Plamenomety vznikly během první světové války, kdy je poprvé použila německá armáda. Ačkoli byl plamenomet považován za velmi nehumánní a krutou zbraň, byl při čištění zákopů, budov a opevnění (zejména bunkrů) velmi účinný. Na konci 1. světové války se tak v bojujících armádách plamenomet používal ve velkém měřítku a k využívání těchto smrtících zbraní docházelo i později za 2. světové války. Lidé si nejen na základě různých filmů kladou otázku, zdali má plamenomet při jeho zásahu z ruční zbraně tendenci opravdu vždy vybuchnout, a proto jsme se rozhodli tímto tématem zabývat v následujícím článku.
Foto: Německý voják s plamenometem na východní frontě během 2. světové války | Wikimedia Commons / Public domain
Abychom mohli na výše uvedenou otázku odpovědět, stanovme si nejprve některé parametry. Za druhé světové války existovaly dva základní druhy plamenometů:
1) Plamenomety umístěné na vozidlech, obvykle na tanku upraveném pro nesení plamenometu, jako například tanky Churchill Crocodile nebo italské tanky L3.
2) Přenosný či ruční plamenomet, přičemž zápalnou látku nese voják v jedné nebo dvou lahvích na zádech. Byly obvykle těžké avšak účinné na krátkou vzdálenost. A právě tento typ plamenometu nás zajímá především.
Představme si, že na takto nesený ruční plamenomet vystřelí typická zbraň druhé světové války, např. standardní americká puška M1 Garand. Těchto pušek bylo mimochodem vyrobeno více než pět milionů kusů. Garand střílí náboji ráže .30 a pro náš scénář tak používá standardní munici. Představme si, že cíl, tedy voják nesoucí plamenomet, je ve vzdálenosti 30 metrů, tedy těsně mimo dosah průměrného plamenometu. Garand s úsťovou rychlostí 853 metrů a účinným dostřelem kolem 460 metrů by tedy měl být schopen zasáhnout náš cíl snadno a s poměrně významnou kinetickou silou.
Pokud jde o typ plamenometu, který bude použit v našem experimentu, existovaly především dvě různé běžné verze: americký M2 ze spojeneckého inventáře a německý Flammenwerfer 35.
Plamenomet M2 (americký – poprvé představen v roce 1943)
Hmotnost: 30 kg
Účinný dosah: 20 m
Kapacita paliva: 15 litrů
Americký plamenomet M2 byl jednomístný plamenomet sestávající ze dvou válcových palivových nádrží s benzinem. Nahoře byla menší nádrž, která byla pod tlakem a obsahovala nehořlavý plynný dusík nebo vzduch. Hadice spojovala nádrž s dusíkem a vzduchem s palivovými lahvemi. Delší hadice vedla k trysce se zapalovacím systémem a spouští, kterou obsluha používala k odpálení zbraně.
Flammenwerfer 35 (německy – představen v roce 1935)
Hmotnost: 35 kg
Účinný dosah: 25 m
Kapacita paliva: 11 litrů
FmW 35 byl německý přenosný plamenomet pro jednoho muže. Skládal se z jedné válcové palivové nádrže obsahující 11 litrů směsi benzínu a dehtu, s hadicí a spouštěcí tryskou. K palivové nádrži byla připojena dusíková pohonná hmota v malé tlakové nádrži. Byl výrazně těžší než jeho protějšky, o 5 kg těžší než americký M2 a o 10 kg těžší než japonský typ 93. Měl stejné základní uspořádání jako americký plamenomet M2. Hnací hmota se přiváděla do palivových nádrží, pak byla natlakovaná směs protlačena silnou hadicí k zapalovači zabudovanému do trysky. Obsluha pak mohla zamířit na cíl a aktivovat zbraň spouští.
Obě zbraně jsou si natolik podobné, že zásah by měl stejný výsledek. Pokud by střela z Garandu zasáhla palivové nádrže, nemusela by nutně proniknout silnou kovovou stěnou válce. Ale pokud by do ní prorazila díru, nejpravděpodobnějším výsledkem by byl pouze únik paliva. Protože by nedošlo k žádnému vznícení, nedošlo by ani k výbuchu. Přestože střela může být několik okamžiků po výstřelu velmi horká (v důsledku tření a výbuchu, který ji poháněl), její teplota je v době zásahu již příliš nízká na to, aby mohla cokoli zapálit.
Ve velmi nepravděpodobném případě, že by střela při protržení kovové palivové nádrže způsobila jiskru, by ani tato jiskra nemusela stačit k dosažení bodu samovznícení benzínu, který je o něco vyšší než 276 °C (což je asi o 80 °C více než papír).
Pokud by však zbraň náhodou explodovala, mělo by to ničivý účinek, zejména pokud by byly nádrže plné benzínu. Jistým výsledkem by bylo, že by obsluha plamenometu byla usmrcena nebo vážně zraněna. Skutečné nebezpečí však hrozilo od nádrží s dusíkem pod tlakem. Ačkoli je dusík nehořlavý, v případě průniku střely do nádrže by tento explodoval. Síla výbuchu a následné střepiny by pak mohly obsluhu plamenometu a vojáky v těsném okolí snadno zabít.
Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby náš střelec vyzbrojený Garandem používal protipancéřové zápalné náboje, jako je například náboj .30-06 Springfield M14. To by vedlo k tomu, že by snadno prorazil některou z nádrží a téměř jistě by zapálil benzín, protože tento náboj je specificky určen k použití právě proti lehce pancéřovaným a hořlavým cílům.
Odpověď na otázku, zdali nesený plamenomet při zásahu jeho nádrže ihned exploduje, tedy zní, že je to možné, avšak je obtížné způsobit explozi plamenometu za pomocí standardní munice z ručních zbraní. Skutečné nebezpečí pro obsluhu plamenometu spočívalo v tom, že se tato musela dostat na relativně krátkou vzdálenost od cíle, aby mohla zbraň efektivně použít, což dávalo protivníkovi dostatek času na to, aby vystřelil první.
Ještě zranitelnější byli plamenometčíci tím, že se jednalo o těžkopádné a pomalu se pohybující cíle, které se navíc musely postavit, aby mohly svou zbraň použít. Obsluha plamenometu se navíc vzhledem k povaze nesené zbraně a jejím rozměrům mohla jen velmi špatně krýt.
I přesto byly plamenomety velmi ničivé a psychologicky děsivé zbraně a často vyčistily bunkry, které se zdály být nedobytné. Stojí také za zmínku, že obsluhy plamenometů byly všemi stranami tak nenáviděny, že se jen zřídkakdy dostaly do zajetí.
Zdroj: warhistoryonline
