„Není jednodušší způsob, jak zkazit mládež, je naučit je obdivovat ty, kteří myslí jim podobně než ty, kteří myslí jinak.“ Tento výrok německého filozofa Friedricha Nietzscheho velmi přesně uvozuje skutečnost, že mládež je produktem, nebo možná lépe řečeno, výsledkem společnosti. Co tedy dnešní mladí vypovídají o nás samotných? Každá přicházející generace s sebou přináší jiné hodnotové vzorce, jiné způsoby řešení situací, jiné vědomí vlastního místa ve společnosti. Jaké hodnoty jim tedy předáváme my, když dříve neoddiskutovatelné kategorie, či pojmy, jako krása, láska, pravda, lež, spravedlnost, jsou předmětem relativizace, a někdy úplného vyprázdnění, nebo záměny. Jsou generační proměny, ve kterých žijeme, neprostupnější, než dříve? To jsou jen některé otázky, na které budeme dnes hledat odpovědi.
Mým hostem je docent sociologie Petr Sak, který se dlouhá léta zabýval zkoumáním generací, hodnotové orientace, a životních cílů mladých, a také vývojem společností. Pracoval v Ústavu bezpečnostní vědy a celoživotního vzdělávání Policejní akademie České republiky, ale především působil jako pedagog. Je autor řady knih, Jen na ukázku: Člověk a vzdělání v informační společnosti, Mládež na křižovatce, a jeho nejnovější knihou je Člověk a realita, společnost, moc a spiritualita ve 21. století. To všechno je docent Petr Sak. Jsem moc ráda, že jste tady, vítejte.
Petr Sak: Dobrý den, děkuju za pozvání, a zdravím všechny posluchače.
Martina: Já vám za naše posluchače děkuji, a pojďme se podívat na vaše výsledky dlouholetých, desítky let trvajících srovnávacích prací, které jste věnoval už od předlistopadových časů až po současnost mládeži. Řekněte mi, když se podíváte na všechny ty generace – pak si řekneme, které to jsou – mění se, z hlediska vašeho pozorování, mládež nějak skokově? Je to skutečně velká změna? Nebo na konci dne, a na konci vašich výzkumů, zjistíme, že mladí jsou prostě mladí?
Petr Sak: Tak tam se promítá více procesů, a to, že člověk biologicky a psychicky zraje, ale promítá se tam i změna společnosti. Takže někdy je to i skokově, někdy je to plíživé. Já bych se ještě zmínil o tom, jak jsem se dostal k výzkumu mládeže. Nebylo to tak, že bych si dal za životní cíl zkoumat mládež, ale tak, jako ve všech ostatních věcech, život, osud, přede mne postavil úkol, a já jsem ho řešil. V roce 68 jsem se silně angažoval ve studentském hnutí, a po srpnu 68 to vypadalo, že budu mít velké problémy…
Martina: Ale objevil se pan Disman…
Petr Sak: Ano, přesně tak. Ale neobjevil se, s tím jsem spolupracoval, a ten mi vyjednal u profesora Kahudy aspiranturu ze sociologie, se specializací sociologie mládeže. A tak jsem začal se zabývat sociologií mládeže, nejdříve po boku profesora Kahudy, dříve ministra školství a kultury, a potom na řadě pracovišť sám.
Martina: Musím říct, že vám závidím, protože jste byl u zrodu jedinečného projektu, protože Bioenergetická laboratoř profesora Kahudy je pojmem. Tento člověk zkrátka předběhl čas.
Petr Sak: To tam vzniklo jako vedlejší produkt. Profesor Kahuda se zabýval sociálním a mentálním zráním, prováděli jsme výzkum inteligence českých dětí ve věku 10 až 15 let, jezdili jsme po celé republice, a profesor Kahuda při zpracování výsledků, poprvé – na rozdíl od zavedených psychologů – zavedl kategorii „čas“, a tím, jak se zabýval vztahem času a inteligence, tak mu z toho najednou začaly vycházet neznámé věci, a to ho dovedlo k psychotronice.
Studenti se rozhořčeně pustili do debaty, sotva zpochybnil jejich představu o pokroku
Martina: Říkáte „čas“ jako kategorie, nebo jako proměnná. My jsme si zvykli vnímat pohyb v čase jako pokrok, ve smyslu, že co je dnes, je určitě lepší, než bylo včera. Když se podíváte na vývoj člověka, notabene mladých, dá se pod toto vnímání času jako pokroku podepsat, nebo tady neexistuje přímá úměra? A je možné říct, že to, co je dnes, nemusí být nutně lepší než to, co bylo včera? Obrazně řečeno.
