Národ, který za všechno vděčí Němcům. A když něco dělal sám, obvykle to nedopadlo. Takový obraz pěstují o Češích podle profesora Petra Druláka určité kruhy v Německu, ale paradoxem je, že tento obraz nesestrojili v Berlíně ani v Mnichově. Živí ho sami Češi. Od omluvy Václava Havla sudetským Němcům přes filmy typu Habermannův mlýn až po činnost nevládních organizací – jako Paměť národa. Všude nacházíme stejný vzorec protičeského sebemrskačství. A podle našeho hosta „to přechází do úplně jiného extrému,“ s tím, že už se nemluví o ničem jiném než o zločinech Čechů a o nutnosti být pod ochrannou rukou Němců. Jenže zatímco jedna strana se kaje, ta druhá mlčí. Přistoupili vůbec někdy sudetští Němci ke skutečné sebereflexi?
Martina: Ty jsi říkal, že v 50. letech Německo v tomto smyslu slova provedlo nějaký sebezpyt. Dá se do toho zakomponovat i postoj sudetských Němců? Vnímáš, že by sudetští Němci, potažmo Landsmannschaft, projevili jakousi hlubokou sebereflexi, a připomínali si jejich podíl na rozbití Československa, a také nemalý podíl na válečných zločinech? Já bych tady velmi ráda připomněla, že bylo zavražděno, nebo zabito, snad 360 tisíc českých občanů, přestože jsme nebyli země, která by byla aktivně ve válce.
Petr Drulák: Když jsem se díval do dokumentů Landsmannschaftu, jakým způsobem se dívají na pro nás všechny těžké, a snad i tragické dějiny 20. století, tak jsem tam toto skutečně moc neviděl. Jeden ze základních dokumentů v několika odstavcích trochu osud 20. století shrnuje. A co říká? Že po první světové válce se sudetští Němci ocitli ve státě, se kterým nesouhlasili. A dál už to nevysvětlují, jen to, že se proti své vůli ocitli v Československu, kde být nechtěli. A je to pravda, a oni k tomu tak přistupovali.
A pak říkají, že potom následovaly bolestivé události druhé světové války. Tam je to skutečně takto vyjádřeno, jako kdyby to byla nějaká přírodní pohroma, na kterou sudetští Němci koukali, a byli obětí. Takže u sudetských Němců v podstatě převažuje taková představa, že sami byli obětí nacismu. Což do určité míry platí, ale jak říkám, většina z nich za nacismem stála. Takže napřed za ním stáli, a pak se stali oběťmi.
A pak samozřejmě je tam lkaní nad tím, jak český nacionalismus nedovoluje Čechům, aby uznali strašnou věc, kterou provedli sudetským Němcům po roce 1945. To znamená, že argumentují z hlediska nějakých norem, které jsou univerzální, abstraktní, a vadí jim český nacionalismus. Myslím, že oni přitom argumentují z norem, které jsou úzce sudetoněmecké, je to, řekněme, sudetoněmecký nacionalismus. Oni mají představu o sudetoněmeckém národu, nebo o sudetoněmeckém kmenu, v rámci německého národa, a z těchto pozic kritizují český národ. A to je stálice, to platí dodnes.
To, že bychom asi mezi současnými představiteli sudetských Němců nenašli nikoho, kdo by omlouval nacistické zločiny, to myslím, že tak asi je. A je pravda, že se také distancovali od určité sudetoněmecké, radikální nacistické skupiny, která se jmenovala Witikobund a která bývala součástí sudetoněmeckého společenství, ale už není součástí Landsmannschaftu, protože říkají: „To jsou náckové, s těmi nechceme mít nic společného.“ Takže to tam je. Ale je pravda, že Witikobund je na pozicích, které jsou v podstatě minimálně na hraně i německých zákonů, takže tam je to z hlediska Landsmannschaftu spíše sebeobrana, aby je nerozpustili, pokud by se s takovými názory ztotožňovali.
