Italský útok na Egypt začal tři měsíce poté, kdy Itálie vstoupila do 2. světové války po boku nacistického Německa (červen 1940). Po počátečních úspěších však přišla ledové sprcha v podobě nečekané britské protiofenzívy.
Foto: Britský těžký tank Matilda během operace Compass | Wikimedia Commons / Public domain
Po vypuknutí 2. světové války se italský diktátor Benito Mussolini ocitl ve složité situaci. Dobře věděl, že je jeho armáda slabá a na operace velkého rozsahu dosud nestačí. Se zapojením do bojových operací proto původně nepočítal dříve, než v roce 1943. Jenže po německých bleskových vítězstvích na západě bylo náhle všechno jinak a duce se obával, že s takovou by na něj při dělení kořisti už nic nezbylo. Proto Itálie 10. června 1940 ukvapeně vstoupila do války proti západním mocnostem.
Francie brzy kapitulovala a Mussolini svoji pozornost přesunul na britská území. Italové měli již před válkou několik kolonií v Africe, z nichž největší byla Libye. Sousední Egypt zase ovládali Britové, v jejichž rukou se nacházel i strategicky veledůležitý Suezský průplav. Italský generální štáb si dobře uvědomoval, že ovládnutí této námořní tepny by bylo obrovským vojenským i politickým triumfem.
Britským jednotkám na Středním východě velel generál sir Archibald Wavell, jehož pozice nebyla v době vstupu Itálie do války jednoduchá. Disponoval totiž všehovšudy 50 000 muži, navíc roztaženými na obrovském území severovýchodní Afriky. V samotném Egyptě se dalo po příjezdu menších posil počítat s pouhými 36 000 vojáky, zatímco Italové zde mohli nasadit 250 000 mužů pod velením maršála Rodolfa Grazianiho. Kromě živé síly měli k dispozici 1 400 děl různých ráží, 339 lehkých a 70 středních tanků, 8 500 nákladních automobilů a podporu jim mohlo poskytnout více než 300 letadel.
Přes velkou početní převahu se však do boje příliš nehrnuli. Během prvních tří měsíců po vstupu Itálie do války probíhaly v pohraničních oblastech mezi Egyptem a Libyí jen menší boje, v jejichž průběhu Britové jasně prokázali mnohem vyšší kvality svých nepočetných jednotek. Když pak počátkem srpna 1940 italská přesila vtrhla do Britského Somálska a po přemožení pouhých 1 500 nepřátelských vojáků tuto kolonii obsadila, začal být Mussolini netrpělivý. Domníval se, že podobně by mohly proběhnout operace v Egyptě. Začátek útoku stanovil na 8. srpen, ale ten Graziani nedodržel a váhavý italský útok z Libye začal až 9. září.
Invazi do Egypta měly provést jednotky 10. armády pod velením generála Maria Bertiho, který mohl počítat s deseti divizemi a podpůrnými jednotkami. Brzy se však ukázalo, že rozhodně nepůjde o bleskovou válku v německém stylu. Italské nákladní automobily trpěly vysokou poruchovostí, což zdržovalo přesuny větších jednotek. První akce také jasně potvrdily, že předchozí výcvik vojáků, stejně jako bojová morálka, byl mizerný. Podobně na tom byli Italové i s výzbrojí, zastaralou a někdy dokonce nefunkční. Přesto dosáhli alespoň dílčích úspěchů. Jejich oddíly nejprve znovudobyly pohraniční pevnost Fort Capuzzo, která padla Britům do rukou již dříve, a poté pronikly 80 kilometrů do egyptského vnitrozemí. Muži z 1. divize obsadili 16. září město Sidi Barrání ale o pár kilometrů východněji vydal Graziani rozkaz postup zastavit.
Mussolinimu to zdůvodňoval tím, že kvůli nedostatku motorových vozidel musela většina jednotek postupovat pěšky a muži jsou již unavení. Obsazené území je navíc třeba zajistit. Přes diktátorovu nespokojenost a výzvy k dalšímu postupu prožili vojáci 10. armády následující týdny budováním nových silnic, vodovodů a dalších zařízení, která by jim umožnila postoupit hlouběji do Egypta. Situaci zkomplikoval italský útok na Řecko 28. října 1940. Přes původní optimistické představy totiž Řekové kladli zuřivý odpor a italská ofenzíva ostudně ztroskotala.
