Svoboda přišla, a rozum začal klesat. Podle měření inteligence se nejsilnější západní generace narodila mezi lety 1970 a 1980. U nás jsou to Husákovy děti. Neurolog Pavel Kalvach v předchozí části rozhovoru potvrdil, že „se nám v letech normalizace rodily děti, které byly posledními, co ještě rozvinuly vysoký intelektuální standard.“ Vysvětlení zní znepokojivě. „Lidé přestávají usilovat, když se přestanou bát,“ řekl. Nesvoboda prý bývá spojena s přísností ve škole, a přísnost s výkonem. Náš host přesto po biči nevolá. Mluví o druhé kleci rozumu – o té společenské, kde záleží třeba na tom, „jestli lidi dusí například cenzura“. Právě u této klece jsme minule skončili a položili jsme otázku, zda se společnost musí opět začít bát, aby začala myslet?
Martina: Přívětivá kolektivní průměrnost. Myslím, že chtít být průměrný, zapadat mezi ostatní, nosit stejné džíny a tričko stejné značky, patří k určitému vývojovému stádiu dětí.
Pavel Kalvach: Dětí v pubertě.
Martina: Kdy chtějí být v houfu. Jakým způsobem s nimi pracovat, aby pak toužily třeba i vyniknout? Být chytřejší, nebo nejchytřejší? Být jiní? Společnost, která tady momentálně je, glajchšaltuje myšlení i názory. Je možné, aby v tomto prostředí ve velkém vyrůstaly osobnosti?
Pavel Kalvach: Toto prostředí se stará o to, aby nevyrůstaly, ale ještě horší je, když se to zakazuje. Vy jste měla nějaký pořad, kde jste ukázala, jak se lidé potřebují prát se zákonem o to, jestli vybočili z obvyklých celospolečenských názorů, takže tam jste vytkla rozhraní toho, když chce někdo kázat něco, co si myslí, a ostatní společnost to nesdílí. Tento bod byl vždy zdrojem pokroku, protože to byly případy Giordanů Brunů a Galileů Galileiů, kteří, když si něco mysleli, jako třeba když viděli nebeská tělesa a chtěli to zpozdilé společnosti říci, tak po nich skočili a upalovali je, nebo jim vyhrožovali.
Doktor sundává pacientovi elektrody EEG a oznamuje mu, že má víc rozumu než štěstí
Martina: Vy ve své knize zdůrazňujete, že jedna věc je si něco myslet a říkat to pro své nejbližší okolí, ale v okamžiku, kdy se člověk začne vymezovat vůči obecně uznané doktríně, tak v tu chvíli má rozum, ale ztrácí štěstí.
Pavel Kalvach: To vyšlo z obrázku Vláďi Jiránka, kde byl doktor s pacientem, kterému doktor snímá z hlavy elektrody EEG, a říká: „Tak, milý pane. Je mi líto, ale vy máte víc rozumu než štěstí.“ Vláďa Jiránek byl úžasně vtipný a toto ukazuje právě to, že být moc chytrý se může nevyplatit. A to se těmto lidem bystrého rozumu stávalo na mnoha frontách, že se jim vysmáli, a podobně. O fenoménu rizika vysoké inteligence je bohatá literatura – a tam je možné si krásně přečíst, čemu to takového člověka vystavuje.
Martina: Čemu všemu?
Pavel Kalvach: Zaprvé tomu, že je ostatním protivný.
Martina: Když se předvádí?
Pavel Kalvach: On sám si musí dávat pozor, a musí před ostatními svou inteligenci zatajovat, a neříkat jim všechno, co ho napadne, když někdo škobrtá po nějakých drobných hloupostech. Takže nesmí být příliš protivný. A pak ho to vystavuje ještě dalším věcem, což je zádumčivost a hlubokomyslnost, která mu nedovolí v noci klidně spát, protože se mu vynořují nové náměty, nebo ho dokonce před spaním stíhají myšlenky, jestli prožil den v maximálním přínosu pro další život, čili jestli byl daný den plodný. A pokud zpytuje svědomí a řekne si před spaním: „Vždyť já jsem měl ještě tyto nápady a nikde jsem je nezapsal, a mohl jsem jimi posloužit i ostatním.“ Takže takto ho jeho vysoká inteligence také prohání.
