JIŘÍ WEIGL
Skončily Olympijské hry v Paříži a až do posledních dnů to vypadalo na velké sportovní fiasko pro českou olympijskou výpravu. Až v samém závěru dvě zlaté medaile rychlostních kanoistů a jedna bronzová v ženském hodu oštěpem bilanci přece jen vylepšily. Ale i tak z hlediska počtu získaných medailí patřily tyto hry k těm vůbec nejchudším. Jak je tedy vlastně hodnotit?
Pro část pozorovatelů dnešní podoba olympiád – absurdně monstrózních akcí, které si mohou dovolit pouze ta nejbohatší města a v podstatě pouze ekonomické velmoci, ztrácí smysl. Tisíce sportovců soutěží v často nesmyslných sportech, které provozuje minimum lidí ve světě, s obrovskými náklady se budují sportoviště, pro která není po skončení olympijských soutěží využití, obyvatelé měst, v nichž se olympiáda koná, jsou při její přípravě i průběhu vystavení všemožným omezením a ústrkům.
Od Hitlerových dob se olympiády staly i nástrojem manipulace a propagandy podivných režimů a ideologií. Pařížské hry nebyly výjimkou, právě naopak. V plné síle předvedly arogantní pokrokářskou ideologii, jíž dnešní západní elity vnucují celému světu bez ohledu na různé city, tradice a hodnoty většiny lidí. Na mnoho diváků působilo především zahájení letošních olympijských her jako manifestace zvrhlé dekadence a potřeštěné genderové ideologie. V ohrožení ze strany progresivistů je především ženský sport bez ohledu na vnějškové oslavování striktní mužsko-ženské parity v účasti sportovců. Bláznivé transgenderové představy a připuštění hermafroditů do ženských soutěží likviduje férovost soutěžení v takto deformovaných sportovních zápoleních.
Proč se příliš nedařilo českým sportovcům? To bude nepochybně zajímat odborníky v jednotlivých sportovních disciplínách. Obecně se však pozorovatel nemůže zbavit pocitu, že i ve sportovních výsledcích se odrážejí poměry panující v dané zemi. A ty u nás zjevně nejsou dobré, a to nejenom ve sportu.
Projevuje se postupující ztráta zájmu mladé generace o sportování, k němuž je nevede škola a většinou ani rodiče. Naše společnost zápolí s problémem mladých lidí bez motivace, zájmů a vědomostí, s generací prázdně a bezcílně plkající většinu času na sociálních sítích, s generací bez disciplíny a vůle, bez nichž se úspěch v jakékoliv oblasti lidské činnosti nemůže dostavit.
Fyzicky stále méně zdatné děti nepřitahuje řád, úsilí a dřina, které jsou pro úspěch ve vrcholovém sportu nezbytné. Škola vštěpuje dětem nárokový přístup k životu, jakákoliv meritokracie je potlačována, tón ve školách udávají ti nejhorší a nejslabší, heslem výchovy je inkluze, v jejím jménu jsou úsilí a výjimečnost potlačovány a nevyplatí se.
Sportovní svazy u nás také dávají neradostný obraz, z něhož čas od času vybublá skandál zkorumpovaných bafuňářů, v jejichž rukách miliardy na sport slouží především k jejich vlastnímu dobrému bydlu. Sportovci a jejich výsledky jsou mnohdy druhotné. A tak můžeme vidět, že za úspěchy mnoha našich sportovních hvězd stojí především enormní nasazení, oběti a peníze jejich rodin, že na mezinárodní scéně často uspěly oficiálním sportovním strukturám navzdory a v konfliktu s nimi.
V tomto prostředí je pro většinu mladých lidí a jejich rodičů kariéra vrcholového sportovce velmi nejistou a rizikovou investicí, která v porovnání s jinými oblastmi uplatnění mladého člověka těžko může obstát.
Pařížské hry potvrdily, že se olympijské hnutí dostalo na hranu a je obtížně představitelné, že by mohlo touto cestou dále pokračovat. Dnešní podoba olympijských her není prostě – vyjádřeno módním žargonem – „udržitelná“. Neúnosné náklady, politika, genderové šílenství, doping, komercializace a korupce – všechna tato negativa současnou praxi olympijských her těžce poznamenala a ohrožují jejich budoucnost. Vyřešit je bude ale velmi obtížné.
Stejná dilemata leží i před českým sportem, který – zdá se – stále více žije z podstaty. Obstát v mezinárodní konkurenci je stále těžší a svět se nám – zdá se – v mnoha disciplínách opravdu vzdaluje. Totální debakl, který naší olympijské výpravě ještě v pátek hrozil, by možná byl potřebným budíčkem k tomu, s tím něco dělat. Lze se jen obávat, že úžasná vítězství kanoistů Fuksy a Dostála budou zneužita k šíření dojmu, že vše vlastně dobře dopadlo, a že proto může vše zůstat při starém. A to bude ta největší prohra.
Jiří Weigl, IVK
