napsal Geordyn
MOTTO:
Mlčíme-li, možno to obvykle považovat za souhlas. Ozveme-li se, i třeba touto vzpomínkou z dětství, tvoříme na tom strmém svahu balvanů kamínek dole, který může svým pohnutím lavinu strhnout.
Zcela neobvyklé téma článku pro Kosu v dnešní tak rozjitřené době válek, jak východně slovenských hranic, tak v jiných končinách světa. Zvláště když současnost volá po pochodech proti válce všeobecně. Tedy přesněji, pochody mírové. Poněkud více na Slovensku než u nás – proti válce na Ukrajině i jinde ve světě. I svícením v Brně. Zvláště v dnešním Německu mají významnou důležitost. Ty jiné končiny o nichž se pisálkové velmi dobře placení záměrně nijak zvlášť dnes nezmiňují jsou v Sýrii, Somálsku, Jemenu, Kongu, Barmě. Barmě – Myanmaru přesněji – tam, co má působiště ne/zisková organizace pro péči o barmské – myanmarské žen, náš současný premiér ukrajinsko – EU kolonie, který na tu svou asi velmi v Barmě/Myanmaru žádanou činnost v té asijské zemi dostává vládní a i jiný bakšiš – pouhých osmdesát melounů. A kolik půlmelounů pohltí tak zvané ne/ziskovky z různých zdrojů, bohužel státních i soukromokapitalistických, sorošovských, (jak říkával nezapomenutelný jeden můj kolega – který také TAM, na mne už trpělivě čeká), což nejsou jiné elementy, než prastarý trik použitý Řeky k úspěšnému dobytí starověkého města Tróji – dřevěný kůň.
Ať nad tím pochybujete jak chcete, tak prostřednictvím zelených bezmozků (jen takoví mohou plodit války), tu kolonii nedávno „obšťastnil pokusem o nádheru vojenského cvičení“ českých obvoďáků, jak provádět co nejúčelněji vybírání zdravého kanonenfuteru z českých zdrojů, třeba možná i na ukrajinskoruskou frontu.Asi to nevyšlo.
Možná to „klapne“ v budoucnu jinam, jak rozhodne páníček možná v Bruseli, nebo vlastně tam, kde se tomu velí. Generál českého generálního štábu má své rozkazy, nebo jen přání? Nevíme.
Jsou velmi vážné obavy i od pražské kavárny, že připrchlíků usídlených v české misce a mezi moravskými úvaly se to týkat nebude. Jak jinak, bavlnka nesmí ani navlhnout. Odlehlost mezi těmi světovými končinami nemá vliv na velikost utrpení a věřte, že je veliké, ba i smrt bojujících i trpících válkou, hladomorem a smrtelnými chorobami původu přírodního i laboratorního. Jenže aby se nedupalo jen na místě, tak k tomu přibyla propagující návštěva Prahy a to věhlasným vojenským oddílem, plným obrovských zkušeností získaných vlastní praxí i vzpomínkami jejich duchovních školitelů a vzorů z Volyně před asi osmdesáti roky. Snad se jim podaří uložený rozkaz splnit a poloprázdné zákopy TAM zaplnit pochodujícími krajany k účelu dle titulu tohoto článku. Obrazně takto řečeno, pane Střežící. Předem je mi líto každého padlého v této nesmyslné i když jen třeba zvláštní vojenské operaci. Mnozí to chápou už jinak.
Vracím se ke slíbené vzpomínce z dětství.
Akce protiválečných sil ve společnosti opět připomínají řady těch zubožených vězňů – otroků, kteří v lágrech a německých zbrojních fabrikách vytvářeli svým mučitelům další prostředky pro jejich zrůdný sen – zotročení i ostatního světa, nejen Evropy, a proto byli tito otroci před postupujícími mstiteli z východu i západu vyháněni esesáky jinam, aby náckové mohli zakrýt stopy svých zvrhlostí. Stopy ale zanechávali – mrtvoly vězňů a vězeňkyň u silnic, kudy je hnali.
Protiválečné akce – mírové pochody jsou v Polsku, Slovensku, Německu, bohužel velmi málo u nás, i když i zde existují pochody, třeba v Karlových Varech, plus varovné svícení proti válce v několika městech a vesnicích. Jen odvážných občanů k tomu svícení a pochodování je stále málo. V dnešní udavačské atmosféře je kuráže opravdu třeba víc než hodně. Když navedený blbec napadne stařenku, aby naplnil své ego a vytvořil příslušné ovzduší svou nesmyslnou slabošskou záští.
Před pětasedmdesáti lety jsem byl u připomínky téhož. Jen odvahu jsme k tomu nepotřebovali. Měli jsme hodně živé zkušenosti s fašismem a nacizmem. Není to totéž, jen výsledky byly totožné.