Petr Sak: Já jsem u studentů s překvapením zjistil, že nevidí rozdíl mezi změnou a pokrokem, tedy si mysleli, že všechno, co je nové, co nově přichází, je pokrokové. A velmi se divili, když jsem jim to vysvětlil. Například, se studenty byl vždycky největší problém přivést je k diskusi. A když se mi to nedařilo, tak jsem měl obezličku, berličku, tedy, že jsem prohlásil, že homosexualita je deviace. To se hned všichni probrali, a začala bouřlivá diskuze, a začali mi říkat, že je to pokrok. Takže jsem jim na tomto příkladu ukázal, že změna neznamená nutně pokrok.
Martina: Na příkladu homosexuality? Nebo to bylo jenom něco, co je mělo přivést do diskuze?
Petr Sak: Na příkladu současné homosexuality, kdy je homosexualita módní, ale to vůbec neznamená, že to je pokrokové. Prostě to je deviace. Také homosexualita není ani pravicová, ani levicová, je to prostě deviace.
Martina: Když mluvíte o tom, že studenti nedokážou cítit a vnímat rozdíl mezi změnou a pokrokem, tak si myslím, že se asi to netýká jenom mladých, protože pokud si vzpomenu na volební program amerického prezidenta Baracka Obamy, tak to bylo jedno jediné slovo, „změna“. Všichni volili změnu.
Petr Sak: Ano.
Martina: Takže teď se vlastně dostávám k tomu, co jsem říkala v úvodu. Co stav dnešní mládeže – my se pak dostaneme k tomu, v jakém se vynachází stavu, v jaké je kondici – vypovídá o nás samotných? O společnosti, o těch, kteří měli předávat hodnoty?
Petr Sak: Vy jste začínala tím, jak společnost determinuje mládež, ale je to trochu složitější. To, co říkáte vy, to bylo dřívější pojetí socializace, tedy, že mládež je nový článek společnosti. Ale přišlo se na to, že mládež je přeci jenom také subjekt, a do společenských procesů a sociálních jevů vstupuje právě jako subjekt: Tedy něco akceptuje, něco zvnitřní, něco nezvnitřní, a v důsledku toho může probíhat změna, to znamená, že nereprodukuje společnost úplně stejně.
Podobně je to u současných generací. Kdyby reprodukovaly ty generace, které tady fungovaly před rokem 89, tak by společnost vypadala jinak, ale ony zvnitřnily to horší. Současná, už střední a mladá generace, tak jsou kvalitou – a uvedl bych řadu oblastí, ve kterých jsou horší – jsou prostě horší.
Martina: Proč?
Petr Sak: Především mi na nich chybí to, nejsou schopní kritického myšlení, nejsou schopní vytvářet si vlastní názory, a jenom mechanicky přebírají to, co je jim předkládáno. Když vidí na sociálních sítích nějaké tvrzení, a má to x tisíc lajků, tak se nezamýšlí, jestli je to pravdivé, protože tomu přece tisíce lidí dalo lajk. A to byl největší úkol, když jsem ještě přednášel, naučit během semestru studenty myslet.
V devadesátých letech se hodnoty převrátily, majetek stoupl a pravda i poznání klesly
Martina: Mají k tomu všichni abilitu? Nebo zkrátka někteří tomu, aby každou věc rozcupovali ze všech stran, a třeba možná i a priori nesouhlasili, a našli si složitě svou vlastní cestu, zkrátka v současné době nemají schopnosti? Nebo otevřenost, vstřícnost? Je to tak? Nebo není?
Petr Sak: Samozřejmě, že i když ta generace má něco společného, tak je tam velká diferenciace. A to, co říkáte, bych viděl jako Gaussovo rozložení, tedy, že nejčetnější jsou ti, kteří mají ke kritickému myšlení průměrný přístup. A pak jsou na obou stranách četnosti těch, kteří jsou na to extrémně vybaveni, a na opačné straně jsou ti, které to naopak vůbec nezajímá. A do toho vstupuje hédonistický způsob života. Už v devadesátých letech generace, kterou já nazývám transformační, převáděla společnost do jiného hodnotového systému, to znamená, že společnost posunula směrem k vyšší hodnotě majetku, valorizace hodnoty majetku, a devalorizace, snížení významu, pravdy a poznání.
