V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout osobnost Františka Palackého, který vyzýval vládu aby decentralizovala.
Jednak bych začal tím, že bychom si všichni měli připomenout Františka Palackého, protože to byla významná osobnost evropského formátu, podobně jako někteří jeho nástupci. Byl to člověk vážený nejenom v Rakousku a v Paříži, ale po celé tehdy vzdělané Evropě.
František Palacký byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze.
Když si představím některého současného českého politika, který by ho měl nahradit, tak je to hluboko pod prahem intelektuální způsobnosti. Palacký byl zajímavý člověk už svým původem z Valašska nebo okolo Valašska, které bylo protestanské. Také proto studoval v Prešpurku, protože tam bylo protestantské gymnázium, ale hlavně se velmi brzy objevil jako schopný politik, který měl i sílu svoje politické názory prosadit.
Palacký a Masaryk…
A tady byla doba 1848, 1849… Rok 1848 byl nazýván jarem národů, jarem evropských národů a 1849 už zas byl začátek úpadku nadějí nebo ztráty síly těchto nadějí a Palacký si toho byl dobře vědom. Přitom on nebyl žádný zběsilý revolucionář jako čeští radikálové, kteří už tehdy, mimochodem také Karel Sabina, se zabývali studiemi komunismu. Palacký měl svoji koncepci kultivované politiky v Evropě a kterou do konce života hájil a snažil se jí popularizovat.
Masaryk toho pak využívá, ne k tomu, aby jenom oživil tu koncepci českého národa, popřípadě těch později tradovaných inspirací pro demokracii, ale on přímo říká, že Palacký způsobil probuzení českého národa politického. A to je na Palackém, řekl bych, to nejvýznamnější a to podstatné. Nikoliv jenom „Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě“, ale přímo probuzení politické, které následuje po kulturním obrození. Tehdy „ten kdo dospěl je už povinen chovat se politicky, a také, jak to odpovídá jeho schopnostem“.