Nemůžeme říct, že sudetoněmecký Landsmannschaft je nějaká nacistická organizace, to rozhodně není, a je pravda, že se od nacismu distancují. Ale o tom my nemluvíme. My mluvíme o tom, že prosazují pohled na dějiny, pohled na nás, který není náš a který je vůči nám velmi nepřátelský. Je to pohled, který když přijmeme za svůj se vším všudy, což část české společnosti dělá, tak nám znemožňuje sebevědomé a svéprávné jednání nejenom vůči Němcům, ale vůči dalším evropským národům.
Česká kulturní produkce o odsunu vyznívá protičesky, ale nikdo za tím nevidí koncepci
Martina: Tato otázka je možná trochu zbytečná, ale přeci jenom mi vrtá hlavou, zdali alespoň pro forma máme nějakou jasně formulovanou koncepci historické politiky vůči sudetoněmecké otázce. Nebo je to velmi mlhavé, nejasné?
Petr Drulák: Tak myslím, že toto liberální režim moc neřeší. Polistopadový režim je v podstatě liberální, a říká, ať si to každý představuje, jak chce. A nevím úplně, co se učí děti ve školách, ale vidím, co se produkuje, jaká je tady kulturní produkce, jako různé filmy, třeba Habermannův mlýn. Když se na tento film podíváš, tak to, co si z toho odneseš, je, že si řekneš: Ti Češi byli fakt svině.
Martina: Člověk by zažádal o jiné občanství.
Petr Drulák: Ano, to také. Nebo pak byl slavný film, snad i oceněný – teď si nevzpomínám na název – který byl nafilmován jako komiks, a jedním z autorů je pan Rudiš, což je český spisovatel, který působí v Německu – a tam je také tematizován odsun, a Češi z toho také vycházejí strašně. Nebo paní spisovatelka Tučková, která také píše o těchto věcech.
Martina: Vyhnání Gerty Schnirch.
Petr Drulák: Ano, takže když se podíváme na kulturní produkci, která se dostává k mladým lidem, a dostává se do veřejného povědomí, tak to v tomto vyznívá jednoznačně. Tedy koncepce tady není, ale právě proto, že tady koncepce není, tak je tady směřování, které je výrazně protičeské.
Havlova omluva z roku 1990 otevřela dveře sudetoněmeckým nárokům na další desetiletí
Martina: Když se na to podívám z praktické stránky, tak po revoluci velmi dlouho existovala obava, že můžou existovat právní důvody, proč by zrušení Benešových dekretů mohlo otevřít otázky majetkových nároků sudetských Němců. Sudetoněmecký Landsmannschaft – jak už jsem říkala – to před 10–12 lety jednoznačně odmítl, a teď už tento názor, tato obava bývá velmi často zesměšňována ve smyslu: „Podívejte se na to, jak dnešní Sudety stále vypadají. Kdo by se tam vracel? A co by tam dělal? Vždyť z kvetoucích vesnic jsou dnes chudé Sudety.“ Myslíš si, že toto nebezpečí tady pořád existuje? Zejména když jsme viděli pokusy prolomit Benešovy dekrety třeba v návratu majetků některým šlechtickým rodům?
Petr Drulák: To je tady přece pořád. A zase, když se podíváme na Landsmannschaft, tak co je hlavním tématem? Oni mají velké téma, a to: „Právo na vlast“, což je něco, co v mezinárodním právu neexistuje. V mezinárodním právu neexistuje nějaké právo na vlast. Ale právo na vlast znamená, že když se něčí předci někde narodili a žili tam, tak jejich potomkovi vznikají nějaká práva. A právo na vlast je něco, k čemu se sudetoněmecký Landsmannschaft stále hlásí, ale to samozřejmě ve vágní podobě.
