Luftwaffe byla hlavní a pravděpodobně nejnebezpečnější složkou německé branné moci. Nárok být více než rovnocenným soupeřem západním spojencům si ovšem činilo také německé námořnictvo, známé jako Kriegsmarine. Ačkoli však byla Kriegsmarine vzhledem ke své velikosti nebezpečnou silou, během druhé světové války si obecně vedla špatně, a odhlédneme-li od bitvy o Atlantik, během jejíž vrcholné fáze německé ponorky objektivní problém představovaly, byly akce německého námořnictva především sérií neúspěchů. Tím nejtrapnějším byla operace s krycím názvem Wikinger.
Foto: Torpédoborec typu 1934 Z3 Max Schultz. Z jeho posádky nikdo nepřežil | Wikimedia Commons / Public domain
Jedním z hlavních cílů nacistické vlády během druhé světové války bylo poškodit své protivníky jak vojensky, tak finančně. Doggerská lavice (Dogger Bank), rozsáhlá písčina v mělké oblasti Severního moře asi 100 km od východního pobřeží Anglie, byla oblíbeným místem rybolovu britských lodí. V jednu chvíli zde bylo možné běžně potkat až 60 britských lodí, které využívaly hojnosti mořského života a přispívaly k zásobování ostrovů potravinami. Němci se začátkem roku 1940 rozhodli, že útokem na Dogger Bank poškodí britskou ekonomiku a zároveň zasáhnou morálku země. Během plánované mise, která měla kódové označení „Operace Wikinger“, měli piloti Luftwaffe doprovázet do oblasti plavidla Kriegsmarine.
Němci se domnívali, že operace Wikinger bude snadným podnikem. Plánovali vyslat šest torpédoborců typu 1934 a 1934A – Z16 Friedrich Eckoldt, Z1 Leberecht Maass, Z4 Richard Beitzen, Z3 Max Schultz, Z6 Theodor Riedel a Z13 Erich Koellner – které by mohly díky své rychlosti snadno britské rybářské lodě napadat a donutit Royal Navy, aby k Dogger Banku vyslala válečná plavidla, jež by proti obratným torpédoborcům musela zasahovat na relativně velkém prostoru, čímž by roztříštily své síly. Na stejný den ovšem plánovala misi také Luftwaffe. Měla vyslat dvě letky bombardérů Heinkel He 111 z X. leteckého sboru nad stejnou oblast, aby narušily přepravu zboží britskými obchodními loděmi. Koordinace mezi těmito dvěma misemi však byla buď špatná, nebo žádná.
Námořní výpady začaly 19. února 1940. Šest torpédoborců bylo bez požadovaného leteckého krytí v oblasti Doggerské lavice. Jejich posádky viděly přelétající He 111. Nedokázaly určit, zda je bombardér přátelský, nebo ne, a pilot nedokázal totéž rozeznat o lodích pod sebou, protože si mezi sebou nevyměňovaly žádné signály. Když se letoun přiblížil, tři z lodí si všimly, že jde o německý bombardér. Tři další však usoudily, že jde pravděpodobně o britský průzkumný letoun, a začaly střílet. He 111 odpověděl svržením bomby, která zasáhla německý torpédoborec Z1 Leberecht Maass. Další dvě bomby byly svrženy, když se na pomoc vydal Z16 Friedrich Eckoldt. Leberecht Maass byl prvním torpédoborcem, který Kriegsmarine ztratila.
Přestože Němci nečelili žádnému úsilí ze strany Britů a v oblasti nebyly ani cílové rybářské lodě, pokračovali v ničení sami sebe. Druhým potopeným torpédoborcem byl Z3 Max Schultz, který narazil na námořní minu. Ostatní plavidla se domnívala, že Max Schultz byl zasažen nepřátelskou ponorkou, a torpédoborce svrhly hlubinné nálože. Žádná britská ani jiná ponorka ale v oblasti neoperovala a situaci svržení hlubinných bomb jen zhoršilo, protože ty, které svrhl Z6 Theodor Riedel, zablokovaly výbuchem na čas jeho vlastní kormidlo.
Foto: Z 4 Richard Beitzen | Wikimedia Commons / Public domain
Operace Wikinger měla být jednoduchá. Němci chtěli napadnout nechráněné obchodní námořní cesty a zasáhnout rybářský průmysl Spojeného království. Naprostou absencí koordinace, komunikace a souhrou nešťastných náhod a špatných taktických rozhodnutí přišli ale v bratrovražedném boji o dva torpédoborce a další byly poškozeny. Na palubě Maxe Schultze zahynuli všichni námořníci. Z posádky Leberechta Maasse přežilo pouhých 50 mužů.
Boj šesti německých torpédoborců proti jednomu německému bombardéru skončil. Neúspěch mise byl ostudou, ale nikdo ze zúčastněných nebyl za své činy potrestán. Navzdory obavám Spojenců z ponorek v zemi Kriegsmarine v průběhu druhé světové války nadále selhávala. Hladinové lodě neměly proti britskému Královskému námořnictvu, jeho početní převaze, a také proti britské vzdušné převaze nad většinou prostoru, kde k boji mělo docházet, velkou naději. Po ztrátě Bismarcku se německé úsilí definitivně soustředilo na racionálnější způsob boje: maximální využití ponorkové války. Ale i zde nakonec rozhodla materiální převaha Spojenců a s rozšířením doprovodných letadlových lodí se z lovců stala kořist. Paradoxně nejúspěšnější operací Kriegsmarine byla ústupová operace Zerberus, při níž z Bretaně do Německa v pořádku ustoupily bitevní lodě Scharnhorst a Gneiseneau s doprovodem.
Zdroj: warhistoryonline