Martina: Pane docente Petře Saku, vy jste teď řekl, že převažuje hédonismus. To mi připomnělo francouzského filozofa Gilla Lipovetského, který ve své knize Věk prázdnoty popisuje toto období, jako období, kde převažuje právě hédonismus, sobectví, zážitkový průmysl. Ale říká se, že děti se vychovávají příkladem. Znamená to, že to okoukali od nás?
Petr Sak: Samozřejmě. Já bych tedy připomněl jednu příhodu z Příčov. Jeden mladý člověk, velmi alternativní, kritický, tak tam z pódia pronesl tezi: „Proč by se staří měli zabývat mladými, kteří jsou hrozní.“ Mě to vytočilo, tak jsem na to šel reagovat, a říkal jsem: „Ale ty mladé nepřivezli z Marsu. Ty my jsme je tady vychovali, to je naše odpovědnost.“
Mladí vidí, že se nikdy nezmůžou na vlastní bydlení, a jak chtít rodinu bez bytu?
Martina: To je velmi důležitý postřeh, a já musím se přiznat, že já jsem dřív byla k mládeži velmi kritická, ale čím dál tím víc k ní přistupuji až s určitou lítostí nad tím, jak to nemají snadné. Protože jsou v mladém, nezralém věku, vystaveni tolika pokušením bez zkušeností, takže vyznat se v tomto světě musí být velmi těžké. Přidal byste se k tomu, že to vlastně mají těžší, než kdy dřív?
Petr Sak: Já bych byl ještě tvrdší, já bych řekl, že staré generace jsou ve vztahu k mládeži až zločinci. Protože to, co jim tady nastolili – oni si to mladí neuvědomují, ale kdyby byli schopní kritické reflexe celé situace – tak za to by museli obviňovat staré generace, které údajně dělaly listopad 89. Oni sice dělali Listopad v roli užitečných idiotů, ale přesto za to nějakou odpovědnost mají, a spousta z nich si do dneška neuvědomuje, že byli užiteční idioti. Ale vezměte si třeba jenom bytový problém, a jak jsou na tom dneska mladí lidé s bydlením. Vezměte si natalitu, porodnost.
Martina: Někdy jsou to spojené nádoby – možná, a je tam ještě spousta dalších vlivů.
Petr Sak: Ano. Je tam jednak hodnota, životní styl, ale důležité jsou existenční podmínky, a oni vidí, že se nikdy nezmůžou na vlastní bydlení. A jak mít rodinu bez bytu?
Martina: A to samozřejmě vzbuzuje mezigenerační antagonismus. Vzpomeňme si, že v Británii se tomu říkalo střet bejbíků a mileniálů, což byly generace, které těm starším vyčítali, že oni mají byty, a měli práci, a teď drží několik bytů, a oni ti mladší nemají kde bydlet. Řekněte mi: Kudy z toho může vést cesta? Protože, jak se říká, příkopy, které jsou mezi generacemi, se spíš stále více hloubí, než aby se zavážely zeminou pochopení.
Petr Sak: Jsem dosti pesimistický. Já jsem v roce 91 působil v Institutu dětí a mládeže, a znal jsem se s tehdejším ředitelem pražského Domu dětí a mládeže, který byl rehabilitován, protože byl v normalizaci vyloučen ze strany, a působil jako úředník na bytové správě. A ten odešel z funkce ředitele, a šel se věnovat nemovitostem, a říkal: „Zdravotnictví se zhroutí, a já musím mít peníze na to, abych se léčil ve Švýcarsku.“ Takže to je případ jednoho člověka, ale to byl proces, to byl trend. Byty se zprivatizovaly pro to, že úředníci si tehdy nemovitosti skoupili za laciné peníze. A do toho už vstupoval zahraniční kapitál.
U nás tyto zásadní věci nevyřešíme v rámci jenom naší společnosti, našeho státu, protože jsme kolonie. Podstatné věci tady neřeší současná politická reprezentace, protože to jsou spíše loutky, které vykonávají to, co mají. Když si vezmeme třeba v současné době zbrojení. Zbrojit vůbec není potřeba. Naopak je příčinnost otočená, to znamená, že je snaha vyvolat válečné běsnění, případně i válku, aby se mohlo zbrojit, protože to je zase další cesta, jak běžné občany připravovat o peníze.