Oni by řekli, že právo na vlast neznamená majetkový nárok. To je pravda, protože žádné právo na vlast ani neexistuje, tak nemůže nic znamenat. Ale v okamžiku, kdy se právo na vlast uzná, kdy Češi, česká vláda, česká společnost řeknou: „Ano, máte právo na vlast“, tak se otevírá Pandořina skřínka. Oni před těmi deseti, patnácti lety ze svých deklarací majetkový zájem vyndali, protože zjistili, že to je naprosto neprůchodné. Protože to byla situace, kdy viděli: „S tím se nikam nedostaneme, a když to budeme opakovat, tak nás to akorát bude připravovat o podporu. Ale když to přeformulujeme, tak „právo na vlast“ najednou bude vypadat jinak, může se vést úplně jiná debata, a pak se otevírá prostor pro další věci.“
V diplomacii je přece vždycky důležité vědět, že když se udělá jeden krok, tak jaký bude ten další. Když se udělá jeden ústupek, jaký bude další krok. Tam je potřeba počítat na dva, tři kroky dopředu, a ne prvoplánově říct: „Tak tohle vypadá celkem rozumně, beru.“ Tam se musí říct: „Dobře, a když tohle schválím, když na toto kývnu, co udělá můj partner, nebo oponent v druhém kroku?“ A toto v české reprezentaci naprosto chybí. A myslím, že krásný příklad je Havlova omluva z roku 1990, protože přesně na základě této omluvy se tady zaktivizovaly tyto sudetoněmecké struktury, a začaly říkat: „Tak konečně je tady rozumný prezident, který chápe. Chápe, co se nám stalo, a bude rozumět i našim nárokům.“
Martina: Já jsem si možná vzpomněla, jak se jmenoval ten komiksový film. Nebyl to Alois Nebel?
Petr Drulák: Ano, Alois Nebel.
Martina: Chvíli mi to trvalo.
Petr Drulák: A zase z hlediska filmařského je to fakt uděláno pěkně.
Martina: Je to počin.
Petr Drulák: Je to esteticky hezké, ale když se na to lidé dívají, tak co si z toho odnáší? Co si řeknou o těchto událostech? Takže to mi přijde – podobně jako Habermannův mlýn – dost nešťastné. Kdyby tady byla situace, že by tady skutečně byla větší pluralita, ale mně přijde, že v současné produkci převažuje tento antičeský pohled na věc. A samozřejmě, je to antibenešovské, ale znamená to antičeské.
Nevládky jako Paměť národa suplují výuku dějin a formují protičeský výklad odsunu
Martina: Říkáš, že nevíš, co se vlastně o této době ve školách učí. Abych pravdu řekla, tak nevím, přestože dějepis jsem u nás při vzdělávacím procesu syna měla na starosti já. Ale vzpomínám si, že jsme spolu asi čtyřikrát na každém stupni, nebo na jiné škole, pořád dělali Kelty, Sámovu říši, a…
Petr Drulák: Tak to je v pořádku, že se o tom děti něco dozvědí.
Martina: Ano, ale mám pocit, že jsme se nikdy příliš nedostali přes, řekněme, vrcholnou renesanci.
Petr Drulák: Ono je to totiž tak, že učitelé do toho často ani nejdou a že končí někde rokem 1945. Možná, že tam nějaký výklad je, ale nebezpečné je, že tuto mezeru často suplují nevládky. My tady máme řadu nevládek, které se zabývají vyučováním, a dokonce i historickým. Jsou tady prostě různí „Člověci v tísni“, „Paměť národa“ – to jsou nevládky, které jsou jednoznačně orientované.
Teď jsem zase viděl titulek, že Paměť národa financuje v Sudetech, někde na Karlovarsku, rekonstrukci nějakého kříže, který slouží k upomínce masakru z června 1945. A víc tam není. Přečetl jsem si celou zprávu, a víc jsem se nedozvěděl. A říkal jsem si: „Masakr v červnu 1945? Tak o co asi šlo? Bylo tam asi nějaké divoké vyřizování si účtů s kolaboranty, nebo možná s Němci, dokonce třeba i s nacisty? Nevím. Nevím o té situaci nic.“ Ale je to podáno tak, že v červnu 1945 se tady dělaly krutosti, a naštěstí je tady česká nevládka, která přispívá na to, aby tam byly památníky k těmto krutostem. Takže nevládky v tomto hrají docela velkou roli.
