Pepe Escobar / 29.října 2026
Míč je zcela na straně západní Asie. USA v tom ani nehrají žádnou roli.
Optický dojem byl senzační.
Saúdský ministr obrany, princ Chálid, bratr MbS; šéf turecké rozvědky Ibrahim Kalin; a nejvyšší představitel pákistánské armády, polní maršál Asim Munir, všichni tři řádní členové Obranné aliance Mekky, vstupují do přepychového sálu v příslovečném perském paláci, aby pozdravili – nebo políbili prsten – mocnáře, promiňte, tajemníka Nejvyšší rady národní bezpečnosti (SNSC) Mohsena Rezáího, muže číslo dvě v íránské mocenské struktuře, hned pod vůdcem Modžtabou Chameneím.
Tohle nebyla přehlídka Obranné aliance Mekky – která měla údajně reprezentovat neootomany, Araby a Jihoasijce. Tohle byl Teheránský summit – jak jej definovali Peršané.
Írán souhlasil s uspořádáním tohoto přelomového summitu – který ve skutečnosti navrhl Asim Munir během své návštěvy Teheránu minulý týden – pouze mimo rámec dohody z Mekky a výslovně v rámci diskuse o „endogenní regionální bezpečnosti“.
Takže ano, diskutovali o Palestině, Libanonu, Jemenu, bezpečnosti v Perském zálivu a Hormuzském průlivu, a to v duchu snižování příslovečného „regionálního napětí“ a ukončení americké války proti Íránu a Ose odporu.
Teheránský summit by nakonec mohl znamenat – ať už neochotné či jiné – přijetí íránských bezpečnostních požadavků a konečného statusu Hormuzského průlivu, který se v současné době vypracovává v rámci dohody mezi Íránem a Ománem.
Vše samozřejmě závisí na tom, o čem nakonec rozhodne rod Saúdů. A toto rozhodnutí přímo souvisí s tím, jak Rijád vyřeší svůj smrtící střet s Jemenem.
Teherán se vyjádřil jasně: jsme připraveni zprostředkovat jednání a pomoci s vyřešením jemenské otázky; je však na Rijádu, aby se vypořádal s podmínkami Ansaralláhu – a přijal je. Jinak bude již probíhající válka pokračovat.
Rozbor „sedmi podmínek“
Byl to doktor Alí Bagherí Kání, mimořádně schopný zástupce tajemníka SNSC, kdo nabídl nejlepší pohled zevnitř na to, o čem se u jednacího stolu diskutovalo.
- Všechny čtyři země označily Izrael za hlavní zdroj regionální nestability, přičemž Írán je jeho bezprostředním cílem a ostatní země mohou být potenciálně na řadě (kurzíva autora). Dalším zdrojem jsou Spojené státy. Představte si, že princ Chálid souhlasí se vším výše uvedeným.
- Dohoda o trvalé bezpečnosti v západní Asii musí být vybudována zevnitř, bez závislosti na zahraničních mocnostech.
- Teherán se postavil do role ústředního spojovacího článku (kurzíva autora), který propojuje Saúdskou Arábii, Turecko a Pákistán. Klidně zůstaňte v naprostém úžasu.
- Všechny čtyři země souhlasily, že budou pokračovat v rozhovorech. Další schůzku bude koordinovat Írán. Datum ani místo zatím nebyly stanoveny.
Nyní k tomuto již ohromujícímu rámci přidejme speciál „Mohsen Rezáí bez příkras“: rozhodně měl mnohem veselejší náladu než obvykle.
Zde je nejzajímavější pasáž:
„Cítím v regionu přítomnost nové atmosféry. Vznikla díky odporu íránského lidu a schopnostem ozbrojených sil. Během rozhovorů s těmito pány jsem vnímal mimořádně pozitivní atmosféru.“
Přestože Rezáí chválil „úspěch této rétorické diskuse a prohlášení“, zůstával opatrný: „Dali jsme přednost tomu, abychom v tuto chvíli nevydávali žádné prohlášení, ale vydáme jediné společné prohlášení, v němž se shodneme na těchto bodech a dosáhneme porozumění. Provádění těchto opatření bude praktické a skutečné a budeme v nich pokračovat.“
Mezitím zůstává úkolem podobným Sisyfovu údělu otázka, jak přimět Říši pirátství, aby pochopila diplomacii v západní Asii.
Bagherí-Kání: „Spojené státy musí splnit sedm íránských podmínek.“ Poté dodal: „Rezáí dnes zmínil, že sedmidenní plán by mohl být zkrácen na pět dní, nebo dokonce na čtyři.“
Pojďme tato čísla rozebrat.