Martina: Asi to hezky shrnul klasik, když říká: „Poznal jsem, že čím více vědění, tím více bolesti.“
Pavel Kalvach: Ano, samozřejmě.
Chytrý názor se nedá vnutit silou, je potřeba ho nabídnout bokem a nechat druhého, ať si na něj přijde sám
Martina: To znamená, že pokud by někdo chtěl vyniknout, tak mu nabízíte pot, pláč a slzy…
Pavel Kalvach: Aby se s tím jen nenápadně plížil podél zdí a dávkoval to ostatním po drobných dávkách. Protože také nelze s chytrým názorem někoho přesvědčovat násilím, a někomu připomínat, že něco neví, jak to má promyslet, a že je to ve skutečnosti takhle. To bývá dost marné, a je potřeba to někde nabídnout bokem a nechat ho, aby k tomu přišel sám a radoval se, že na daný nápad přišel sám.
Martina: Stejně mě stále znepokojuje trend, že podle průzkumů zkrátka západní civilizace spíše hloupne. Nevím, jestli jste viděl film Idiocracy, v češtině je to přeloženo jako Absurdistán. A přesto, že je to za vlasy přitažená komedie americké provenience, tak popisuje situaci, kdy se po hibernaci probudí v budoucnu dnes nejprůměrnější člověk a zjistí, že je nejchytřejší na Zemi. A když tento film s námi sledoval náš syn, tak říkal: „Tak takhle vy nás vidíte? Já tak některé spolužáky vidím.“
Pavel Kalvach: Tak on už je myslitelem.
Martina: Chci to trochu odlehčit. Ale myslíte si, že skutečně celkově, díky – v tomto případě je spíše správně „kvůli blahobytu“ – směřujeme do myšlenkové pohodlnosti, k infantilizaci, a mozek obrůstá tukem? Je toto skutečně vize budoucnosti? Nebo ji může ještě něco zvrátit?
Pavel Kalvach: Obávám se, že na vývoji je nejpodstatnější to, co to způsobuje, protože saturace všech osobních lidských potřeb vede k netečnosti. A třeba tenhle rozhovor, který teď tady vedeme, je velmi těžké nastolit s někým jiným. Já neznám člověka, který by byl ochoten obětovat čas na takovýto rozhovor, nebo dokonce vymýšlet, jak se bránit, protože je to všem úplně jedno.
Oni mají v sobotu naplánovanou svou grilovačku, bazén bude pravděpodobně obstarán dobře, a přijde společnost, takže se tam bude křičet, halekat, ale rozhovor tam žádný nebude, budou tam jen floskule, fragmenty, výroky, vejšplechty, hihňání, a to bude náramná zábava. Ale bavit se o tom, kdy zmizí český národ kvůli tomu, že neudržuje žádnou natalitu, to by už nikoho nebavilo, na to nemá nikdo nervy. Protože když je tak báječná zábava, tak si přece nebudeme kazit obzory nějakými špatnými vyhlídkami.
Teď se třeba ukazuje, jak to vypadá s natalitou celé planety, a bílá rasa už se na natalitě planety podílí jenom deseti procenty. To znamená, že za loňský rok se narodilo asi 7 miliónů dětí bílých rodičů, a u ostatních ras je to asi 132 miliónů, takže to odpovídá trendu ztracené natality. My, český národ, ztrácíme ročně asi 30 000 lidí.
Kdo má nižší IQ, množí se bez okolků a často má ještě spořádaný život se svatbou v kostele
Martina: Ve zmíněném filmu Idiocracy je docela hezky popsáno, jak se chytří lidé nemnoží a neustále říkají: „Teď nemůžeme přivést dítě na svět. Je krize. Podívejme, co se stalo, jak vypadá světová burza.“ Zatímco vedle sousedi: „Cože, ty jsi zase byl u sousedky?“ A množí se geometrickou řadou. A já jsem si to vlastně dala do spojitosti s tím, že země, které mají průměrné IQ nad 90, se právě množí méně než ty, které mají tento průměr nižší – kromě Izraele a Mongolska.
