24.11.2024
Letošní summit G20 v Riu se nesl ve znamení síly globálního Jihu, kdy vymýcení chudoby a skutečný hospodářský pokrok převálcovaly staré agendy G7, tedy válku, zisk a kroucení rukama…
Summit G20, který se konal tento týden v Riu, nabídl docela zajímavou podívanou na hluboce geopoliticky a geoekonomicky rozdělený svět, který se snaží tvářit jako „dovolená na sluníčku“.
Pozorní diváci se mohli pobavit spoustou zbytečností. Francouzský prezident Emmanuel Macron obklopený mohutnou ochrankou se procházel kolem půlnoci po pláži Copacabana; předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se bosá v písku ohromeně kochala šplouchajícími vlnami; podnájemník Bílého domu, americký prezident Joe Biden – jehož platnost vyprší za necelé dva měsíce – zmeškal rodinné foto G20, protože si povídal s palmou.
Těsně před summitem Biden pózoval na ozvučeném pódiu v deštném pralese, doplněném dvěma obřími telepromptery, a sliboval záchranu Amazonie právě ve chvíli, kdy jeho šéfové ve Washingtonu nechali uniknout „povolení“ pro Ukrajinu zaútočit na cíle uvnitř Ruské federace pomocí ATACMS; kvalifikovaná preambule pro možnou třetí světovou válku.
Díky tomu, že Rio poskytlo nakonec nádherné kulisy, se přinejmenším napětí v renovovaném Muzeu moderního umění, místě konání G20 s Cukrovou homolí v pozadí, muselo uklidnit. To dokonce umožnilo krátké, napjaté podání ruky mezi brazilským prezidentem Luizem Ináciem Lulou da Silvou, skutečným vůdcem globálního Jihu, a argentinským prezidentem Javierem Mileiem, který je majetkem USA a Lulu nenávidí.
Čína krade show
Populární brazilská hlava státu, jejíž politický kapitál překonává všechny bariéry, byla samozřejmě bezvadným mistrem ceremonií, ale skutečnou hvězdou představení byl čínský prezident Si Ťin-pching – čerstvý po svém předchozím triumfu, kdy byl během summitu Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (APEC) v Limě prakticky korunován na peruánského krále – doplněný o slavnostní otevření přístavu Chancay za 1,3 miliardy dolarů, nového jihoamerického uzlu tichomořské námořní hedvábné stezky.
Vzhledem k tomu, že Číně jde o globální koridory propojení, Chancay-Šanghaj se okamžitě stal novým heslem, které se rozeznělo po celém globálním Jihu.
Hlavní role Pekingu jako motoru a vrtule spolupráce v celém asijsko-pacifickém regionu se týká také většiny členů skupiny G20. Čína je největším obchodním partnerem 13 ekonomik APEC a je zodpovědná za 64,2 % hospodářského růstu Asie a Tichomoří.
Tato prvořadá role se vztahuje i na čínské kolegy z BRICS mezi členy skupiny G20 a na zcela nové partnerské země BRICS, jako je Indonésie a Turecko. Srovnejte to s kontingentem G7/NATOstánu v G20, počínaje Spojenými státy, jejichž hlavní globální nabídka sahá od Věčných válek a barevných revolucí až po zbrojení na zprávy a kulturu, obchodní války, tsunami sankcí a konfiskaci/ukradení majetku.
Je tedy předvídatelné, že G20 prostupovalo vážné základní napětí, zejména pokud jde o konfrontaci mezi G7 a strategickým partnerstvím mezi Ruskem a Čínou. Ruský prezident Vladimir Putin se ani neobtěžoval zúčastnit se jednání a místo sebe vyslal svého mimořádně kompetentního ministra zahraničí Sergeje Lavrova.
Pokud jde o Peking, po sedmi letech kombinované obchodní a technologické války Trump-Biden čínská ekonomika nadále roste o 5,2 % ročně. Vývoz nyní tvoří pouze 16 procent čínského HDP, takže tato ekonomická velmoc je mnohem méně zranitelná vůči zahraničněobchodním machinacím. A podíl USA na těchto 16 procentech je nyní pouze 15 procent; to znamená, že obchod s USA představuje pouze 2,4 procenta čínského HDP.
Dokonce i v době, kterou lze označit za totální technologické sankce NATOstánu, rostou čínské technologické firmy warpovou rychlostí. Výsledkem je, že všechny západní technologické společnosti mají hluboké potíže: masivní útlum, snižování počtu zaměstnanců v továrnách a jejich zavírání.
Mezitím se obchodní přebytek Číny se zbytkem světa zvýšil na rekordní jeden bilion amerických dolarů. To zděšení západní ekonomové kvalifikují jako Čínu na „kolizním kurzu“ s některými z největších – a přesto skomírajících – ekonomik světa.
