Dlouhodobě se ví o tom, že v některých zemích působí pedofilní sítě, kde jsou zneužívány děti pro zvrácené choutky jejich členů i satanistické rituály.
Tyto sítě působí již mnoho desítek let a jsou v nich zahrnuti také vysoce postavení jedinci, včetně politiků, soudců či celebrit.
I to je důvod, proč zatím nebyla žádná z těchto sítí skutečně rozprášena. A to ani poté, co se objevila již řada různých svědectví od dnes již dospělých lidí, kteří se v dětství stali oběťmi těchto sítí.
Zde jste si již v minulosti mohli přečíst výpovědi několika z nich, dnes se podíváme na další. Je jí Holanďanka, kterou snad již od narození poskytovali pedofilním sítím její vlastní rodiče.
Tonia Nijenhuis přináší odhalení o rituálním zneužívání, jehož byla obětí. První rozhovor – a do tohoto nového i poslední – poskytla před třinácti lety, nicméně od té doby některé věci přehodnotila.
Zatímco Tonia si ve svém dřívějším rozhovoru myslela, že zneužívání začalo, když jí byly čtyři roky, nyní musí přijmout, že se odehrávalo od narození.
Její otec — kterého ona sama jako dítě pokládala za hrdinu — sehrál dvojí roli: na jedné straně byl starostlivý rodič, který jí umožnil lekce klavíru a koupil jí poníky, na druhé straně to byl někdo, kdo ji jako malé dítě prodával ostatním a sám používal vážné násilí.
Mučení elektřinou, šroub, který jí zaryl do kolena, dušení: to nejsou abstraktní popisy, ale konkrétní vzpomínky. Její matka byla také zapojena: „připravila“ Toniu na její roli v síti.
Rozhovor odhaluje, jak organizované sítě zneužívání fungují způsobem, který málokdy dosahuje do vnějšího světa. Některé děti při zneužívání otěhotní, jiné se narodí mimo oficiální okruh a nikdy nejsou registrovány.
Jednoduše neexistují na papíře, ale existují v uzavřených sítích. Podle Tonie jsou tyto děti využívány k rituálům, experimentům a tomu, co popisuje jako „večírky,“ které zahrnovaly také kanibalismus.
Popisuje, jak ji jako dítě odvezli do Belgie, Austrálie, Vídně a Saúdské Arábie, mimo jiné. Šlo o cesty, o kterých její otec věděl a pravděpodobně z nich finančně těžil.
Nejde o izolovanou osobní zkušenost, ale o náhled do systému, který je záměrně skryt zastrašováním, ovládáním mysli a vytvářením hlubokých psychologických trhlin u obětí.
Výrazným prvkem jejího příběhu je role jejího praktického lékaře. Tento muž nebyl jen jejím ošetřujícím lékařem, ale také jedním z pachatelů a zároveň tím, kdo ji přijal, utěšoval a nabídl jí dočasnou bezpečnost v nejtěžších chvílích.
Tento vzorec, kdy jedna postava v síti působí jako „ochránce,“ je podle Tonii charakteristický. Vytváří emocionální závislost, která s oběťmi zůstává roky a ztěžuje zotavení.
Jak může někdo, kdo si tím vším prošel, prostě chodit do školy a dokonce vynikat ve škole? Odpověď spočívá v disociativní poruše identity (DID).
Tonia, stejně jako mnoho obětí organizovaného zneužívání v raném dětství, si vyvinula několik vrstev identity, které mohly fungovat nezávisle na sobě.
Psycholožka Suzette Boon, odbornice na DID a dříve host stejného podcastu, vysvětluje, jak je tento mechanismus na jedné straně strategií přežití, na druhé straně jej pachatelé vědomě používají k udržení kontroly.
Koneckonců, oběti mohou být „přivolány“ do konkrétního stavu pomocí podmíněných spouštěčů a pak zmizet v síti, aniž by si toho všiml okolní svět.
Třináct let po svém prvním veřejném vystoupení Tonia popisuje svůj život jako klidnější, bohatší a více propojený.
Žije v zahraničí, žije uzavřeně, ale ne izolovaně, a společně se svým partnerem si vybudovala praxi zaměřenou na pomoc lidem, kteří se chtějí vrátit se ke své „původní podstatě.“
Přesto pro ni zotavení není uzavřenou kapitolou. Přeživší a aktivistka Anneke Lucas to také zdůrazňuje: proces uzdravení trvá celý život. Tonia to také poznala.
Stále existují vzorce, fyzické reakce a emoce, které sahají k tomu, co jí bylo provedeno jako dítěti. Ale je tu také zeleninová zahrada, o kterou se stará. Jsou tu krásné věci. A vedle ní je někdo, kdo ji zná.
Její poselství ostatním obětem je jasné: potřebujete lidi, kteří vám pomohou to přežít. Izolace není náhoda, je to nástroj. A právě proto je spojení, ať už jakkoli malé, to nejdůležitější, co může oběť těchto zrůdností udělat.
