Dokud budou antisemité šířit svou nepřátelskou propagandu, je vhodné i nutné neustále připomínat fakta. Lidská paměť je krátká a nepřítel „nespí“.
Izraelská vlajka
Paměť má v historii Izraele své opodstatnění. Bible několikrát vyzývá věřící – PAMATUJ. Ve Starém zákoně i v Novém zákoně. Uvedu pár příkladů:
Deut.5,15: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin odtud vyvedl…“
Deut.25,17: „Pamatuj, co ti učinil Amalek…zabil všechny tvoje nemocné, slabé, unavené.“
„To je moje evangelium, Pamatuj“, napsal rabín Pavel svému žákovi Timoteovi. Pozorný čtenář Nového zákona může namítnout, že takový verš apoštol Pavel nenapsal, a bude mít částečnou pravdu. Stačí však přehodit slovosled a dostaneme přesné znění z dopisu mladému Timoteovi:
„Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova, TO JE MOJE EVANGELIUM.“
(II. Tim.2,8)
Když Teodor Herzl organizoval I. sionistický sněm v Basileji v roce 1897, opíral se o historická fakta svého židovského národa:
„Útisky a perzekuce nás nezlomily. Žádný národ neprožil taková kvanta bojů a utrpení, kterými jsme prošli. Naší historickou vlastí je Palestina, ona přitahovala k sobě náš národ úžasnou silou. Mou vizí je obnovení židovské vlasti. Světem se rozléhající protižidovské výkřiky v nás probudily úžasnou ideu: jsme národ, tvoříme jeden národ.“
Winston Churchill, britský státní tajemník pro kolonie, řekl v parlamentu v roce 1922:
„Je nutno zdůraznit, že Židé jsou v Palestině na základě práva, ne ze soucitu.“
Toto právo vyplývá z Mandátu pro Palestinu (MpP), který má počátky v rozhodnutí vítězných velmocí ze San Rema z 24. dubna 1920 (jeho text byl dokončen a jednomyslně schválen Ligou národů 24. července 1922 a nabyl platnost 29. září 1923) a ve smlouvě ze Sevres z 10. srpna 1920. Ta byla podepsána po I. světové válce ve Francii mezi zástupci Turecka a vítězné aliance včetně Ruska a USA. Smlouva znamenala konec Osmanské říše. Turecko se vzdalo nadvlády v Mezopotámii i Palestině ve prospěch britského mandátu. Francie získala mandáty pro Sýrii a Libanon a Turecko si ponechalo Anatólii.
Mandát (=plná moc, příkaz, závazek, pověření) pro Palestinu je historický, mezinárodní právní dokument Ligy národů, dávající Židům nezcizitelné právo usazovat se kdekoli na území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Není to žádná naivní vize nějakého politika či novináře, ale vůle 51 států Ligy národů, jednomyslně přijatá 24. července 1922. Někdy se mu říká Britský mandát, protože k jeho realizaci pověřila Liga národů Velkou Británii.
Britové obdrželi od Ligy národů dvě pověření/mandáty: Mandát pro Palestinu (MpP) a Mandát pro Mezopotámii (Irák). Králem Iráku byl Fajsal ibn Husajn, vůdce arabského povstání proti Osmanům, který podepsal 3.ledna 1919 dohodu s vůdcem sionistů Chajimem Weizmannem, „že zřízení židovské vlasti v Palestině je v souladu s Balfourovou deklarací“ a že oba podporují imigraci Židů. Nabídl Weizmannovi arabsko-židovskou federaci a sám by byl králem. Fajsalův bratr, jordánský král Abdullah I. učinil podobnou nabídku v roce 1948 na tajném setkání s Goldou Mairovou.
Původní území MpP pak v roce 1921 Britové rozdělili: území východně od Jordánu přidělili hašemitskému království (Trans-Jordánsko) a území západně od Jordánu přidělili Židům. Britské i francouzské mandáty jsou součástí mezinárodního práva. Zpochybňováním jednoho mandátu je narušena mezinárodní právní garance ostatních.
Je politováníhodné, že k nerespektování mezinárodního práva, zřízeného Ligou národů, vyzval Mírový plán, tzv. Road Map, vypracovaný diplomaty OSN, USA, EU a Ruska. Tento plán nabízí další dělení území už jednou právně přiděleného židovskému národů Ligou národů, která svým MpP vyzývá ke zřizování dalších židovských komunit na území západně od Jordánu a výslovně zakazuje „odevzdat nebo pronajmout území MpP vládě cizího státu.“
K „obhajobě“ Road Mapu je vhodné připomenout, že první krok k právnímu chaosu učinila OSN už 29. listopadu 1947, svým „doporučením“ rozdělit území, přidělené Židům, a sama tím porušila „právní rozhodnutí“ své předchůdkyně. Všechny snahy podruhé rozdělit území západně od Jordánu v neprospěch židovského národa by měly smysl pod jednou podmínkou:
Světové společenství (OSN) by muselo rozhodnout, že „všechny právní dokumenty z doby před rokem 1945 jsou neplatné.“
Je-li to nemožné, jak se domnívám, a trvá-li právní kontinuita od roku 1920 dodnes, pak všechny snahy o vytvoření dalšího arabského státu Palestina na území Izraele jsou jenom dalšími protiprávními pokusy antisemitů o likvidaci Státu Izrael. Z prostého důvodu: všechny právní závazky Ligy národů se její nástupce, dnešní OSN, rozhodla v 80. článku své Charty dodržovat. Mezinárodní soudní dvůr svými rozhodnutími z let 1950, 1955 a 1966 potvrdil, že Mandáty, dané Ligou národů, jsou nadále právoplatná.
Liga národů měla pro svou činnost tři hlavní principy: udržování míru mezi národy; respektování mezinárodního práva; respektování spravedlnosti (smluvní závazky).
Stejné principy hlásal Talmud už přes tisíc let: „Svět je udržován pravdou, spravedlností a pokojem.“
„Jestliže myšlení korumpuje jazyk, pak také jazyk korumpuje myšlení“ – George Orwell.
„Minulost je vymazávána, vymazávání zapomenuto, lež se stala pravdou“ – George Orwell.
Byl Orwell „expertem na Blízký východ? Tyto dva jeho výroky se týkají jádra arabsko-židovského konfliktu. Jsou ukázkou korupce jazyka a změny pravdy v lež. Posuďte sami: židovské komunity jsou označovány za „osady“; z Arabů, žijících v bývalé Palestině, se stali „Palestinci“; z Judeje a Samaří se stal „Západní břeh“; z demokratického Státu Izrael, přijatého do OSN, se stala „sionistická entita, stát apartheidu; z Jeruzaléma, svatého města pro věřící židy, se stal islámský al-Quds; z násilí a teroru se stal odpor k „okupaci“; z nevzdělané masy námezdních dělníků se stal „Palestinský národ“, žádající svůj vlastní stát.