Po zastavení italského postupu Graziani počítal s tím, že by další ofenzíva v Egyptě mohla začít v polovině prosince. Netušil však, že generál Wavell jej má v úmyslu předejít. Jakmile totiž Britové ve svých obranných pozicích u města Marsa Matruh viděli, že nepřítel dlouho setrvává na místě, rozhodli se situace využít ve svůj prospěch. Dobře přitom vystihli jednu z hlavních slabin Italů, která spočívala v příliš velké vzdálenosti mezi devíti vybudovanými obrannými tábory. Ty se v případě nenadálého útoku nemohly navzájem účinně podporovat. Přes své nepočetné síly proto Wavell rozhodl rázně zaútočit na pozice 10. armády. Naplánovaná operace dostala krycí název Compass.
Italové se domnívali, že jejich předchozí postup Brity demoralizoval a Graziani dokonce Mussolinimu referoval, že protivník ztratil polovinu svých obrněných jednotek. Jenže přání bylo v tomto případě otcem myšlenky a Wavellovy jednotky ve skutečnosti žádné tragické ztráty neutrpěly. Naopak, již v listopadu probíhaly pečlivě utajené přípravy na ofenzívu, o jejímž skutečném významu věděla jen hrstka štábních důstojníků. V noci ze 7. na 8. prosinec se síly určené k provedení útoku soustředily ve výchozích pozicích. Šlo o tzv. Západní pouštní svaz pod velením generálporučíka Richarda O´Connora, tvořený 7. obrněnou a 4. indickou pěší divizí posílenou muži 16. britské pěší brigády. Stroje RAF poté podnikly sérii úderů proti italským letištím a válečné lodě ostřelovaly Sidi Barrání a další cíle na pobřeží. Odpoledne 8. prosince upozornil jeden z italských průzkumných letounů na soustřeďování britských sil, ale kvůli zmatkům ve štábu nebyl velitel Pietro Maletti, vůbec informován.
V 5:00 ráno 9. prosince 1940 překvapené Italy v táboře Nibeiwa zasypala první sprška dělostřeleckých granátů. Hlavní britský útok následoval v 7:15 a jeho provedení měli na starosti indičtí vojáci společně se stroji 7. Královského tankového pluku vyzbrojeného pěchotními tanky Matilda II. Celkem 48 těchto vozidel nečekaně zaútočilo na Nibeiwu ze západní strany a zastihlo nepřátelské vojáky zcela nepřipravené. Vchod do tábora mělo zabezpečovat 23 tanků Fiat M11/39, ale jejich osádky se právě nacházely ve stanech a většina nestihla ke strojům včas doběhnout. Sám generál Maletti padl, když se pokoušel dostat ze zákopu. Během necelých deseti minut tak Britové způsobili v táboře dokonalou spoušť. Část italských obrněnců a dalších vozidel shořela, zbytek padl do rukou útočníkům nepoškozen. Někteří italští dělostřelci i v této beznadějné situaci statečně pálili po britských tancích, ale 65 – 78 mm silné pancéřování Matild se ukázalo jako velmi odolné. Britové nakonec zajali více než 2 000 Italů a ukořistili velké množství zásob. To vše za cenu pouhých 8 mrtvých či zraněných důstojníků a 48 mužů. Podobný scénář měl i následující útok na dva tábory Tummar – západ a Tummar – východ. Odpor italských obránců byl sice o něco tvrdší, ale i zde získali Britové velké množství zajatců a kořisti.
Snadné dobytí italských základen jasně ukázalo jejich slabiny. Především šlo o to, že obranu tvořily hlavně pěší jednotky, které britské tanky izolovaly a zničily dříve, než mohly zorganizovat efektivní obranu. Samotné tábory sice chránilo dělostřelectvo a minová pole, ale chyběly protitankové kanony a mobilní jednotky k udržování kontaktů se sousedními základnami. Britové rozdělili své síly tím způsobem, že 7. obrněná divize odřízla Sidi Barrání od italských posil přicházejících ze západu a ostatní jednotky postupovaly přímo na město. Útočící vojáci nejprve přerušili Italům telefonní vedení i přívod vody a samotný útok zahájili ráno 10. prosince.
Generál O´Connor vyslal ke zteči z jižního směru 1. prapor elitního pluku Argyll a Sutherland Higlanders následovaný 2. praporem leicestershireského pluku. Britský úder doprovázela podpůrná palba děl a 11 tanků Matila II, které během postupu čistily terén. Z východu potom město sevřely jednotky brigádního generála Selbyho. Ani zde nebyl italský odpor nikterak sofistikovaný a do setmění jej Britové překonali. Nad ránem 11. prosince už mohl O´Connor v klidu počítat zajatce. Do rukou jeho mužů padlo 20 000 italských vojáků a navíc se mohl pochlubit ukořistěním 180 děl různých ráží a 60 tanků. To vše za cenu pouhých 600 padlých či raněných Britů. Pád Sidi Barrání uštědřil obrovskou ránu prestiži italské armády a společně s neúspěchy v Řecku se významně podílel na dalším poklesu morálky Grazianiho vojáků.