Sedm podmínek zůstává stejných: jde o zkrácenou verzi onoho opakovaně mrtvého dokumentu, memoranda o porozumění (MoU), které Trump sám roztrhal a trvá na tom, že nic neznamená.
Připomeňme si je: zrušení sankcí; ukončení vojenských hrozeb; uznání práva Íránu na mírové využívání jaderné energie; ukončení podpory Izraele; uznání svrchovaných práv Íránu nad Hormuzským průlivem; zastavení zasahování do vnitřních záležitostí Íránu; a poskytnutí důvěryhodných záruk proti budoucí agresi.
Dokonce i velbloudi uprostřed Nadždu vědí, že Výjimeční tyto závazky nikdy nesplní.
Co se nyní mění, je časový rámec. Podle původního plánu by se v nepravděpodobném případě, že by Spojené státy podmínky splnily, šestého dne otevřel Hormuzský průliv a sedmého dne by – jako zásahem božské vůle – začala jednání.
Rezáího nový návrh lze interpretovat jedině jako radostné popichování: všechno se dá zvládnout za pět dní, nebo dokonce za čtyři. Proč ne?
Rezáí v podstatě říká, že všech sedm podmínek zůstává v platnosti; pokud má však Trump skutečně zájem o jednání (nemá: chce kapitulaci), Írán nemusí čekat sedm dní. Čtyři budou stačit.
Ať už se stane cokoli – a po amerických volbách v polovině volebního období by klidně mohl následovat Trumpův vojenský útok –, čas stále odměřuje Teherán. K tomu se přidává sedm podmínek – které jsou předpokladem jakýchkoli jednání. A také stanovený časový rámec. A konečně skutečnost, že pokud nedojde k žádnému posunu, Hormuzský průliv zůstane uzavřený.
Bagherí-Kání a Rezáí – dva nejvýše postavení muži v oblasti bezpečnosti – zdůrazňují, že Írán vystavil Říši pirátství účet. Mimochodem, každou jednotlivou položku na tomto účtu již osobně schválil sám prezident Spojených států (POTUS), ať už se z toho nyní snaží vykroutit jakkoli.
Buď „endogenní“ bezpečnost, nebo nic
Na první pohled měla být Obranná aliance Mekky vnímána jako mocné uskupení kolektivní bezpečnosti a obrany vedené sunnity.
To poslední, co by však strategicky omezená Říše pirátství očekávala, je, že tato trojice začne zkoumat možnosti spolupráce se zemí, kterou byla nucena považovat za existenční hrozbu.
Peršany nikdy nepodceňujte. S obvyklou vytříbeností právě obrátili strategii zadržování Íránu vzhůru nohama.
V blízké budoucnosti by Írán mohl dokonce zvážit vstup do Obranné aliance Mekky – kterou nemálo uznávaných muslimských učenců ve skutečnosti označuje za rouhání vůči Mekce.
Ještě předtím se však petrošejkové – perskozálivští protějšci baltských čivav – možná dočkají svého konce, pokud nebudou schopni zneškodnit neúnavné anglo-salafistické podněcování sektářských válek.
Íránci uctívají posvátnou Mekku a Medínu stejně jako Jemenci – obě tyto skupiny totiž Prorok přímo chválil (Íránce vyzdvihl jako jedinečné v rozlišování poznání a hledání moudrosti).
A právě to nakonec vysvětluje, proč byla tato schůzka označena jako Teheránský summit – nemá nic společného s představou paktu „z Mekky“.
Pokud jde o Jemence, Muhammad Alí al-Húsí, významný člen Nejvyšší politické rady Ansaralláhu, jasně stanovil podmínky: ostře kritizoval tvrzení Saúdské Arábie, že návštěva prince Chálida v Teheránu má přispět k uklidnění regionální situace, a zdůraznil, že diplomatická rétorika Rijádu je v rozporu s pokračující válkou, blokádou a okupací Jemenu.
Po Teheránském summitu se vůdce Modžtaba Chameneí osobně setkal s Mohsenem Rezáím. Číslo jedna jedná s číslem dvě.
Chameneí výslovně vyzval k ukončení současného stavu „ani válka, ani mír“ tím, že bude zajištěno splnění sedmi podmínek a „udržena kontrola nad Hormuzským průlivem“.
Rezáí Chameneímu skutečně předložil informace o myšlence „endogenní“ bezpečnosti v celé západní Asii. Mluvme o přímém protějšku ruského úsilí o „nedělitelnost bezpečnosti“ z konce roku 2021, na které tehdy Spojené státy a NATO reagovaly tím, že fakticky nereagovaly.
Nyní je však míč zcela na straně západní Asie. Spojené státy nejsou u jednacího stolu vůbec přítomny. Je na Turecku, Saúdské Arábii, Pákistánu a Íránu, aby to uskutečnily.
Překlad ChatGPT
