O nepřítomnosti Boha ve světě -

2. júla 2024

Historický posun vědomé orientace a její důvody

Někteří teologové poukazují na to, že nástup novověku s sebou přinesl sílící vědomí nepřítomnosti Boha ve světě. Tento fenomén lze vysvětlit různými způsoby. Na prvním místě souvisí s přeorientováním pozornosti lidí z problémů náboženských na problémy světské. Teologie jakožto královská disciplína byla nahrazena empirickou vědou a víra byla odsunuta do pozadí poznáním založeným na experimentech. Za takových okolností se nelze divit, že se skutečnost Boha z horizontu lidského vědomí buď úplně vytratila anebo jí v něm bylo vyhrazeno jen okrajové místo.

Habituální příklon myšlení k tomuto konkrétnímu a dějinnému světu učinil z otázky po Bohu záležitost, která nepatří do centra lidského života. Skutečnosti, jež se vyskytují na periferii našich pohledů, jsou vystaveny nebezpečí, že budou zcela vyloučeny z našeho zřetele. Jestliže v myslích lidí převládlo vědomí nepřítomnosti Boha ve světě, znamená to, že k tomu skutečně došlo.

Ilustračný obrázok, Michelangelo – Stvorenie Adama
zdroj: wikimedia commons

Pokud by uvedené vysvětlení bylo vyčerpávající, stačilo by jen upozornit na omezenost myšlenkového záběru moderní vědy a jí ovlivněného světonázoru, tj. na její metodickou abstraktnost, v níž se zaměřuje pozornost na určitý aspekt skutečnosti při současném odhlédnutí od ostatních rovin skutečnosti. Existence Boha by tak nebyla negována, ale pouze pragmaticky vyloučena za hranice domény výzkumu moderních věd.

V tom případě by bylo nezbytné uvažovat o povaze vědeckého poznání a ukázat, že moderní empirická věda je jen jedním z možných způsobů racionální činnosti člověka. Neboť pokud by tomu tak nebylo, problém existence Boha by se propadl do propasti nevědecké iracionality, z čehož by šlo „vyvodit“ jeho faktickou nejsoucnost. Existují-li však ještě jiné druhy racionálního poznání než je empirická věda, může se skutečnost Boha objevit v jejich perspektivě. Přesně tímto způsobem k problému přistupují klasičtí myslitelé jako Platón, Aristoteles, Plotín a většina středověkých autorů. Tvrdí (a také náležitě dokazují), že o skutečnosti Boha je možné (a dokonce nutné) hovořit v disciplíně, která nese název filozofie.

Subjektivní sebe-omezení, logika separace a negace

Mají-li zmínění myslitelé pravdu, pak moderní vědomí nepřítomnosti Boha ve světě neříká vůbec nic o existenci či neexistenci Boha, ale vypovídá spíše o zábranách, které leží na straně soudobých lidí. Dívají se na realitu způsobem, jenž z určitých důvodů absolutizují a ukládají si limity a omezení,jež jim poznání Boží existence znemožňují.

Je ovšem třeba zmínit ještě jiný postoj, který ono vědomí nepřítomnosti Boha ve světě, alespoň u některých lidí, vysvětluje. Spočívá v přesvědčení o oddělenosti Boha a světa, tedy v deistickém názoru, podle něhož Bůh učinil svět a přenechal ho jeho osudu, či přesněji nechává ho fungovat podle jeho přirozených zákonů a do jeho běhu již dále nijak nezasahuje. V takovém případě je možné existenci Boha přinejmenším tušit (na základě analogie „hodin a Hodináře“), ale jeho bytostná povaha je pro nás zcela nepřístupná.

Konečně jiná odpověď, která se zdá být nejjednodušší a nejpřímější a která je proto také pro mnohé bezkonkurenčně nejvíce racionální, zní: vědomí nepřítomnosti Boha ve světě je založeno v neexistenci Boha. Ateista bude zkrátka trvat na tom, že co neexistuje, nemůže být ani obsahem lidského vědomí, takže celý problém, o němž teologové napsali hory učených knih, je ve skutečnosti jeden velký pseudoproblém.

Nepopiratelnost existence Absolutna

Ať přijmeme jakékoliv z uvedených stanovisek, měli bychom se shodnout na tom, že existuje Absolutno, od něhož jsou všechny neabsolutní skutečnosti odvozeny. K tomu nepotřebujeme provádět žádný složitý výzkum, stačí jen respektovat základní význam a smysl pojmů „absolutní“ a „relativní“. Co je relativní, odkazuje z definice k jinému od sebe. Jako hypotézu lze jistě přijmout tvrzení, že veškerá skutečnost není ničím jiným než systémem vzájemně propojených a na sobě závislých entit a že tedy v tomto systému žádné skutečnosti absolutnost nenáleží. I kdyby to ale byla pravda, muselo by se připustit, že celý tento systém už k ničemu dalšímu neodkazuje, takže jako takový představuje něco absolutního a dále již nepřekročitelného.