Pavel Kalvach: Ano, na to jsou grafy.
Martina: Čím to?
Pavel Kalvach: Proč se z toho tyto dvě enklávy vymkly, je, myslím, dáno nějakými historickými okolnostmi. Možná židovský národ zažíval nějakou epochu relativního klidu, nebo úspěchu, a Mongolsko má třeba nějaké jiné normy rodinného života, nebo něco takového. Takže z toho bych to nedovedl říct, ale pokud to z toho vypíchneme, tak je to zavádějící.
Rozhodující je celkový trend, tedy že všichni s nižším IQ se množí mnohem úspěšněji a nedělají okolky, a mnohdy je to tím, že ještě mají spořádaný život, že třeba mají sňatky. U nás už to je pro dnešní noblesu, pro dnešní bonvivány, tak, že: „Ženit se? Nějaké sňatky? Přeci nebudeme nic slibovat, vždyť to jsou sliby na celý život. Nebudeme se s tím párat, natož abychom měli svatbu v kostele, to už je pod naši důstojnost.“ Takže to je povýšenost davu, který si cestu do žumpy prostě dláždí skutečně svědomitě.
Martina: Když jsme vychvalovali IQ zemí jako je Singapur, Hongkong, Japonsko, tak ty ale také přece zažívají velký rozvoj, velký blahobyt, a přesto, podle těchto výzkumů, tah na bránu neztratily. Čím to je?
Pavel Kalvach: Protože to teprve přijde.
Martina: Takže my jim budeme přát, že je to taky čeká?
Pavel Kalvach: Bohužel nás budou následovat. A já jsem jim to jednou napsal, když jsem děkoval Číňanům za obrovské pohostinství, které mně tam poskytli při poslední návštěvě v roce 2024. Napsal jsem jim poděkování a do něj jsem zapsal, že mně ale dělá velkou starost, že se vydají na podobnou cestu jako my a že by bylo dobře, aby si to včas promysleli a aby to nedopustili. Protože dnes jsou ještě v té fázi, že na pláži nikdo není tetován. Když jsem se jich ptal, jak je to možné, tak mi na to řekli: „Anständige Leute machen das nicht.“ Já bych to teď nepřekládal, ti, co tomu porozumí, budou dobře vědět, že to je ten důvod, a ostatní ať se zbytečně nevztekají.
A ptal jsem se jich na další podobné věci, jak prožívají takzvanou nesvobodu. A oni říkali: „Vy v té Evropě pořád říkáte, jak my tady máme potlačené svobody, a tak dále. My si zase vážíme toho, že tady panuje poctivost, nikdo nic nekrade, na všechno se dá spolehnout. Když vám někdo něco slíbí, tak to taky udělá,“ a takovéhle věci. Takže tohoto si oni vážili. A říkali, že prodělávají určitou trajektorii vývoje, ve kterém se odlepili od bídy a poníženosti, a tak dále, a zvolna postupují vzhůru.
Takže já jsem jim do toho dopisu také napsal, co je čeká, jak jejich společnost začne pomalu klackovatět a ofrňovat se nad vším, co je namáhavé, a podobně, a doufal jsem, že to tam dají do nějakého časopisu. Ale mám dojem, že se to nestalo.
Američtí kolegové nám hned po revoluci vzkazovali, ať do zdravotnictví netaháme soukromý byznys
Martina: Jenomže když naše společnosti – a tím myslím třeba země bývalého východního bloku – procházely svou dějinnou revoluční změnou v roce 89, tak nás také mnozí varovali. Varovali nás filozofové, varovali nás i lidé, kteří nám byli nablízku, bardi, jako třeba Karel Kryl, nebo třeba pan profesor Ulč. A byli to i další filozofové, Erich Fromm ve své knize Mít, nebo být, a mnoho, mnoho dalších. A my jsme také neposlechli.
