napsal Leo K.
Mým největším zklamáním v devadesátých letech minulého století bylo, že jsme nenavázali na duchovní vzepětí šedesátých let. Porážka totalitní KSČ nebyla skončena 29. listopadu 1989 vyškrtnutím proslulého článku 4
Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence,
ale vyhlášením standardní (čti kapitalistické) demokracie, kde sociální ideje byl nahrazeny neohraničenou honbou za majetkem (Marek Benda:„Vlastnit majetek je nejzákladnější lidské právo“). Rušily se školy, školky (teď se ruší kojenecké ústavy), protože „trh je nejlepším arbitrem systému a tržní síly jsou ty nejefektivnější.Soukromý majitel je lepším správcem majetku než stát.“ „Devadesátky“ jsou dodnes hodnoceny jako nejsvobodnější období našich moderních dějin ač „svoboda zázračně zbohatnout“ byla vykoupena „útěkem před právníky“ (viz sentence Václava Klause a Dušana Třísky).
Humanitární ideje se propadaly do spirály času, ale represivní metody fungovaly jako proslulý Fénix, který ač shoří, povstane z popela jako znovuzrozený. Nový mocenský aparát si připomněl staré dovednosti už v roce 1992, kdy najednou nebyly na Filosofické fakultě Karlovy university finanční prostředky *) pro profesora Milana Machovce, profesora Ladislava Hejdánka a profesora Karla Kosíka, tedy pro lidi, kteří byli v minulých dvaceti letech perzekvováni, ale také, což je daleko významnější, nikdy nemlčeli a po celou dobu hlasitě protestovali proti zlovůli a bezpráví. Noví mocipáni se obávali, že nebudou mlčet ani teď. Měli pravdu. Ti obyčejní, ten jeden a půl milionu bývalých členů KSČ prostě jenom zahodilo stranické průkazy a přijali mainstreamové názory, aby byli co nejméně viditelní.
*) To jsem dopadl, že odkazuji sám na sebe!
Napsal jsem řadu článků, protože i kapitalistický systém může být za určitých podmínek slušný a sociálně citlivý, za všechny odkazuji na některé z nich:
Hledání spravedlivé společnosti,
Ideologie jsou předepsané brýle,
Přestaňme se opíjet prázdnými slovy,
Jak je důležité říkat lidem to, co potřebují slyšet,
Proč musíme bránit demokracii i třeba proti spojencům.
Často jsem se vracel k šedesátým letům pro poučení, ale stále častěji jsem zaznamenal, že se systému podařilo ten neuvěřitelný rozmach ducha transformovat na jakési autodafé v podobě sovětské okupace. I ti profláknutí „také odborníci“ Pavel Fischer a Pavel Žáček jsou narozeni v roce 1965, respektive 1969 a jejich životní zkušenost jim tedy nenapovídá, proč by se měli pro poučení k něčemu vracet. Ztrácel jsem naději, když tu jako živá voda se objevil článek Petra Saka „Proč jsem nešel na film Vlny.“ Nebudu z něj těžit mimo jednoho odstavce a závěrečných slov. Přečtěte si ho sami.
… Když si odmyslím internet a elektronická alternativní média a srovnávám pouze mainstreamová média tak se objeví zásadní rozdíl. V roce 1968 jsme měli problém stíhat sledovat, poslouchat, číst všechny zdroje informací. Všechna média byla plná skutečných informací. V současnosti je problém v mainstreamových médiích najít informaci, vše je zahlceno balastem a dezinformacemi. Slova, slova, slova. Stejně jako v novoročním projevu prezidenta. Také novináři a jejich přístup k novinařině a publicistice byl jiný. Zatímco současní novináři píší pro zaplacení složenek a splácení hypotéky, v šedesátých letech bylo motivací novináře napsat kvalitní článek, předat čtenáři informaci a tím přispět k rozvoji společnosti…
A jeho článek končí slovy: V pohledu na film Vlny jsem se neshodl ani se svojí dcerou a vnučkou. Také proto, že já jsem neviděl film a ony nežily v šedesátých letech.
