O konci Orbánovy éry v Maďarsku se toho napíše ještě hodně, proto mi dovolte trochu nadhledu.
Po 16 letech u moci není příliš překvapením, že voliči touží po změně. Dalo by se tomu říkat „únava z Fideszu“, kdyby to nebylo tak běžné i v jiných evropských zemích. Vezměme si například německého kancléře Helmuta Kohla z (tehdy ještě) konzervativní CDU: skutečný gigant (doslova i obrazně) poválečné Evropy, který nejenže stál v čele německého sjednocení v roce 1989, ale také sehrál klíčovou roli při ukončení studené války. Žel, po 16 letech ve funkci (1982–1998) měli Němci dost a předali kancléřský úřad socialistovi Gerhardu Schröderovi, který vládl společně se Zelenými sedm let a konzervativce poslal do opozice.
Po Schröderovi nastoupila Angela Merkelová, která byla ve funkci přesně 16 let a 16 dní. Její funkční období bylo katastrofální jak pro Německo, tak pro Evropu, přiklonila se ke každému šílenému nápadu pocházejícímu z levice, včetně otevřených hranic a takzvané „energetické transformace“, včetně urychleného odstavení všech německých jaderných elektráren.
Šestnáct let se zdá být magickým číslem, které v lidech vyvolává touhu po někom novém u kormidla. Dokonce i první poválečný německý kancléř Konrad Adenauer zůstal ve funkci „pouze“ 14 let.
Tento vzorec se zdaleka neomezuje jen na Německo. Ve Velké Británii Margaret Thatcherová přetvořila zemi tak důkladně, že i její oponenti nakonec přijali hlavní rysy jejího ekonomického uspořádání. Přesto ji po jedenácti a půl letech její vlastní strana odvolala – ne proto, že by jí došly nápady, ale proto, že voličům došla trpělivost. I poté se konzervativci pod vedením Johna Majora ještě dalších sedm let potáceli, než je v roce 1997 drtivé vítězství Tonyho Blaira pohřbilo a Labouristům přineslo 418 křesel, což byla největší parlamentní většina v jejich historii. Osmnáct let nepřetržité vlády konzervativců prostě vyčerpalo ochotu veřejnosti naslouchat.
Ani sám Blair, přestože stál v čele trvalého hospodářského růstu, nedokázal Labouristickou stranu proti témuž viru imunizovat: po třinácti letech byl Gordon Brown v roce 2010 bez okolků vyhozen. Ukazuje se, že výkonnost není lékem na únavu.
Stejný příběh se opakuje po celém kontinentu. Ve Španělsku vládl čtrnáct let (1982–1996) Felipe González ze socialistické PSOE, během nichž zemi modernizoval, zakotvil ji v NATO a nasměroval do Evropského společenství. Jakýmkoli rozumným měřítkem byla jeho bilance transformační. Španělští voliči mu poděkovali tím, že předali moc Josému Maríi Aznarovi a konzervativní Lidové straně.
V Rakousku dominoval rakouské politice třináct let (1970–1983) Bruno Kreisky – dodnes pravděpodobně nejoblíbenější poválečný kancléř –, který v letech 1971, 1975 a 1979 získal pro SPÖ tři po sobě jdoucí absolutní většiny, což se od té doby žádné rakouské straně nepodařilo zopakovat. Ani „Král slunce“ z Ballhausplatzu však nedokázal porazit čas.
Zkrátka, nezáleží na tom, zda vládnete zleva nebo zprava, zda jsou vaše výsledky vynikající nebo průměrné, vládnete-li více než 12 let, spustí demokracie imunitní systém a začne vám odpočítávání – možná ještě nějaký ten rok uhrajete, ale čas vyžaduje personální změnu.
To však neznamená, že Fidesz neudělal žádné chyby. Téměř výlučné zaměření kampaně na otázky zahraniční politiky a domnělou hrozbu z Bruselu a Kyjeva možná mělo odezvu ve Washingtonu, případně u evropských pravicových spojenců, ale ne tak u širší maďarské veřejnosti. Ačkoli se Fideszu podařilo získat téměř 38 % hlasů, opoziční strana Tisza bude mít v parlamentu 138 křesel, což jí zajistí právo měnit ústavu. Rekordní volební účast téměř 80 % naznačuje, že touha po změně byla opravdu mnohem hlubší, než jakýkoli jednotlivý politický nesoulad.
Je také třeba přiznat, že Orbánova vláda se nikdy nedokázala zcela zbavit obvinění z nepotismu a že mnozí z těch, co jsou straně blízcí, si vedou mnohem lépe než ti, kteří jí blízcí nejsou.
Maďarská ekonomika po roce 2022 v podstatě stagnovala, přičemž HDP v roce 2023 kleslo a v letech 2024 a 2025 zaznamenalo pomalý růst o pouhých 0,5, resp. 0,4 %. Mezitím inflace na počátku roku 2023 dosáhla vrcholu nad 25 %, což pro mnoho Maďarů znamenalo devastaci kupní síly domácností. Pokud mají lidé pocit, že se jejich životní úroveň zhoršuje, je těžké vyhrát volby, zejména pokud panuje dojem, že vládnoucí politická třída se izolovala od širší ekonomické krize.
Otázkou bude, zda vítěz voleb Péter Magyar bude vládnout jako Orbán, když byl mladší, nebo zda si bude počínat spíše jako Justin Trudeau na Dunaji. Za zmínku stojí, že Magyar byl až do roku 2024 loajálním členem Fideszu. Z toho mnozí soudí, že důvodem roztržky nebyl samotný orbánismus, ale způsob, jakým byl prováděn. Snad s výjimkou nejmladších progresivnějších voličů není v Maďarsku žádný zájem o posun doleva. Většina se zdá chtít nové tváře v rámci dobře známého národně konzervativního programu.
Viktor Orbán má teprve dvaašedesát, není tedy vůbec vyloučeno, že se nemůže vrátit na scénu. Koneckonců, v minulosti to už jednou udělal: V letech 1998 až 2002 působil jako premiér, prohrál se socialisty, strávil osm let v opozici a v roce 2010 se vrátil k moci s dvoutřetinovou parlamentní většinou.
Publikováno v magazínu BrusselsSignal
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