Pavel Kalvach: Protože se nedostali ke kormidlu dostatečně zodpovědní lidé. Já jsem rád, že tohle zmiňujete, taky jsem tak dalece nevěděl, kdo všechno nás varoval, ale zato jsem to věděl ze zdravotnictví, protože sem už tehdy přijeli různí vysoce postavení kolegové z Ameriky, a ti říkali: „Prokristapána, co blbnete, co si to tu zavádíte? My se těchto úkazů potřebujeme v Americe zbavit. Soukromé podnikání ve zdravotnictví je hrubá závada, která lékaře a zdravotníky neustále přivádí na myšlenky, jak to vykázat, jak to ošvindlovat, a takovéto věci. To je nebezpečný trend.“
Ale bylo to marné, protože tady byli lidé, kteří naopak dokonce přišli takzvaně „vyškoleni“ z Ameriky, a proto tady dělali chytré, protože tady panovala úcta ke Spojeným státům americkým, kolébce demokracie. A to u nás přetrvává. A to, že už to je mezitím dávno úplně jinak, oni nepostřehli, takže tady zaváděli tu opičárnu po Americe, a dneska se to projevuje v mnoha věcech, že se zdravotnictví nedá doplatit, protože každý dělá řadu vyšetření, která nejsou zapotřebí, protože se kola musí točit, a tak dále. Takže tam jsem slyšel varování a v podstatě se to pak uplatnilo a potvrdilo. Ale že varovali i ostatní, i Erich Fromm například, to…
Zastavit lidskou soutěživost by vyžadovalo obrovské přemontování povah, a to je téměř neproveditelné
Martina: To byly spíše jeho filozofické traktáty Mít, nebo být, a filozofů, kteří notabene nepatřili k proudu frankfurtské školy – nevím, jak bych dopadla v IQ testech já, ale zrovna si teď nemůžu vzpomenout na jejich jména – bylo samozřejmě mnohem, mnohem více. Jen si říkám: Kdy se stane ten blahobyt toxickým? Kdy? Dá se to nějakým způsobem odhadnout? Protože se těžko přemýšlí ušlechtile, když člověk myslí jenom na to, aby neumřel hlady, takže jistá dávka blahobytu, nebo alespoň dostatku, se musí dostavit pro to, aby člověk měl fyzické a mentální síly na to, aby se nějakým způsobem rozvíjel. Kdy se nám to přesmykne?
Pavel Kalvach: Tam je fenomén lidské nekázně, která není ochotná se nad těmito nebezpečími zamyslet, protože blahobyt souvisí se soutěživostí. A v tom, jak jsou nastaveny lidské parametry, kdy se soutěž neustále genuinně a automaticky provozuje, není možné z toho vystoupit.
Protože kdyby člověk řekl: „Tak už máme blahobytu bohatě, teď se uklidníme, zavedeme čtyřdenní pracovní týden, a lidé můžou místo jednoho pracovního dne plavat, zvyšovat si fyzičku, joggingovat, nebo se třeba věnovat malování,“ tak je tam jednak nebezpečí, že když lidem uvolníte čas pro volnočasové aktivity, tak ne všichni je využijí k ušlechtilým činnostem, ale budou tam mnozí, kteří budou hledat druhé zaměstnání, švindl zaměstnání, kterým se opět povýší nad ostatní, a tak dále.
Ale hlavně, národ, který by omezil úsilí o takzvaný trvalý rozvoj, se začne dostávat na horší místa, až prohraje s ostatními státy. Takže se neustále soutěží. A zastavit tuto soutěživost lidstva by vyžadovalo obrovské přemontování povah, a je to vlastně téměř neproveditelné.