Influencer bez diplomu dostal státní grant na dějiny a profesoři před ním ze strachu couvali
Martina: Pane docente, nakousli jsme beznaděj, co se týká bytové otázky pro mladé lidi. Teď jste zabrousil do vod zbrojení, a to mi otevírá směrem k mladým celé pole otázek. Protože my, jakožto rodiče, na ně máme vliv – doufejme – do určitého věku, a pak v současné době technologií a neustálého života online, a krátkých reelů na Tik Toku tak trochu moc nad jejím směřováním ztrácíme. Řekněte mi, kdo jí přebírá, a co, jim, podle vašeho pozorování, implementuje do hlavy?
Petr Sak: Já bych to zase uvedl na příkladu: Jedna studijní skupina mi začala povídat o úžasném influencerovi, který má přezdívku Kovy. Já jsem ho neznal, ale vyjádřil jsem určitou pochybnost, že je tak vzdělaný, jak ho líčí, a do příští přednášky jsem si prostudoval věci s ním související, a potvrdilo se to, co jsem říkal: On vytvářel dojem, že vystudoval v Praze, ale nevystudoval, neměl vysokoškolské vzdělání, ale ministerstvo školství mu dalo grant na výzkum historie. A tento výzkum byl naprosto nesmyslný, infantilní, a středoškolští profesoři ve strachu uhýbali před výsledky tohoto diletanta a slibovali, že historii budou učit tak, jak si to on, tedy vystřihovat z papíru, a takovéto věci. Čili, přes sociální sítě jsou zavalovány naprosto povrchní, fiktivní realitou. My žijeme ve společnosti, kde si v komunikaci neříkáme výpovědi o realitě, ale o fiktivní realitě, o tom, co se říká.
Uvedu to opět na příkladu: Místopředseda Hospodářské komory Radek Špicar pronesl větu: „Před Listopadem nic nebylo“, a nikdo mu neoponoval, a naopak se to běžně říká. Ale to je naprostý nesmysl. Třeba kdybych to ukázal jenom na konzumaci masa, tak v dnešní době člověk sní o deset kilo masa ročně méně než v osmdesátých letech. A když bychom se podívali, co všechno se vyrábělo, tak je to naprostý nesmysl. Ale říká se to.
O roce 68 studenti nevědí nic a se svými rodiči ani prarodiči se o něm vůbec nebaví
Martina: Chápu, že to zní líbivě, ale nevím, jestli to tak úplně myslel, nebo je to jenom trestuhodné zjednodušení a černobílé vidění. Ale v každém případě by asi bylo dobré připustit, že se tady vybudovala určitá dálniční síť, že se vybudovala Vltavská kaskáda, že se za dva roky v Řeži postavil malý jaderný reaktor. Ale nechci, aby to vypadalo, že adorujeme minulé, a pohrdáme tím současným – to vůbec ne. Ale spíš by mě zajímalo, jestli mladí mají šanci na tyto věci nazřít, nebo se k nim skrze zjednodušené vidění, a krátké výkřiky zkrátka dostává tak dvojrozměrné vidění světa, že je to nutně musí determinovat?
Petr Sak: Mají to velice obtížné. Když jsme se bavili o roce 68, a oni nevěděli buď nic, nebo nesmysly, tak jsem si uvědomil, že od současného časového bodu do roku 68 uplynula stejná doba, jako od roku 68 před první světovou válku do Rakouska-Uherska, a musel jsem si přiznat, že: „Co já o této době vím.“ A také mě překvapilo, když jsem se studentů ptal, jestli mluví se svými rodiči a prarodiči o roku 68, a o roku 89, a ani jeden nezvedl ruku. Oni se o tom se svými rodiči prarodiči nebaví, tak jak se mají tyto věci dozvědět? Protože prostřednictvím médií a ze sociálních sítí se jim cpe fiktivní realita, něco, co není pravda.
Martina: Řekněte mi, proč, co je to za účel, a kdo vytváří tuto fiktivní realitu? Já jim rozumím, že někdy raději žijí ve svých nereálných světech, než v hmotném světě, který v sobě obsahuje odmítnutí, neúspěchy, úspěchy, zkrátka je to neustálá sinusoida, a ve vysněném, v imaginárním světě to mají pod kontrolou. Proč se to děje? Máte na to nějaké vysvětlení?
