napsal Geordyn
Vlk psal minulé pondělí o Lobkowiczích a zmínil Pivovar Vysoký Chlumec. Na ten kdysi knížecí Lobkowiczký pivovar mám zajímavou vzpomínku s příhodou, kterou mi vyprávěl jeden strýc.
Ten pivovar měl své sklepy pro zrání ležáku vysekané ve skále, na které stál zámek Lobkowiczů. Možná že je to jen kostelík – je to už dávno. Paměť slábne.
Sklepy byly vlastně chodby těsně vedle sebe. Střídavě v nich byly sudy a klasický led ze zámeckých rybníků vždy v zimě do oněch chodeb plněný. Takže střídavě – sudy, led, sudy, led atd. Led tál, pivo zrálo.
Kolik těch sklepních chodeb celkem vedle sebe bylo, není pro tuto opožděnou reportáž, psanou nyní po asi sedmdesáti letech důležité. Asi dost, aby pivovar svou kapacitou splňoval objednávky hospod v širokém okolí po celý rok. Led vytvářel nejen chlad nutný pro pozvolné zrání piva, aby mělo charakteristickou chuť a vůni typickou pro pivo zvané Ležák, ale i vlhkost a ještě něco z oné rybniční vody. Co to bylo je záhada – o tom později.
Stupeň cukru pro kvašení mladinky tehdejšího knížecího piva, mi strýc neřekl. Ostatně sládek nebyl, živil se jako mnozí z okolních jihočeských vesnic tak, že pro potřeby tehdejších Příbramských rudných dolů – uranových – stavěl vodovody. Tehdy se vodovodní trubky navzájem těsnily nejen koudelí, ale také asbestem. Nejsem instalatér, tomuto řemeslu rozumím jen částečně, ale vím o nebezpečí asbestu, pro zdraví člověka. Strýc později na ten asbest se kterým pracoval – doplatil. Zemřel v padesáti.
Ti, co si jezdili ve dvou autobusech vydělat tehdy pěkné peníze – kutat uran – umírali ve čtyřiceti. Jó prachy, ale za jakých podmínek. Věděli – nevěděli, dnes nevíme. Jen nám nad hlavami visí hrozba jaderných raket. Z obou stran – nad střední Evropou by se měli, dle znalců, vzájemně ničit. Také jsou dnes mnozí, kteří – vědí, nevědí ? Mlčí a to je nejzákeřnější jednání !!!
Strýc mi stačil ale při mé prázdninové návštěvě u něho v oné jihočeské malé vesničce, před nástupem mé povinné vojenské služby, vypravovat o osudu zmíněného pivovaru toto :
Jiný můj strýc byl tehdy za socialistické éry, v nově postaveném podniku na zelené louce – v Milevsku – ZVVZ, vedoucím technologem. Vzdělaný a podnikavý muž. Navrhl řediteli Vysokochlumeckého pivovaru – že zařídí, aby jeho pivovar zvýšil svůj výstav piva, na dvojnásobek !!!
Všude do těch skalních chodeb že nainstaluje chladící trubky a led už nebude potřeba. Budou jen sudy a trubky od chlazení, zařízení, tehdy vyráběného v ZVVZ. Ředitel souhlasil. Výstav se opravdu zdvojnásobil, jenže štamgasti poznali, že už to není to původní pivo chlazené při zrání přírodním ledem. Bylo prostě jiné. Tak můj strýc zkazil pivo knížecího pivovaru. Kdo nyní ten zmetek vlastní, nevím. Asi to rodina Lobkowiczů už nebude.
Tak jste vážení a někteří dostatečně zkušení pivaři četli o tom, že množství není všechno. Dámy pivařky mezi čtenáři bych zřejmě nenalezl, i když o jedné slovenské herečce – již dostatečně politicky zkompromitované, nejen pitím piva, ale i v něm se koupající a tlučené na holou šlauchem pumpičky od kola, bych věděl