Kalkulačka intelekt nezabije, zabíjí ho prázdnota a to, že děti nemají dost radostných cílů
Martina: Já už jsem nedávno zmiňovala německého neurovědce Manfreda Spitzera a jeho knihu Digitální demence, a je velmi snadné s neurology najít velké viníky, kterými jsou sociální sítě a zdigitalizovaný život. Ale vy to hloupnutí populace do souvislosti s rozvojem moderních technologií tak úplně nedáváte, nesouhlasíte s tím.
Pavel Kalvach: Máte pravdu. Myslím, že když si někdo ulehčí výpočet kalkulačkou, ještě to neznamená, že tím končí jeho snaha a úsilí, pokud má tento člověk dostatečně vysoké cíle, protože může výsledek z kalkulačky použít pro další myšlenkovou výstavbu projektu, kterým se zabývá. Ale pokud se nezabývá ničím a potřebuje si jenom spočítat, jak mu vzrostly úspory na kontě, a použije kalkulačku, tak tím jeho intelektuální úsilí končí. Ale pokud je to člověk, který se něčím zabývá, tak potřebuje digitální přístroje na to, aby mu urychlily práci a mohl se dostat o něco dál. Pokud se zajímá o rychlost světla a jakým způsobem se světlo ohýbá kolem planety, nebo jak se ohýbá kolem Měsíce, nebo podobně, tak má dostatečně vysoký a dostatečně důstojný úkol, a potřebuje spoustu kalkulaček na to, aby to vypočítal.
Takže si myslím, že samotná existence digitálního světa, který urychluje myšlenkový proces, sama o sobě intelekt nezadáví. Ale tam, kde je duševní prázdnota, kdy daný člověk nehledá žádné výsledky, tak to ano. A proto si myslím, že záliba v telefonech je vlastně projevem pustiny, a toho, že děti nemají dostatek radostných cílů. Myslím, že dřív, když byl skauting, a každý věděl, že tam musí přeplavat bazén dostatečnou rychlostí a udělat patnáct shybů a 120 kliků, a nevím, co všechno, tak prostě taková parta kluků někam tíhla a o něco se snažila. Byly tam nastraženy mety, o které bylo záhodno usilovat, a na telefon by nebyl čas, i kdyby byl k dispozici. Kdežto dneska je čas na telefon pořád.
Zprávy nám pořád opakují, že je potřeba někoho nenávidět a vyrábět zbraně, jen se neví proti komu
Martina: Na to, aby člověk mohl ve své mysli formulovat nějaké směřování, pokud není již dopředu nadán – protože jsou typy zvídavých dětí, lidí, kteří mají pořád plné hlavy myšlenek, otázek – a na to, aby člověk dokázal formulovat nějakou ideu, tak potřebuje, aby se chvíli nudil, aby v mozku bylo možná trochu prázdno. Ale bohužel, přítomnost sociálních sítí, telefonů, internetu, toto znemožňují, protože neustále zaměstnáváme mozek krátkými zprávami, roztomilými koťátky na Facebooku tím, kdy která celebrita zakopla, nebo jestli se rozhodla, jestli napíše své novorozené dítě do křestního listu jako „to“, aby si jednou mohlo vybrat. A toto všechno zaměstnává mozek. Je toto zhouba přemýšlení? Nebo se z toho časem může vyvinout nějaký jiný druh inteligence, jiný druh vnímání?
Pavel Kalvach: To, co popisujete, je permanentní „kvač“, jak to nazývali Němci, a ten small talk a nepřetržité žvanění, a to nám leze do telefonů. Sotva chcete někomu zavolat, už tam máte protiútok, že si máte updatovat toto a že můžete docílit lepšího kontaktu se skupinou, když tam budete registrovat nějaké další členy, a bůh ví co, prostě nesmysl na nesmysl. A mnoho lidí tomu podlehne, protože si myslí, že to je skutečný svět. Nakonec zprávy nám také dávají najevo, co je skutečný svět. Momentálně je to pořád zbrojení, takže se máme dovídat, že je pořád potřeba někoho nenávidět, a proto vytvářet zbraně, a vůbec není určeno proti komu, a bere se jako samozřejmost, že nepřítele známe. To jsou hlubokomyslné slabomyslnosti, a ty převádějí úsilí společnosti někam do prázdna, a vzájemně se tak přidušujeme.