Petr Sak: Ukážu to na velice jednoduchém příkladu. Vezměme si pravěkého člověka. Kdyby viděl realitu, která neexistuje, kdyby mířil nikoli na skutečného jelena, ale na fiktivního jelena, tak by umřel hlady. Jestliže máme v hlavě fiktivní realitu, tak nemáme šanci realitu měnit.
A generace, které jsou nadupané fiktivní realitou, jsou pro mocenskou elitu dokonalé. Já jsem kdesi napsal motto: „Dokonalým otrokem je ten, který si myslí, že je svobodný, a je ochoten za tuto společnost, která mu dává tuto svobodu, položit život.“ Oni si myslí, že mají pravdu, že jsou svobodní, ale všechno je fiktivní. Všechno je fiktivní. A proto se to do nich hustí, protože nemohou reagovat na skutečnost, když skutečnost neznají.
Kolem roku 2000 se během jediné generace zlomila epocha a čtenářství se zhroutilo
Martina: Vy nesouhlasíte s ustáleným dělením generací na X, Y, Z, protože říkáte, že jsou to sociologické kýče, že jde o terminologii amerických sociologů, což je nekompatibilní s naším historickým a politickým vývojem. A proto jste začal dělit generace, na základě svých desetiletí trvajících výzkumů, podle důležitých událostí, které tu kterou generaci ovlivnily. A proto máte budovatelskou, to jsou poválečná léta, a pak – jestli si to dobře pamatuji – normalizační, to je po roce 68, a pak transformační, to je po roce 89…
Petr Sak: Ještě jste vynechala „reformní“.
Martina: Reformní, ta byla kde, prosím?
Petr Sak: Šedesátá léta.
Martina: Šedesátá léta, reformní, ano, jak to popsal Zdeněk Mahler, to byla doba, která byla barevná, měla vizi. A pak tedy transformační. A té současné říkáte – nevím od kdy přesně ji datujete – „rozmazaná“
Petr Sak: Rozmazaná, ano.
Martina: Od kdy ji datujete? Kdy tato generace začala být takováto, podle vás?
Petr Sak: Hlavně bych upozornil, že kolem roku 2000 začala další část řetězce generací, protože generace před rokem 2000, a po roce 2000 nelze srovnávat, a to v důsledku digitálních technologií. To všechno se naprosto změnilo. A došlo také k historicky neopakovatelnému fenoménu, kdy došlo ke změně epochy, a to z epochy gramotné kultury, na epochu kyberkultury, a to se událo v rámci jedné generace.
A tady v roce 2000 stály proti sobě dvě generace, stará generace, která byla vyhraněnou generací gramotné kultury. Žádná generace nečetla tolik, a nebyla tak sečtělá, jako staří této generace v roce 2000. To byl Klub přátel poezie, kdy vycházely knihy poezie v nákladu 150 000 výtisků, a tak dále. A vedle nich byla mladá generace, transformační generace, která už nečetla. Někdo mi samozřejmě může říct, že něco čtou. Tak jistě, někdy něco přečtou, ale podle mých výzkumů, kdy jsem to zkoumal dvěma metodikami, je propad čtenosti dramatický.
A když jsem se zeptal ve třídě, kdo přečetl něco od Dostojevského, kdo přečetl něco od Tolstého, něco z francouzské literatury, tak nikdo nic nepřečetl. Jednou se přihlásila studentka, která všechno četla, a pak se ukázalo, že je to Kazaška.
Martina: To je důležitá poznámka. To znamená, že nečteme my? Nečte západní kultura?
Petr Sak: Tak na základě výsledků to můžu tvrdit o české kultuře, a hypoteticky bych řekl, že je to západní kultura, a to v souvislosti s digitalizací.
Martina: Pane docente, vy jste teď zmínil, že během jedné generace došlo k obrovské změně, kdy se to zlomilo v jedné generaci. Řekněte mi, je člověk – se svým vnímáním, se svými kognitivními schopnostmi – konstruován na to, zvládnout a obsáhnout takovouto změnu?
Petr Sak: Myslím, že to bylo obrovsky náročné, že to zvládali obtížně. Ale pak se běžně říkalo, že stará generace neovládá digitální technologie, počítače, je negramotná. Ale už kolem toho roku 2005 velká část šedesátiletých, a dokonce i sedmdesátiletých, tyto technologie využívala, a dalo by se říct, že jejich život to možná změnilo ještě výrazněji, než u mladých, protože sedmdesátník, který má špatné kyčle, ale dobrou hlavu, mohl dál zůstat aktivní díky virtuálnímu kyberprostoru.