Martina: Novodobý pohled na Edvarda Beneše je velmi kritický, až stigmatizující.
Petr Drulák: Ano.
Relativizace dekretů by otevřela bitvu před soudy, a Němci by byli hloupí, kdyby toho nevyužili
Martina: Myslíš, že to povede k tomu, že dojde ke zpochybnění Benešových dekretů, a možná i jejich faktickému zrušení?
Petr Drulák: Nevím, čeho všeho jsme schopni. Já si dokážu představit, že dostatečně indoktrinovaná politická reprezentace prohlásí Benešovy dekrety – nebo dekrety prezidenta republiky – za nějaký zločinný akt, a přijme nějaký ústavní zákon, který bude říkat, že to je něco, co nepatří do českého systému. A pak se samozřejmě najednou otevírá bitva před soudy.
A co z toho soudy udělají? Můžeme tady mít ústavní zákon, nebo zákon, který nemá ústavní sílu, a ten projde naší soustavou, a když tam bude prezident jako je Petr Pavel, tak to samozřejmě podepíše. A teď si někteří sudetští Němci, kteří majetkové nároky – na rozdíl od toho, co říkají – stále ještě mají, řeknou: „Ale tento zákon možná trochu mění situaci“, a tak se to začne testovat před soudy. A pak bude záležet na tom, jak se na to bude dívat soudce, jak se na to bude dívat Ústavní soud. V okamžiku, kdy by politická reprezentace přistoupila na nějakou normu, která by relativizovala dekrety prezidenta republiky, tak tím se samozřejmě otevírá prostor, aby se tyto věci začaly rozbíjet. Aby se řeklo: „Aha, takže to bylo bezpráví – tak tam jsou nějaké otázky odškodnění, a další.“ Myslím, že to je velmi nebezpečné.
Samozřejmě fascinující na tom je, že to není pod tlakem německé vlády. Není to tak, že by německá vláda říkala: „Tohle musíte.“ Dokonce mi přijde, že německá vláda nemá vůbec zájem, aby se tyto věci otevíraly, ale že toto udělají samotní Češi. A v okamžiku, když by pak začali přijímat nějaké protiakce, když by řekli: „Aha, tento zákon jsme přijali, a teď, když vidíme, co s tím dělají soudy, tak musíme říct, že jsme to tak nemysleli.“ Takže by do toho začala vstupovat vláda, ale ta německá by říkala: „Podívejte se, tak když už máte tento zákon, tak přece nebudete diskriminovat naše občany. Jste v Evropské unii, a tam platí nějaká rovnost před zákonem.“
Já myslím, když se dívám na to, jak to tady matláme, že se toto klidně může stát, že v rámci nějakého morálního osvícení přijmou nesmyslný zákon, který bude inspirován různými Pitharty, a dalšími s tím, že se distancují od Beneše a všeho, co dělal. Tohoto zákona se pak zmocní advokáti a soudy, a začnou z toho vyvozovat důsledky, které ty, kteří pro tento zákon hlasovali, vůbec nenapadly, což je celkem pravděpodobné, protože když hlasují, tak je často vůbec nenapadá, jaké budou důsledky toho, pro co hlasují. A v té chvíli už se s tím nic neudělá, protože se řekne: „Jste součástí Evropy, a když přijmete zákon, tak to má nějaká pravidla, a má to nějaké důsledky.“ Takže si toto dokážu docela dobře představit. A sudetští Němci by byli hloupí, kdyby tohoto nevyužili.
Martina: Když se jim to nabízí.
Petr Drulák: Když jim to Češi takhle nabídnou.
Martina: Ale existuje tady námitka, že evropská integrace naší země činí tyto dekrety vlastně už zbytečnými a přežitými.