Martina: Jeden můj kamarád se už měsíce intenzivně věnuje propojování filozofie a matematiky, a přišel na rovnici, která počítá i s lidským vědomím ve vesmíru, a občas se mi to snaží vysvětlit. Tak jsem mu řekla, že ano, až to jednou pochopím já, tak je možné, že to pochopí široká populace…
Pavel Kalvach: I ostatní planety…
Martina: Ale on říká: „Dobře, mám takovouto rovnici, myslím, že je významná, a svým způsobem převratná. A co s ní mám dělat?“
Pavel Kalvach: Rozpoutávat vědomí do vyšších sfér, to je samozřejmě vysoce přitažlivé. Ale stejně si s tímto vědomím nepořídíme víc než své antropocentrické myšlení, nebo antropocentrické limitované prostředí, ze kterého nevystoupíme do zevního pozorování, protože jsme pořád odkázáni na svých pět smyslů, a k nim přidáváme zjištění, která naše smysly nedokážou postřehnout, třeba elektrické vlnění nebo radioaktivní záření, a podobně, takže toho se domáháme pomocí mašinek, které vymyslíme a převedeme do senzorických impulsů, abychom to mohli vidět a slyšet. Takže je to všechno důvtipné, ale skutečnou podstatu světa nedohoníme.
A s tím se potýkal Einstein, který směřoval upřímně k cíli a chtěl se dozvědět pokud možno všechno. A to je ta nejpříkladnější činnost, kterou nám mohl předvést jakožto záchranu před naší zmařilostí. Protože kdo se o tyto vysoké věci zajímá, ten pořád táhne společnost vzhůru. Přijde tam i na další věci, třeba jak pomáhat opožděným, protože hmotná světová nespravedlnost je tedy šílená, takže tam by se také mělo zabrat. A mohl by tak docílit i myšlenek na setrvalý mír, což je také nesmírně důležité.
Nejdřív úkol, potom zmrzlina, jenže dnešní děti dostávají odměnu dřív, než se jich někdo zeptá na nádobí
Martina: Pane profesore, vy už jste několikrát na toto téma zabrousil, a já jsem už v prvním díle slíbila, že kromě postupného hloupnutí civilizace se budeme věnovat také společnosti a jejímu vývoji, nebo možná spíše úpadku po stránce etické, duchovní, zkrátka, řekněme, slušnosti v rozkladu. Řekněte mi, jakou to má spojitost s IQ? I když se možná dostáváme k nějakému EQ, což si pak vysvětlíme.
Pavel Kalvach: Tak teď mě nic konkrétního v tomto propojení nenapadá. Myslím, že blahobytná společnost se stává rozmařilou a netečnou vůči usilování výše. To znamená, že společnosti začne být lhostejné třeba to, kolik je rozvodů, jestli je rovnováha mezi úsilím a blahobytem, nebo osobní blažeností, dostatečně vyvážená. Protože tady by mělo být vždycky úsilí o vyváženost. Mimochodem, profesor Höschl to v některých svých vyjádřeních velmi krásně klasifikoval tak, že dětem se má slibovat: „Až to uděláš, bude zmrzlina.“ A tento trend je potřeba neustále udržovat. Čili, až si toto odbudu. Jednou to legračně řekla sestra, nebo švagrová bratří Mašínů – což bylo také strastiplné téma, kdy se naše společnost začala klanět bratrům Mašínům – že měla přítele, který studoval, a ona mu vždycky, když se chtěl šmajchlovat, řekla: „Nejdřív nastuduj tyto články.“
Takže to je cesta úsilí – odměna. Úsilí – odměna. A společnost potřebuje klást dostatečně velké tlaky na úsilí, a pak si teprve může dopřávat odměny. Ale jakmile to sklouzne k tomu, že odměny se nabírají rovnou – to je dnes stav dětí, že když si dítě vzpomene, tak už rodič běží, a na každém rohu se shání zmrzlina, aby děťátko bylo spokojené – ale o tom, jestli utře podlahu, nebo jestli doma umyje nádobí, se mluví až na posledním místě.