Snahy o „ukrajinizaci“ agendy G20
Brazilci se museli vyhnout poměrně dost přesným střelám, aby z tohoto summitu G20 vytěžili nějaký úspěch. Americký Think Tankland se v předvečer summitu pustil do totální propagandistické kampaně a obvinil země BRICS, že nedělají nic jiného, než že pózují a stěžují si. Skupina G20 by naopak se „všemi hlavními věřiteli na stole“ mohla být schopna napravit „finanční křivdy“ a rozvojové deficity.
Brazilci byli dost chytří na to, aby pochopili, že zadlužený blok NATO, který vykazuje méně než nulové politické vedení, by v rámci G20 neudělal nic pro nápravu „finančních stížností“, nemluvě o tom, že by se přičinil o „zrovnoprávnění“ národů globálního Jihu.
Jediné, co by finanční elity hegemona mohlo ze zasedání G20 zajímat, je „prohloubení partnerství“, což je eufemismus pro další kooptaci a vazalství s výhledem na rok 2026, kdy budou G20 hostit USA.
Čína, stejně jako Brazílie, měla jiné představy. V Riu byla oficiálně zahájena kampaň na boj proti hladu a chudobě. Deník Global Times znovu zdůraznil, jak Čína „vymanila všech 800 milionů lidí z chudoby a předčasně dosáhla cílů snižování chudoby stanovených v Agendě OSN pro udržitelný rozvoj 2030“.
Ve svém projevu na summitu G20 Si vyzval všechny členy, aby „od Ria začali znovu“, a to praktikováním „inkluzivní globalizace“ a „skutečného multilateralismu“. NATOstan, jak ví každé zrnko písku v sahelské poušti, multilateralismus jednoduše nesnáší.
Oficiálním tématem G20 v Riu bylo „Budování spravedlivého světa a udržitelné planety“. Vládnoucí třídy hegemona, bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě, nemají zájem o „spravedlivý svět“, ale pouze o zachování jednostranných privilegií. Pokud jde o „udržitelnou planetu“, je to kód pro to, co chce davoská parta: toxické prolínání zájmů OSN, Světového ekonomického fóra (WEF) a NATO.
G7/NATOstan se skutečně všemi prostředky snažil unést agendu G20 v Riu, jak potvrdily diplomatické zdroje. Brazilci však pevně stáli na obraně multipolarity vedené globálním Jihem a vyjednali kompromisní agendu, která se pro všechny praktické účely vyhnula tomu, aby se hlouběji zapletla do posledních věčných válek hegemona, Ukrajiny a Gazy.
Vzhledem k tomu, že NATOstan jako celek de facto podporuje genocidu v Gaze, mohla 85bodová závěrečná deklarace G20 přinejlepším nabídnout několik konsensuálních obecných formulací, které alespoň vyzývaly k příměří v Gaze – což USA v Radě bezpečnosti OSN ihned po skončení summitu G20 vetovaly.
Lavrov na své tiskové konferenci k G20 nabídl několik dalších zajímavostí. Uvedl, že zatímco Západ se „snažil ‚ukrajinizovat‘ agendu G20, ostatní členové trvali na tom, aby byly do závěrečného prohlášení zahrnuty i jiné konflikty… Tyto země neochotně souhlasily s projednáním bodů závěrečného prohlášení G20 o Blízkém východě [západní Asii]“.
Indonésie, Indie, Brazílie, Jihoafrická republika
Lulův osobní otisk na G20 představoval krok globálního Jihu: vytvořit alianci proti hladu, chudobě a sociální nerovnosti a zároveň uvalit dodatečné daně na superbohaté. Ďábel se bude skrývat v detailech, i když k dohodě se již přihlásilo více než 80 států, EU a Africká unie (AU), několik finančních institucí a řada nevládních organizací.
Aliance by měla v zásadě přinést prospěch 500 milionům lidí do roku 2030, včetně rozšíření kvalitního školního stravování pro více než 150 milionů dětí. Zatím se například neví, jak se to AU podaří uskutečnit v praxi.
Nakonec do jisté míry příznivě působila G20 v Riu jako jakýsi doplněk summitu BRICS v Kazani, který se snažil připravit cestu k inkluzivnímu vícedílnému světu rámovanému sociální spravedlností.
Lula významně zdůraznil klíčové spojení, které spojuje poslední summity G20: globální Jih – od Indonésie, Indie a nyní Brazílie až po Jihoafrickou republiku, která bude hostit G20 příští rok, přináší „perspektivy, které zajímají naprostou většinu světové populace“. Mimochodem, právě sem patří tři země BRICS a jeden partner BRICS.
Z osobního hlediska bylo docela příjemné sledovat G20 čerstvě po sérii bohatých dialogů v samotné Jihoafrické republice, které se soustředily na budování africké jednoty v multipolárním světě.
Jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa to zopakoval, když v Riu prohlásil, že toto předání štafety z Brazílie je „konkrétním vyjádřením historických, hospodářských, sociálních a kulturních vazeb, které spojují Latinskou Ameriku a Afriku“. A spojují, doufejme, celou globální většinu.
Překlad Deepl