Petr Drulák: Tak tyto dekrety jsou výsledkem své doby, a myslím, že u toho je to potřeba nechat, a nechat je na pokoji. Nechat je na pokoji. Prostě ano, plnilo to nějakou historickou funkci, a následky té historické funkce trvají dodnes, a nechme je být. My jsme totiž měli s Němci velmi podobnou debatu o Mnichovské smlouvě. Měli jsme fakt docela velkou debatu na mezivládní úrovni, kdy se tehdy ještě československá reprezentace snažila na Němcích vynutit, aby v deklaracích, ve společných dokumentech uznali neplatnost Mnichovské smlouvy od samého počátku. Tomu se říká ex tunc.
A Němci vysvětlovali, že je to pro ně obrovský problém, protože na základě Mnichovské smlouvy vznikly určité vztahy – majetkové, rodinné, a další – a když si tímhle způsobem Mnichovská smlouva zneplatní, tak se některé tyto vztahy ocitnou ve vakuu, a může to mít dopad do současnosti. Takže jsme toto s nimi nevyjednali, takže tam byla neplatnost od chvíle okupace, kdy sami Němci Mnichovskou smlouvu porušili březnovou okupací v roce 1939. Takže si myslím, že tyto staré dokumenty, nebo dokumenty, které ve své době byly klíčovými dokumenty, o které se opírá řada právních vztahů, je potřeba nechat na pokoji, nesnažit se je nějak revidovat: „Toto je součást naší historie, našich dějin a nebudeme to otvírat.“ No a přesně na tomto se vlády dohodly v roce 1997 podle mě moudrou deklarací. Ale útokem na Beneše se tyto věci relativizují, a každý, kdo je opatrný, tam musí vidět, že se tím otevírá prostor nároků, které nechceme.
V myšlenkovém podhoubí AfD se najdou proudy velkoněmeckého šovinismu
Martina: My jsme se teď stále bavili o možných, případných, nebo skutečných nárocích a ambicích sudetoněmeckého Landsmannschaftu, ale v našem tisku se můžeme dočíst, že dekrety tematizuje i německá Alternativa pro Německo. Tedy, že AfD celkově zpochybňuje konec války jako osvobození Německa, vidí ho jako absolutní porážku, a klade důraz na německé oběti konce války. A do těchto obětí počítá i sudetské Němce. Je tomu skutečně tak? Je tato rétorika takto jednoznačná? Protože pak by tento problém pro nás nepředstavoval jenom Landsmannschaft?
Petr Drulák: Tak určitě jsou v AfD proudy, které jsou na těchto pozicích. Já jsem se díval před posledními německými volbami na jejich předvolební program, a nenašel jsem tam věci, které by pro nás byly nějakým způsobem nebezpečné. Ale na druhou stranu je potřeba si jasně říci, že v myšlenkovém podhoubí AfD, a mezi některými jejími představiteli, se jistě najdou lidé, kteří půjdou směrem – řekl bych – velkoněmeckého šovinismu. Ale je na této straně, aby ukázala, jak se s tímto vypořádává.
Já bych v tomto nechával určitou otevřenost, že se díváme na to, jakým způsobem se vypořádávají s nelehkou německou minulostí, a jestli chtějí skutečně přejít k apologetice toho 20. století. Protože v tu chvíli by samozřejmě byla takováto síla jedním z velkých nepřátel pro jakoukoli sebevědomou, nebo aspoň normální českou reprezentaci. Ale nemyslím si, že bychom v této chvíli mohli říct, že toto je pozice AfD, a že takto to tam mají. Myslím, že je tam víc hlasů, a tyto hlasy zatím za tu AfD nemluví.
Čeští Němci se nedokázali smířit s kulturním a ekonomickým vzestupem českého národa
Martina: Když se zeptám jednoho historika, kde jsou kořeny soužití Čechů a Němců, a problémů soužití Čechů a Němců, tak mi jeden řekne: „Musíš se podívat na Haličskou řež.“ Když se zeptám jiného, tak říká: „To byla bitva na Bílé hoře, tehdy začalo docházet ke germanizaci naší země. České národní obrození reagovalo v 19. století právě na jazykovou a politickou nerovnost. A to, že jsme si v rámci Rakousko-Uherska nedokázali, navzdory našim úspěchům, našemu průmyslu a produktivitě, vyjednat třeba soustátí, jako to zvládly Uhry.“ Kde ty vidíš kořeny problematického soužití a třeba i germanizace?