Martina: Doposud jsme se bavili hlavně o úrovni IQ. A mě by zajímalo, jak dalece je tento IQ test pro neurovědce důležitý. Protože já jsem si kdysi půjčila příručku „Jak na IQ testy“, a když je člověk luští a luští, tak po určité době zjistí, že se nestává chytřejším, ale že si pouze osvojuje způsob myšlení a přístupu, kterým tyto IQ testy po něm jdou. Takže jsem usoudila, že kdybych si takové příručky nastudovala tři, tak mě Mensa nemine.
Pavel Kalvach: Krásné. Vy máte průnik do nejpodstatnějších úkazů celého tohoto pole. Tak inteligence může být mnohého druhu, takže vítězit v testech určitého typu nemusí být dostatečně spolehlivé pro jiné myšlenkové úkony a úvahy. Nádherně se tím zabývá Aldous Huxley, který zkoušel, do jakého transu se dostává na meskalinu, na LSD, na drogách, protože chtěl otestovat, co lidský mozek dokáže zažít.
A z toho potom odvodil, hlavně ve své knížce Doors of Perception, čili Brány vnímání, jak se lidský rozum vývojově ubírá k tomu, aby řešil své praktické úkoly v každodenním životě. To znamená své přežívání, tedy nakrmit se, uspět fyzicky, somaticky, a pak taky uspět společensky a docilovat úspěchu. Tam se ukazuje, jak lidé s verbální vynalézavostí mají v dnešní společnosti lepší předpoklady, když jim to hodně mluví, před těmi, kteří jsou spíše intuitivní povahy, a umí třeba rozlišovat muzikální tóny, nebo barvy na obrazech, a podobně.
Takže tam vysvětlil, jak se stáváme otroky verbální tradice a otroky úsilí o společenský úspěch, takže ztrácíme umělecké základy a umělecké sklony, které by nám mohly pomoct k výkonnosti v jiných sférách. A tak je naše duševní pole omezeno prostředím, nebo určováno prostředím, a proto ti, kteří určují inteligenční testy, docilují úspěchu u těch populací, které se tímto způsobem také nějak vyvíjely, a nyní nemají úspěch u ostatních.
Protože když vám někdo řekne, že v Africe zkoušel dát černochům nějaké piktogramy, kde byly obrázky třeba toho, jak se pumpuje voda, a ten černoch to nepochopil, tak to vyplývalo z toho, že nemá grafické zvyky a schopnosti rozeznávat určité obrázky. Nebo se zjistilo, že černoch neumí stlouct bednu, protože nezná pořádně pravý úhel, což jsou pro nás věci celkem nepochopitelné, protože se v pravých úhlech orientujeme pořád.
Takže strašně záleží na prostředí, ve kterém se kdo pohybuje. A proto také s těmito inteligenčními testy v Africe narazili, protože tam místní obyvatelé dosáhli nízkého skóre. A oni pak řekli Angličanovi, který to testoval: „Tak teď to obrátíme, a půjdete támhle na ten kopec a tam přenocujte.“ A ukázalo se, že dotyčnému Angličanovi byly všechny jeho chytrosti málo platné, když nerozumí tomu, jak rozeznat na určitou vzdálenost řev lva, nebo sestavy hvězd, aby zjistil směr, kudy se vrátí, a podobně. Takže druhů lidské inteligence je hodně, a tyto testy staví většinou na tom, co si západní civilizace vymyslela při své průmyslové revoluci.
Celý rozhovor s profesorem Pavlem Kalvachem o měřeních inteligence národů, o tom, proč nejbystřejší generace Západu přišla na svět v letech normalizace, i o tom, co s naším myšlením dělá blahobyt, si můžete poslechnout na platformě Herohero v předstihu.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — díky vám se můžeme ptát na všechno, všech.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Text
Přehrát
