North American Rockwell OV-10 Bronco byl lehký bitevní a pozorovací letoun nasazený během války ve Vietnamu, který si oblíbilo americké letectvo, námořnictvo i námořní pěchota. Byl schopen plnit různé úkoly a stal se přes svou jednoduchost skutečně neocenitelným prostředkem. Nasazení OV-10 na Blízkém východě v roce 2015 ukázalo, že se tento unikátní letoun možná jednoho dne do služby vrátí.
Foto: OV-10 amerického letectva | Air Force Camera Operator: TSGT BILL THOMPSON / Public domain
OV-10 Bronco byl zaveden do služby v amerických ozbrojených silách prostřednictvím programu „tří služeb“, který vyžadoval letoun, jenž by mohl vést boj nad džunglí, nést řadu zbraní a až 2400 liber (1088 kg) nákladu, pojmout dvoučlennou posádku, operovat z letadlové lodi, mít pohon dvou motorů a startovat i z velmi krátké vzletové dráhy.
Bylo předloženo jedenáct návrhů, včetně North American Aviation/Rockwell NA-300, navrženého H. K. Beckettem a plukovníkem námořní pěchoty USA K. P. Ricem. Tato dvojice přišla s návrhem a oslovila s ním společnost North American Aviation. Poté, co byl koncept vybrán, bylo objednáno sedm prototypů a lehký bitevní letoun, od té doby nazývaný OV-10 Bronco, se vznesl na oblohu v srpnu 1967. Jakmile se ukázalo, že splňuje všechny požadavky, byla zahájena jeho velkosériová výroba, přičemž v letech 1965–1986 jich z výrobní linky sjelo 360.
Letoun OV-10 Bronco měl dva trupy spojené horizontálním stabilizátorem a poháněly ho dva turbovrtulové motory Garrett T76-G-420/421, které bylo možné v případě potřeby plnit vysokooktanovým automobilovým palivem. Ty poháněly třílisté vrtule a umožňovaly letounu letět maximální rychlostí 452 km/h. Palivové nádrže umožňovaly skvělý dolet až 1995 km.
OV-10 se vyznačoval seříznutými konci křídel pro lepší ovladatelnost v nižších hladinách a kokpitem, který pilotovi poskytoval vynikající výhled během boje. Kokpit byl vybaven vystřelovacími sedadly, která zajišťovala, že se letci mohli v případě potřeby bezpečně zachránit. Jak již bylo zmíněno, jedním z hlavních požadavků na OV-10 bylo, aby mohl vzlétnout z krátké dráhy. Tuto schopnost měl, stejně jako schopnost vzlétat z letadlových lodí, i bez použití katapultů. Výzbroj OV-10 zahrnovala kanóny, rakety i řízené střely. Varianta „D“ mohla být vybavena čtyřmi kulomety M60C ráže 7,62 mm nebo jedním kanónem M197 ráže 20 mm. Prostřednictvím sedmi pevných bodů mohl nést také AIM-9 Sidewinder, bomby, světlice, rakety s bílým fosforem, rakety s tříštivo-trhavou hlavicí, nebo senzory.
První letouny OV-10 Bronco provozované americkým letectvem byly nasazeny ve Vietnamu v červenci 1968 v rámci operace Combat Bronco, která byla pro letectvo příležitostí vyzkoušet a vyhodnotit schopnosti letounu v boji. Mezi dubnem a červnem 1969 prošel OV-10 dalšími testy v rámci operačního cvičení známého jako „Misty Bronco“ v taktické zóně pod III. sborem Jižního Vietnamu. Cílem bylo prokázat, že letoun může působit v rolích lehkého bitevníku, což OV-10 splnil ke všeobecné spokojenosti. Po skončení vietnamské války zůstal OV-10 v aktivní službě u letectva, ale dočkal se jen omezeného nasazení. Ve službě nicméně vydržel až do září 1991.
Mezi třemi americkými ozbrojenými složkami, v jejichž jednotkách OV-10 Bronco sloužil, byla také námořní pěchota. Po vstupu do služby byl letoun nasazen u dvou pozorovacích letek, z nichž každá létala s devíti kusy varianty A a devíti kusy modelu D. Kromě toho námořní pěchota s tímto letounem zřídila i leteckou záložní pozorovací letku. Námořní pěchota obdržela celkem 114 kusů OV-10A. Zpočátku upřednostňovala letoun pro jeho schopnost vzlétnout prakticky z jakékoli platformy, ať už to byla letadlová loď nebo primitivní polní cesta. V průběhu vietnamské války jej její jednotky provozovaly během řady misí a v různých rolích, přičemž předčil očekávání všech.
Mimo Vietnam se OV-10 dočkal služby u námořní pěchoty ještě během operace Pouštní bouře. To bylo rozhodnutí, které americké letectvo a námořnictvo odmítly kopírovat, protože panovaly obavy, že letoun není dostatečně výkonný, aby na moderním bojišti obstál. Některé byly ztraceny, ale v situaci technicky spíše zaostalého protivníka obstály se ctí. Námořní pěchota pak vyřadila OV-10 až v roce 1995.
Letoun rovněž provozovalo americké námořnictvo, ale v menší míře než americké letectvo a námořní pěchota. Začátkem ledna 1969 zřídilo námořnictvo lehkou bitevní peruť 4 (VAL-4) a pověřilo její piloty prováděním vzdušného průzkumu a útočných akcí, jakož i palebnou podporou pro jednotky Navy SEAL, námořní pěchotu a námořní říční hlídková plavidla.
Bojové operace VAL-4 začaly v dubnu 1969 a letci této letky létali nad deltou Mekongu v rámci pozorovacích i bojových scénářů, zejména během kambodžské kampaně. Právě v této době a v posledních letech vietnamské války zaznamenala VAL-4 největší úspěchy a její poslední bojová mise se uskutečnila v březnu 1972. Letka byla rozpuštěna o necelý měsíc později.
Mimo vojenské účely byl OV-10 provozován například NASA a vládou USA, přičemž první z nich jej využívala pro výzkumné účely a druhá (zejména ministerstvo zahraničí) provozovala letoun prostřednictvím společnosti DynCorp International pro účely zachycování pašeráků drog v Jižní Americe. V roce 2015 bylo oznámeno, že dva letouny OV-10 během 82 dnů absolvovaly 120 bojových misí na Blízkém východě, pravděpodobně v Iráku a Sýrii.
Zdroj: warhistoryonline.com