Petr Drulák: Tak myslím, že toto soužití od začátku neslo napětí. To znamená druhá polovina 13. století, když přemyslovští králové zvou německé osadníky, a o pár desetiletí později na to reaguje Dalimil, a mluví o tom, jaký je to tady problém. Takže to už máme v Dalimilově kronice.
Martina: Ale velkou emfyteutickou kolonizaci vnímal Bruno ze Schauenburku jako velké požehnání pro nezalidněnou českou zemi.
Petr Drulák: To je pohled z druhé strany. Ale vždy můžeme najít milníky. Nemůžeme zase toto soužití redukovat jenom na nějaké útrapy, zločiny – do určité míry to bylo i produktivní. Ale když se podíváme do moderních dějin, tak já vlastně vidím klíč, nebo hlavní problém ve druhé polovině 19. století, kdy se Němci, čeští Němci, Němci, kteří žili na území Českého království, v podstatě velmi těžko vyrovnávali – a nedokázali se vyrovnat – se vzestupem českého národa, a to s ekonomickým a kulturním. Protože druhá polovina 19. století je skutečně obrovský ekonomický a kulturní vzestup.
Martina: České národní obrození.
Petr Drulák: Ano, a že se podařilo a že se Češi najednou stali vlastníky, stali se nositeli kultury, najednou měli své instituce, univerzitu. Oni tady byli vždycky menšinou, ale zjistili, že jsou menšinou, ke které většina úplně nevzhlíží a která ji vidí v podstatě jako rovnocennou, a v něčem možná i méně zdatnou. A to u nich vyvolalo v podstatě obranný reflex, a proto ve Vídni blokovali jakékoliv úsilí o uznání českých politických nároků, a o nějaké normální vyrovnání, kterého se třeba domohli Maďaři. To, že se toho nedomohli Češi, je do velké míry prací právě českých Němců, a to obrovským způsobem zatížilo vzájemné soužití.
A samozřejmě první světová válka také nepomohla, protože tam byly taky momenty teroru, antičeského teroru, který se nedá srovnat s nacistickým, ale i tak byla spousta lidí odsouzena třeba k smrti. Ne vždycky byl tento rozsudek vykonán, ale třeba Rašín byl v cele a čekal na popravu. A pak přichází první republika, která – jak to říkají sudetští Němci – nebyla jejich státem. Cítili se tam jako druhořadí občané. Oni byli zvyklí na to, že Češi jsou v království druhořadí občané, a najednou měli být druhořadí občané oni, takže je to od začátku nastavilo k určitému vztahu k Československu, který byl nepřátelský.
A to se týkalo nejenom nacistů, to se týkalo i sociálních demokratů. Dneska je vyzdvihována postava Wenzela Jaksche, jako kdyby to byl nějaký bůhvíjaký přítel Československa. To byl člověk, který v podstatě velmi tvrdě soupeřil s Benešem, a toto soupeření nebylo jenom osobní, i když tam byly i osobní věci, ale bylo to právě o to, že nepřijal Československo. Nikdy ho vlastně nepřijal.
První republika měla vzorovou menšinovou politiku, ale očekávání sudetských Němců splnit nemohla
Martina: Mohli bychom se samozřejmě vydat na stezku „co by kdyby“, zda bylo možné rakouskou monarchii reformovat tak, aby bylo zabráněno napětí, radikalizaci vztahů. Můžeme se také bavit o tom, do jaké míry byla první republika schopna integrovat německé obyvatelstvo, nebo jestli ho v tu chvíli použila z hlediska vzniku nového českého státu. Jak to hodnotíš ty?