Následný myšlenkový krok vede k dalšímu objevu: je nezbytné přijmout primárnost toho, co je absolutní, před vším, co je relativní, a to jak v rovině bytostné, tak v rovině činnosti. Jinak řečeno, relativní momenty skutečnosti nemohou bez Absolutna ani být, ani být činné. Kdyby se mohly ze své závislostní vazby na Absolutno vyvázat a tím pádem být a být činné nezávisle na Něm, pak by se samy proměnily v Absolutno, tedy v něco, co je a co je činné nezávisle na jiném od sebe. To je ovšem nemožné, protože dvě a více Absoluten by jakožto Absolutna musela mít něco společného, což by implikovalo jejich vzájemný vztah. Absolutno, které je jakožto Absolutno vztaženo k jinému od sebe, ztrácí svoji absolutnost a přechází v relativní (vztahové) bytí.

Nemožnost vyloučení Absolutna z našeho světa

Tyto základní úvahy jsou pro většinu dnešních lidí sice nezáživné, ale jejich pravdivost není naštěstí měřena jejich zájmem či nezájmem. Není zrovna málo myslitelů, kteří je prohlašují za nezajímavé, protože kdesi ve svém nitru tuší, že se jedná o otázku, jež jde proti jejich nejzákladnějším zájmům. Už jen letmý náznak, že by nějaké Absolutno mohlo existovat, ohrožuje jejich opačné přesvědčení o relativnosti všeho.

Zmíněný nezájem řady moderních autorů vyvěrá z jimi preferovaného pohledu, podle něhož je člověk autonomní bytostí, která v mravním řádu nezávisí na nikom jiném než na sobě samotném. Moderní člověk se stal sám sobě Bohem a usídlil se na trůnu Absolutna. Samozřejmě je zde prostor ještě pro další obranné mechanizmy, které mají neutralizovat význam závislosti světa na Absolutnu, jež je touto závislostní vazbou neustále zpřítomňováno v naší každodenní realitě. Neboť závisíme-li na něčem jiném od nás, na něčem, co je absolutní, znamená to, že něco z tohoto jiného (a tedy z Absolutna) se vyskytuje i v našem relativním bytí, což právě zakládá naši závislost na této Absolutní Jinosti. Nelze Ji tudíž chápat jako něco, co je v našem světě nepřítomné. Naopak, Její přítomnost je garantována právě Její Absolutností. Již Platón věděl, že absolutní a přesažná realita může být taková jen tehdy, je-li v relativní sféře přítomná (tzv. parusia ideální skutečnosti ve hmotném světě).

Sebe-vědomí Božské Skutečnosti

Uvedený obranný mechanizmus využije příležitost k tvrzení, že se jedná o Absolutno anonymní a neosobní, jehož přítomnost v našem životě nepředstavuje nic významného a hlavně nic závazného. Ani tento názor však není tak bezproblémový, jak by se mohl na první pohled jevit. Absolutno musí být a musí být činné primárně ne ohledně něčeho jiného od sebe, nýbrž jen ohledně sebe samotného. Jinak by opět nastal jeho autodestruktivní kolaps spočívající v jeho bytostném vztažení mimo sebe a tedy v popření jeho nezávislosti na jiném od sebe.

Když k těmto úvahám přidáme poznatek, že Absolutno nemůže být hmotné právě kvůli své nezávislosti (hmota je bez změny-transformace nemyslitelná a každá změna implikuje kauzální závislost), vychází nám z toho, že nehmotná činnost Absolutna je obrácena do Něj samotného, a že jde tedy o sebe-reflexi, s níž máme zkušenost z našeho vlastního lidského života. Nehmotná sebe-reflexe je totožná se stavem sebe-vědomí. Přítomnost Absolutní Sebe-Vědomé Bytosti ve světě a v našich soukromých životech už ale není něčím, co by se dalo odbýt poznámkou o její bezvýznamnosti a nezávaznosti.

K zajištění výše předloženého stanoviska by bylo nepochybně potřeba rozvinout důslednější filozofickou argumentaci, kterou tento krátký text nehodláme přetěžovat. I přesto však může působit jako myšlenkový stimul, pod jehož vlivem lze zaujmout zdravější postoj k často zdůrazňovanému fenoménu vědomí nepřítomnosti Boha v našem západním světě. Jak bylo v hrubých rysech naznačeno, cesta z tohoto stavu soudobého vědomí vede zřejmě přes zdůvodněné uvědomění si falešnosti takového vědomí.