Nadměrné technologie poškozují i neurony a nestimulovaná inteligence se v dětství snižuje nenávratně
Martina: Neurovědec Manfred Spitzer, například ve svých knihách Digitální demence, nebo Kybernemoc, dospívá k závěru, že přemíra technologií de facto devastuje osobnost mladého člověka, a jeho schopnost orientovat se ve světě, rozumět mu, a dá se říci, nebýt příliš důvěřivý, a nenasednout na každou informaci, která získává jeho zájem jenom četností výskytu. Souhlasíte s tím? Nebo je to zase trošičku zjednodušené, černobílé vidění,
Petr Sak: Je to pravdivé a dokonce se z výzkumů – a to tedy není z mých výzkumů, já nejsem neurovědec – se ukazuje, že člověk strádá nejen psychicky, že je psychicky poškozován, ale že jsou poškozovány i jeho neurony nadměrným používáním. A domnívám se – a samozřejmě nejsem sám – že to nyní nápor umělé inteligence ještě prohlubuje. Umělá inteligence je jistě v řadě oblastí přínosem, ale dobře to vystihuje slogan: „Umělá inteligence je čím dál inteligentnější, a člověk čím dál hloupější.“ Protože stejně jako u svalů – které, když se nepoužívají, tak atrofují – když se nepoužívá myšlení, tak se nerozvíjí, a zakrňuje. A dokonce Vygotskij a Piaget, kteří se zabývali rozvojem inteligence, zjistili, že pokud nejsou v nejútlejším mládí stimulovány myšlenkové operace, tak se inteligence nenávratně snižuje.
Martina: My jsme se těmto dopadům věnovali poměrně zevrubně s profesorem Martinem Stránským, neurologem, a pokud vím, tak někteří pedagogové dokonce naše rozhovory pouštěli na svých hodinách studentům. Ale asi jsem své kritické myšlení už trochu přehnala. Protože když jsem zaregistrovala momentální tažení, které by ve výsledku mělo velmi omezit přístup mladých lidí k sociálním sítím a k internetu, mobilu, tak přesto, že toto razím už dlouhá léta – a mohla jsem to zatím uplatnit maximálně ve své rodině – jsem najednou zjistila, že jsem ve střehu. Protože co když tím děti naprosto vydáme do rukou mainstreamových médií? Protože si najednou nebudou moct poslechnout i jiné názory, které jsou ve společnosti zapovězeny, a dopředu diskvalifikovány. Neuslyší polemiku o migraci, Ukrajině, Trumpovi, Fialovi, a uslyší jen to, co mají. Otázkou samozřejmě je, zda by si na sítích podobná témata hledaly, ale to už nechme otevřeno. Není toto také určité nebezpečí?
Petr Sak: Přiznám se, že jsem s tímto zákazem v rozpacích. Nemám vyhraněný názor, protože většinou takovéto zákazy nebyly jednoznačně pozitivní, ať se to týkalo čehokoliv. Ale dospívající je velmi obtížné usměrnit. Já to znám z vlastní rodiny. Moje vnučka není fanatik, který by byl pořád na internetu, ale přece jenom to také používá víc, než bych si představoval, a mám takovou legrační historku: Byli jsme domluvení na procházce, ale protože den předtím s sebou měla mobil, tak já jsem řekl: „Ale půjdu na procházku jenom tehdy, když necháš mobil doma.“ A ona říkala: „Ne.“ „Tak nepůjdeme.“ Ale protože jsme byli domluvení, že se na procházce budeme bavit o Pražském jaru, tak si to po chvíli rozmyslela, a říká: „Tak já ho nechám doma.“ Ale je to náročné.
Martina: Pane docente Petře Saku, já vám velmi děkuji, že pozorujete mládež, pozorujete naše děti, a rozhodně nad nimi nelámete hůl, ale snažíte se svým výzkumem pomáhat k tomu, abychom generacím kolem nás porozuměli my všichni. Díky moc.
Petr Sak: Já děkuji, že jsem měl možnost vyjádřit se tady k tak aktuálním a zásadním otázkám. Ovšem já už bohužel jenom pozoruju, a už nemám síly na to, abych ve společnosti něco měnil.
Celý rozhovor s docentem Petrem Sakem o proměnách generací, kritickém myšlení mladých a vlivu digitálních technologií a umělé inteligence si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Text
Přehrát
Text
Přehrát