Petr Drulák: Samozřejmě první republika nikdy nemohla vyhovět očekáváním, která měli, protože tato očekávání nebyla slučitelná se společným státem, se společným státem, kde by vedoucí složkou nebyli oni. V tom byl problém. Ale první republika se snažila jít vstříc, měla menšinovou politiku, která je dodnes považována za vzorovou, zejména ve srovnání s ostatními středoevropskými státy. Němci měli politické zastoupení, dokonce se i účastnili vlády. Ale to, co požadovali, to jim samozřejmě první republika poskytnout nemohla.
Samozřejmě tam také byla otázka vzniku hranic. Hranice první republiky se neopíraly o sebeurčení národů, protože pokud by se opíraly, tak by tam prostě Sudety nebyly. Pokud by to byla čistě jazyková hranice, tak by tam nebyly, a tento útvar by vypadal jinak. Z hlediska strategického by to bylo mnohem problematičtější. Možná, že velký úspěch našich vyjednavačů ve Versailles byl jeden z důvodů toho, že pak se republika potýkala s problémy, které o 20 let později už ani nedokázala řešit.
Na druhou stranu, srovnejme první republiku s osudy dalších menších evropských států ve 30. letech. Kdo se s tím dokázal vypořádat? Tam můžeme s naprosto absolutní jistotou říct, že nikdo, nikdo z toho nevyšel dobře. Takže já bych odkázal na tragiku českých dějin, s níž se naši předchůdci museli vyrovnávat, a někteří se vyrovnávali lépe, někteří hůře, a myslím, že z tohoto hlediska je Beneš naprosto výjimečný. On se s tím vyrovnával způsobem, který je pro každého příkladem, a od té doby jsme neměli politika, který by byl s Benešem srovnatelný.
Národní stát je základ, ale bez středoevropské konfederace se neobejdeme
Martina: Pokud bychom měli hledat nějaké poučení z krizového vývoje, poučení z mnohdy komplikovaného soužití česko-německého, viděl bys ho spíše v potřebě silného národního státu? Nebo naopak v integraci do nadnárodních struktur?
Petr Drulák: Já si myslím, že základem evropského uspořádání by měl být národní stát. Ale národní stát nemůže existovat sám. To znamená, že pokud se nějak chceme udržet ve středoevropském prostoru, tak se musíme propojovat cestou možná nějaké konfederace. Ale nikoliv bruselskou cestou, protože bruselská cesta ukázala, a dneska se to ukazuje každý den, že to je slepá ulička a že nás vede spíše do záhuby. To znamená, národní stát je určitě základní blok, ale nemůže zůstat jen u toho. To znamená, že skutečně musíme se sousedy hledat shodu, umět se sdružovat, a to třeba spíše cestou konfederace než federace. Je to na úrovni středoevropské spolupráce, kde je v podunajském prostoru i německý prvek v podobě Rakouska.
Když vidíme různé provokace, které jsou často více české než německé, tak by asi byla chyba přecházet do nějakého úplného odmítání všeho německého. Abychom se za několik desetiletí nedostali do stejné pozice, jako jsme dneska s Ruskem, tedy odmítání všeho ruského, což je naprosto reflexivní a hloupé. Ale myslím, že pokud skutečně budou pokračovat příznivci dekonstrukce českých dějin tímto způsobem, tak to nakonec vyvolá protireakci, která bude stoprocentně antiněmecká, a to pro střední Evropu také není dobré.
Středoevropské soužití znamená mít nějaký zdravý, normální vztah s Němci. Řekl bych, že české politické reprezentace v devadesátých letech – snad s výjimkou právě Václava Havla a Petra Pitharta – šly touto cestou, tedy, že se o to pokoušely, a daly nějaké základy pro česko-německé politické soužití, které není špatné. A opět připomínám, že to, co se dneska děje, nevychází z Berlína, možná to ani tolik nevychází z Mnichova, ale vychází to skutečně od nás.
Martina: Petře Druláku, já ti moc děkuji za historický pohled a současný nadhled. Děkuji mnohokrát.
Celý rozhovor s Petrem Drulákem o sudetoněmeckém Landsmannschaftu, Benešových dekretech, česko-německých vztazích a historické politice si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