Zatímco se hlavní část britských sil podílela na dobytí města, další jednotky odřízly Italům ústupové cesty, a to znamenalo tisíce nových zajatců. Během tří dnů od zahájení operace Compass tak Britové zajali přes 40 000 Italů a ostatní ve zmatku prchali na západ. V tom okamžiku se však britské velení dopustilo závažné chyby, která znemožnila dosáhnout ještě větších úspěchů. Ke 12. prosinci totiž Wavell odvolal 4. indickou pěší divizi, která se měla přesunout na nové působiště do Súdánu a podílet se na nové ofenzívě proti sousedním italským koloniím. Nahradily ji jednotky australské 6. pěší divize. Jenže tato výměna trvala určitou dobu a umožnila mnoha italským vojákům vyklouznout z pasti, kterou pro ně představoval dosavadní rychlý britský postup. Tankové jednotky společně se 16. brigádou však postupovaly dál a 15. prosince obsadily přístav Sollúm a Fort Capuzzo, což dovršilo vyčištění egyptského území od Italů.
S tím se však Wavell nespokojil a pokračoval v postupu do libyjského Bardíja, kde se Italové silně opevnili. Britové museli počkat na australské posily a poté, 3. ledna 1941, zahájili úspěšný útok. Během tří dnů se vzdalo dalších 38 000 italských vojáků. Do rukou vítězů padlo také velké množství válečného materiálu, a to za cenu necelých 500 mrtvých a zraněných. Během dalšího postupu zaútočily 21. ledna O´Connorovy jednotky na strategický přístav Tobruk a o den později byl v jejich rukách. Počet zajatých Italů zde dosáhl počtu 30 000.
Mezi italskými generály v severní Africe se velké popularitě těšil velitel XXXIII. sboru, generál Annibale Bergonzoli. Upozornil na sebe už během španělské občanské války a vojáci mu kvůli jeho rezavým vousům, přezdívali vysokooktanová veverka. Během překotného italského ústupu se pro britské vojáky stalo věcí cti, kdo tohoto energického velitele dopadne. Britové po něm po každém vítězství mezi zajatci pátrali, ale Bergonzoli, přestože byl jeho sbor praktiky celý zničen, stále unikal. Štěstí jej opustilo až během dobytí Benghází 7. února 1941. Kromě Bergonzoliho Britové v Benghází zajali další šest italských generálů. Nekladli prakticky žádný odpor a naopak působili dojmem, že mají všeho dost a zajetí v podstatě vítají.
Dobytí Benghází a porážka Italů u Beda Fommu v první polovině února 1941 byly posledními úspěchy operace Compass. Premiér Winston Churchill totiž 12. února nařídil postup v Libyi zastavit a některé jednotky přemístit jako posily do Řecka, kde se situace začínala zhoršovat. I když se části italských jednotek podařilo proklouznout průsmykem Agheila a ustoupit směrem na libyjské hlavní město Tripolis, mohli být Wavell a O´Connor s dosavadním průběhem operací spokojeni.
Foto: Italští a lybijští zajatci | Wikimedia Commons / Public domain
Celkový počet italských zajatců se vyšplhal k číslu 110 000 včetně 22 generálů a jednoho admirála. Britové dále ukořistili velké množství válečného materiálu – vše za cenu pouhých 500 vlastních mrtvých, 1 373 zraněných a 55 nezvěstných vojáků. Ofenzíva Compass se stala prvním pozemním vítězstvím Britů za 2. světové války a jako taková byla propagandou v Londýně náležitě vyšperkována. Italský debakl v poušti však velmi rozladil Adolfa Hitlera a nacistický diktátor se rozhodl vyslat Mussolinimu na pomoc do Libye německé jednotky. Jejich velením pověřil talentovaného generála Erwina Rommela, který na sebe upozornil během tažení ve Francii. Do Tripolisu dorazil 12. února a ihned začal plánovat ofenzívu s cílem vytlačit Brity z dobytých pozic. Skutečná válka v severní Africe tak vlastně měla teprve začít.
Zdroj: britannica