Bylo to těsně po válce v roce 1949. Tehdy bylo vše co se týkalo nacizmu a jeho důsledků a důsledků druhé světové války srozumitelné téměř všem Čechoslovákům. Odhlédněme od tehdejších kolaborantů a nucených pomahačů náckům, kteří začali zvedat hlavy postupně teprve v posledních asi deseti letech. Kdo sleduje jejich působky tak ví a zná. Připomenu jen dekrety prezidenta dr. Edvarda Beneše, aby se vyjasnilo kdo je kdo a co dr. Beneš předvídal. Děje se !!
Ta událost v roce 1949 byla na hřbitově u silnice E 55.
Po té silnici prošel v dubnových dnech roku 1945 pochod smrti asi 400 židovských žen, které otročily německým náckům v muniční továrně ve Velvětech u Úpořin v Ústeckém kraji (dnes Rtyně nad Bílinou). V areálu továrny měly svůj lágr. Dnes tam působí firma na výrobu sprejů a podobných věcí. Část ubitých a pochodem o hladu umírajících žen, byla po osvobození severních Čech Rudou armádou, spěchající po té E 55 osvobodit také Prahu v její smrtelné křeči povstání proti stejnému nepříteli, pohřbena na malém hřbitově u této silnice stoupající z obce Žalany do hor, kterým vévodí Hromová hora – Milešovka. (omluvte prosím stylistiku dlouhých souvětí, nemiluji štěkot krátkých vět. Připomínají německé rozkazy.)
Kolem hrobu nešťastných žen, se tehdy sešlo asi čtyřicet nových osadníků z blízké vsi, aby tryznou o státním svátku tehdy – 9. května, uctili padlé oběti a upevnili své národní postoje.
Byl jsem tehdy žákem obecné školy a u hrobu organizátor tryzny vyzval chlapce a dívku, aby stáli čestnou jakoby stráž u onoho rovu. Děti u hrobu maminek různých národností. Bylo tehdy slunečno a už to dopolední jarní slunce hodně připalovalo. Zvláštní atmosféru zvýrazňovalo bezvětří a jakési dusno a i delší slavnostní projev místního tajemníka MNV. Ten byl také nějak nesvůj, protože projev začal s velkým faux pas (snad je to dobře,franštinu neovládám) – řekl hned v první větě – „Soudruzi fašisté, ehhhh, antifašisté, sešli jsme se….“ a to ten projev četl z papíru.
Už ten úvod pohnul s přítomnými a pak se po pěti minutách první čestná strážkyně sesula k zemi – omdlela. Nastoupila druhá na totéž místo a po chvilce šla k zemi také – přátelé Kosíři, nemám ve zvyku si vymýšlet. Bylo to tak. Mohu jmenovat i řečníka, ale nebudu, paměť mi chvála Bohu ještě slouží dobře. Moje sestra tam byla asi také, nebo o té události jen slyšela. Řečníka dobře znala. Popsal jsem tu příhodu už kdysi dříve, nyní ji doplňuji o podrobnosti.
Byl jsem vyzván sousedem, abych onu zemdlelou nahradil. Stál jsem u hrobu až do konce té zvláštní slavnosti, ne bez problému. Ta zvláštnost odpadlých spolužáků mi vadila a stát bez pohnutí má také své nároky. Když si promítám pocity z té dálavy desítek let, tak jsem vnímal jen dav kolem a monotónní řeč tajemníkovu. Ten nepodařený úvod projevu se mnou pořádně zacloumal také.
Na síti lze nalézt fotografii onoho hrobového místa, jak vypadá dnes. Tam je i poznámka, že jsou tam pochováni i čtyři rudoarmějci. Dva po autohavárii a u dalších podrobnosti nezjištěny.
Dnes bych vzpomněl i svou dříve početnou rodinu, která má na onom hřbitůvku také rodinný hrob. Přeji i jim lehké odpočinutí a stálou vzpomínku na to, čím pro nás znamenali. A nezapomínáme ani na ty nešťastnice umučené jen pro to, že patřili k těm, kteří vyznávali židovskou víru. A nejen ony. Nenávist nacizmu je nablízku i dnes. Fučíkovo – Lidé, měl jsem Vás rád – bděte ! Platí dvojnásob.
Tak vážené čtenářky a čtenáři, opět jste nahlédli do vzpomínek staříka, už velmi špatně vidícího a s odcházejícím sluchem všech starých lidí, ale psát podrobnosti jako dnes, mi paměť a školní znalosti už z páté obecné, vštěpované panem učitelem Ježkem, ještě zatím dovolují.
Přeji všem dobrým lidem celosvětový MÍR a mladým od osmnácti do šedesáti – Čechům, Moravanům i Slezanům – všem platnou modrou knížku !!! I tedy dívkám a ženám, jsou ohroženy tím možným všeobecným mobem také. Kéž by to platilo všeobecně.
Velmi rád bych psal o něčem jiném.
Je opět pátek. Tak o devatenácti hodin musí plamen svíčky zas připomenout – NEZAPOMEŇTE ANI NA CHVÍLI – ZVONÍ HRANA. Možná i nám.
