Díky subtropickému klimatu, které umožňuje několik sklizní ovoce ročně, krásným písečným plážím na pobřeží Černého moře a turistickým stezkám vedoucím hlubokými lesy a zasněženými vrcholky Kavkazu by Abcházie, bývalé rekreační útočiště sovětské nomenklatury, mohla být turistickým rájem, který by se objevil v katalogu každé cestovní kanceláře, stejně jako Thajsko a Acapulco. A skutečně jím je, protože každoročně přitahuje přes milion ruských turistů (zejména poté, co válka na Ukrajině zkomplikovala jejich cesty po celém světě). Nebýt toho pro mainstreamová média západní Evropy, je tato malá země s 250 000 obyvateli, která se v roce 1993 odtrhla od Gruzie na konci osvobozenecké války Davida s Goliášem, pouze enklávou, která by byla Rusy čistě a jednoduše anektována a odsouzena k izolaci a embargu, dokud se nevrátí do lůna svých bývalých pánů v Tbilisi.
Myšlenka znovusjednocení je však čirou politickou fikcí. Ani 50 % etnických Abcházců, kteří zaplatili nejvyšší cenu za odpor proti asimilační politice Gruzie, ani ostatní komunity (Arméni, Rusové, Řekové, Mingrelové) netouží po návratu Gruzie. Po více než třiceti letech oddělení si Abcházie zvykla žít daleko od Tbilisi. A protiruské zápaly živené Evropskou unií a Amerikou, které Tbilisi pravidelně roznítí (jako když v roce 2008 nacionalista Saakašvili, bývalý šéf Raphaëla Glucksmanna, s podporou Washingtonu vyslal svá vojska proti Jižní Osetii, dalšímu celku, který se od jeho země odtrhl), pravděpodobně tuto propast nepřeklenou.
Otázkou, které dnes Abcházie čelí, je, jak si vybudovat budoucnost, když je uznávány pouze čtyřmi státy: Ruskem, Nikaraguou, Venezuelou a Sýrií. Tchaj-wan sice není členem OSN, ale nebrání to Tchajwancům v cestování po světě, stejně jako Kosované, jejichž zemi neuznává Španělsko ani Rumunsko, mohou stále cestovat do Evropské unie. Abcházci si tuto výhodu neužívají. Kromě toho, že jejich stát není mezinárodně uznán, trpí dvojnásobným trestem kvůli západní propagandě, která je spojuje s jakousi proruskou „osou zla“. V důsledku toho nejenže nejsou uznávány jejich pasy (do té míry, že nemohou cestovat ani do sousedního Turecka), ale také nesou hlavní tíhu ekonomických sankcí namířených proti jejich severnímu sousedovi.
Zjednodušená rovnice „Abcházci = spojenci Rusů“ je však složitější, než se zdá. V roce 1996 Jelcin uvalil na Abcházii embargo a zatímco se Putin prezentuje jako ochránce, Abcházci dbají na to, aby se tak nestalo na úkor jejich suverenity. Například v listopadu 2024 se demonstrantům v Suchumi ve stylu „žlutých vest“ podařilo svrhnout vládu, která byla považována za příliš ruskou, obsazením sídla jejích institucí. V této zemi, kde je každý připraven bránit svou svobodu zbraněmi, zůstává nákup pozemků pro cizince zakázán, což ji zároveň chrání před spekulacemi a excesy cynického kapitalismu, ať už ruského nebo globalizovaného.
Než se definuje, jaký stupeň blízkosti by si Abcházci měli udržovat se svým ruským ochráncem a s dalšími zeměmi v regionu, je pro tyto lidi prioritou na čistě humanitární úrovni uvolnit sevření, které je škrtí, a které znamená, že například i cesta za lékařskou péčí do zahraničí (když místní systém zdravotní péče z velké části selhává) může být bolest hlavy (protože ani držení ruského pasu vám nezaručuje právo na bezplatnou léčbu v Soči).
Je příznačné, že iniciativu k uvolnění tohoto sevření převzal občanský kolektiv zakořeněný v abchazské diaspoře v Turecku, komunita pocházející z exulantů, kteří uprchli před carskými masakry v 19. století. Tato komunita, čítající přibližně 500 000 členů, postupně znovuobjevila své kavkazské kořeny v 90. letech. V rámci této komunity v červnu loňského roku zahájila komunistická právnička Anit Baba petici s cílem přesvědčit tureckou vládu, aby umožnila abchazským státním příslušníkům vstup do země a obnovila námořní spojení mezi Suchumi a tureckými přístavy.
Tato kampaň se okamžitě setkala s úspěchem v tureckých levicových stranách, a dokonce i v pravicových hnutích, a také mezi různými etnickými menšinami, jako jsou Kurdové a Arméni. Dokonce i kemalistická strana, která zemi vládla v 90. letech, ji podpořila, spolu s profesními organizacemi, jako je Turecká advokátní komora, různými intelektuály, umělci a dalšími.
Úspěch této kampaně je takový, že kolektiv „Ukončete izolaci Abcházie“ si nyní přeje rozšířit svou dynamiku po celém světě zahájením mezinárodní výzvy proti vnitrozemskému statusu Abcházie. Za tímto účelem se v Evropě, Asii, Africe a Spojených státech formují výbory. Podpora petice „Otevřete zamčené brány Černého moře – Ukončete izolaci!“ by měla být příležitostí k oslovení tohoto odvážného lidu, který po staletí odolává všem pokusům o podmanění a asimilaci, a zároveň prostředkem k odsouzení západní politiky, která uplatňuje dvojí metr mezi „spojeneckými“ a „nepřátelskými“ národy a ty druhé bez váhání odsuzuje k zapomnění a útlaku. Místo toho, aby Francie a další frankofonní země sloužily jako pomocník imperialismu Evropské unie v Gruzii, udělaly by dobře, kdyby zvolily neangažovanost na Kavkaze a pomohly Abcházcům vymanit se z ekonomické a administrativní blokády. To je to, co by občané měli požadovat podpisem této petice.
Odkaz na petici: https://secure.avaaz.org/community_petitions
od Frédérica Delorcy
Zdroj: Le Grand Soir
