal obvyklé metody veřejnoprávní televize výše Petr Žantovský, aspoň by tam byl.
Co si ale myslet o situaci, kdy si moderátor veřejnoprávní televize pozve k debatě o médiích generála Petra Pavla, držitele nejvyššího amerického vojenského vyznamenání a nejvýše postaveného Čecha v NATO? Tedy vojenské organizaci, která pod vedením USA od 90. let bombarduje a napadá nezávislé státy, jak se jí zlíbí, a ještě o sobě tvrdí, že je mírová? Není to samo o sobě dezinformace? Nebo Františka Vrábela, byznysmena a poradce NATO pro „velká data“ a informační válku, jehož firma Semantic Visions bývá označována jako „soukromá zpravodajská služba“? Či anonymní aktivistickou skupinu, která si říká „čeští elfové“, jejíž členové mapují lidi s odlišnými názory napadají diskuse a facebookové skupiny, udávají je úřadům a sami naplňují spíše definici trollů, proti kterým se přitom vymezují?
Do pořadu Fokus nepozvala Česká televize ani jednoho normálního člověka, který by nebyl protiruský fanatik nebo člověk pracující pro americké zájmy (což je často totéž). Je to asi podobné, jako kdyby na konferenci o zdraví vystupovali jen lobbisté farmaceutické firmy. „Říká se tomu polemika souhlasících,“ glosuje Petr Žantovský tragédii média placeného speciální daní, maskovanou jako koncesionářský poplatek.
Člověk se pak ptá, co je horší: jestli německý pohádkář, který si vymýšlí reportáže, nebo český Moravec, který není schopen položit jedinou kritickou otázku a udělá si ze státní televize soukromou besídku, na níž za přihlížení nebohých studentů třeboňského gymnázia v publiku pomlouvá ty, kterým na ni zakáže vstup. Každý měsíc se ale od nich neštítí vybírat „vstupné“, z nějž se skládá celý jeho plat.
Tento článek vyšel v březnovém měsíčníku Šifra, číslo 2/2019. Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.
Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.
Příspěvek O německém pohádkáři a českém Moravcovi: Mladý novinář si vymýšlel reportáže, za které dostával prestižní ceny. Přední český moderátor si za peníze daňových poplatníků vymýšlí pořady, kam zve stále stejnou partu pochází z Časopis Šifra
