Toho rána na autobusové zastávce byla obloha jako cukrová vata. Podívala jsem se nahoru na vířící odstíny žvýkačkově růžové a světle modré a nenuceně na to upozornila své kluky.
„Jé, mami!“ vykřikl jeden. „Vyfoť to!“
Zasmála jsem se. „Proč? Takových obloh jako cukrová vata bude ještě spousta. Není na tom nic zvláštního.“
„Ach, prosím, mami,“ řekl. „Chci si to nakreslit, až přijdeme domů. Chci si to zapamatovat.“ Sotva od toho mohl odtrhnout oči, i když už přijel autobus.
Děti nacházejí radost, úžas a vzrušení i v těch nejjednodušších věcech. Stačí jim, když mohou celé hodiny vyřezávat do kartonové krabice. V písku si pomocí hadice, kamenů a klacků vytvářejí řeky. Sbírají kameny a mušle, které je baví ještě dlouho poté, co si je přinesou domů. Plaší jednu můru za druhou, jen aby je mohli sledovat, jak odlétají a mizí na obloze. Jsou naplněni údivem až po okraj.
Ale jak rosteme, něco se stane. Už nás věci tak neokouzlují, že? Je to součást dospívání. Vidíme, jak to začíná už v raném dětství – dítě, které kráčí s hlavou vztyčenou po hřišti a prohlašuje: „Santa neexistuje; v Santu věří jen mimina.“ Děti jsou pyšné na to, že vědí víc než jejich mladší vrstevníci, a odkládají dětské věci, jako jsou pohádky, panenky, obrázkové knížky a kreslené filmy. Je cool být dospělý.
Pak se staneme dospělými a najednou si zase přejeme ten úžas a bezstarostnost zpět. Zprávy nám v tom nepomáhají; je to, jako by svět hořel přímo před našima očima, jako bychom směřovali buď do apokalyptických světů románů Cesta nebo 1984.
Občas se ptám sama sebe: „Zůstalo ještě nějaké dobro? Kousek skutečně nezkaženého dobra? A má vůbec smysl hledat dobro, když víme, jak snadno o ně můžeme přijít?“
Je možné znovu se nechat okouzlit, když známe tento svět takový, jaký je? Když víme, že na druhé straně skříně není žádná Narnie, žádný ostrov, kde žijí skřítkové, že není žádná víla, která by sbírala sbírá naše zoubky, aby si z nich postavila svůj hrad?
Chci věřit, že ano. Ale bude to nejspíš vyžadovat trochu úsilí.
Úloha pokory
G. K. Chesterton říká, že pýcha, která je povýšená a nadutá, se na vše dívá shora, jako z letadla, horkovzdušného balónu nebo vesmírné lodi (nebo jako dítě, které už ví, že ani velikonoční zajíček není skutečný). Být tak vysoko je úžasný způsob, jak nahlížet na svět – Chesterton nám však připomíná, že když jste tak daleko, ve skutečnosti nic nevidíte; jsou to jen tečky a útržky. Pokora nás sráží dostatečně nízko, abychom konečně mohli vidět detaily. „Dívat se na věci shora může být úchvatný zážitek,“ napsal, „jenže z balónu není vidět nic, ať už jde o horu nebo zelí. Filozof ega bezpochyby vidí vše z vysokého a vznešeného nebe; jenže vše vidí zkresleně nebo zdeformovaně.“ Uniká mu to konkrétní, to zvláštní, to specificky úchvatné.
Abychom mohli být naplněni úžasem, musíme být především pokornými bytostmi, které věří, že stojí za to sklonit se, abychom tento svět prozkoumali, ponořili se do jeho podstaty a viděli ho takovým, jaký skutečně je. Je to jako s dítětem, které se opře o ruce a kolena, aby si prohlédlo další berušku nebo zvedlo další kamínek, protože každý z nich je jedinečný a zaslouží si pozornost. Odložíme svou pýchu a strach, že se ušpiníme nebo pomačkáme, a skloníme se, abychom zvážili, co před námi skutečně stojí. Musíme se sklonit, abychom mohli ocenit a žasnout nad věcmi tohoto světa, i těmi malými – jako je obloha v barvě cukrové vaty, která stojí za zapamatování.
To je přece přirozená povaha dětí, ne? Nejspíš tohle měl Kristus na mysli, když nás vyzval, abychom byli jako děti. Nemyslel tím nedostatek zralosti, nedostatek znalostí ani nedostatek odpovědnosti. Není to výzva k tomu, abychom se zbavili veškerého úsilí a jen nečinně seděli a čekali, až nám z ruky do úst nasytí každou potřebu a touhu. Myslel tím, abychom měli oči plné úžasu a bezstarostnosti, připravené uchopit tento svět se vší jeho úžasností, i uprostřed jeho zlomenosti.
Smát se sami sobě
Když na sebe oblékáme tuto pokoru – tu, která nám dovolí zmenšit se natolik, abychom mohli uvidět úžasné detaily všeho kolem nás –, potřebujeme smích. Pokora, údiv a smích jsou úzce propojeny.
Chesterton řekl, že krása lidské kostry spočívá v tom, že nás udržuje v pokoře, protože pod jakoukoli krásou, kterou si o sobě myslíme, že máme, vypadáme (ať už jsme kdokoli) naprosto absurdně. „Ať už se můj obličej jakkoli zatmí ponurou marnivostí, vulgární pomstou nebo opovrženíhodným pohrdáním, kosti mé lebky pod ním se navždy smějí.“ Pod veškerou naší vážností jsme všichni usmívající se kostry. Všichni děláme trapné věci, jako je klopýtání, koktání nebo zadrhávání, a žádná marnivost to nikdy nezmění.
Smích může být jakýmsi duchovním lakmusovým testem, formativním nástrojem, který zároveň řeže i osvětluje. A nejpřísnější zkouškou není ani tak schopnost vyprávět vtip – nebo odolat pokušení ho vyprávět – jako spíše být jeho terčem. Trpělivě a pokorně snášet, když se nám někdo směje, dokonce i posměšně, může být známkou duchovní zralosti a moudrosti.“
I děti se umí smát. Přichází to k nim téměř stejně přirozeně jako jejich instinkt sát a hledat prs. Smějeme se stejným legračním obličejům a dovádění ještě dříve, než si vůbec vyměníme slova nebo na sebe zamáváme. Děti se smějí s ostatními i samy sobě. To, co by pro mé děti mělo být trapné, jim připadá k popukání. Tento druh pokory, smát se sám sobě, se zdá tak přirozený; smějí se dlouho předtím, než umějí mluvit. A pak se ostych a stud učí od nás, dospělých, kteří si jsou příliš vědomi sebe samých.
Lewis napsal v knize Stříbrná židle: „Nejhloupější děti jsou ty nejdětinštější a nejhloupější dospělí jsou ti nejdospělejší.“ Mnozí z nás už jsme se stali docela dospělými, že ano? Vše zpochybňujeme. V nic nevěříme. Jsme tak otupělí, že naděje je pro nás jen sarkastickým vtipem. Nemáme trpělivost s dítětem, které chce prozkoumat miliontou pampelišku. Myslíme si, že pohádky jsou pro batolata. My se musíme se posunout k lepším věcem.
Ale co když nemusíme? Co kdybychom měli tu pokoru, která v nás probouzí údiv, tak jako kdysi v dětství? Možná bychom pak dokázali objevit a vidět to světlo, krásu a dobro, které v tomto temném světě ještě zbývají.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