Ano, šedesátá léta byla prodchnuta tvůrčím duchem. To je něco, co dnes až na řídké výjimky, neznáme. Chválíme informační revoluci, umělou inteligenci a nedomýšlíme, že vlastně chválíme průměrnost. Umělá inteligence není plná ničím víc než je lidské poznání, jen se v tom nepoměrně rychleji orientuje.
Ale tvořit znamená smysluplný objev něčeho, na co nejsou data!
Jestli jste přečetli Sakův článek, jistě jste pochopili, co mám na mysli. Ale vraťme se k šedesátým letům. Myšlenky, které tehdy zazněly, měly a mají přesah i do dnešní doby. Chci vám zprostředkovat úvahu, jestli kulturu zanechat působení tržních sil anebo ji podrobit potřebám aktuální moci. Dnes zažíváme ten první případ. Úryvek z té úvahy je delší, ale zkrácením by ztratil smysl:
***
…Jak je to s tím dvojím diktátem v socialismu? Oprávněnost prvního, ať už se projevuje v míře větší či menší, bývá obvykle zdůvodňována tím, že socialistická společnost a její orgány musí bdít nad tím či oním, nemohou dopustit bezbřehost takovou či onakou a tak dále, všichni to velice dobře známe. Přitom sama praxe naší kulturní politiky za posledních dvacet let toto tvrzení popírá. Břehy se tolikrát změnily, to, před čím je třeba se mít na pozoru a co je třeba ctít a podporovat, si tolikrát vyměnilo místa, že by snad už bylo na čase pochopit,
že kultura nejenom není nástroj uskutečňování takového či onakého programu, ale že není ani jenom to, ani jenom ono, nýbrž že je úhrnem činnosti všech tvůrčích sil v národě, že je živoucí pamětí národa, že je jeho bolavým vědomím a svědomím, že je projevem veškeré složitosti a všech stránek jeho ducha a že teprve dějiny, a i ony mnohdy velice nedostatečně, rozliší hodnoty od pahodnot, pravdu od nepravdy, zrno od plev.
Což přirozeně naprosto neznamená hlásání bezzásadovosti a bezprincipiálnosti, protože to by bylo popřením všeho, co jsem právě řekl. Každá z těchto složek národní kultury v té či oné etapě musí mít své zásady a principy, neboť jsou roztokem, v němž národní kultura žije a roste. Socialistický stát musí však prohlásit, že je garantem existence kultury v celé této mnohosti jejích aspektů a nikoli arbitrem v jejích sporech, mocenským orgánem, který jedněm dá možnosti všechny a druhým žádné, nebo v mírnější podobě jedněm víc a druhým méně.
Samozřejmě, i socialistický stát musí přitom hájit svoje existenční zájmy, ale tato ochrana státních zájmů musí být přesné zákonně vymezena a definována a nikdy nemůže být kryta rámcovým prohlášením či rámcovým zákonem, jaké plodí jen a jen zvůli. Přitom zkušenost všech společenských formací včetně socialistické potvrzuje, že žádné kulturní dílo, žádné kulturní ovzduší nikdy nezpůsobilo rozpad společenských formací či států.
A historie už vůbec vylučuje předpoklad, že by se kultura snad mohla stát překážkou či brzdou společenského pokroku, když je jí poskytnuta svoboda. Naopak, celé lidské dějiny svědčí o opaku a socialistická kulturní politika nemůže tuto zkušenost ani popřít ani pominout. Další změšťáčtění vkusu, další ztráta angažovanosti a takové vykrvácení všeho, co se jakkoli vymyká normě a znamená tudíž záruku budoucnosti, že by to kultura nemusela přežít. Jestliže tedy prvním článkem proklamace zásad socialistické kulturní politiky se musí stát prohlášení socialistického státu o naprosté a ničím jiným než trestním zákonem neomezené svobodě kultury, pak článek druhý musí obsahovat závazek socialistického státu, že se stane materiálním garantem takto vznikající kultury a podnikne všechno, aby se národní kultura ve všech svých aspektech stala majetkem co nejširších vrstev národa. Co to znamená? To, že socialistický stát poprvé v dějinách překoná nejen onen rozpor, který existuje mezi formální svobodou, jež je omezena diktátem trhu, ale zároveň i postupné rozpor mezi kulturou a jejím spotřebitelem. Jestliže totiž, a tak je tomu dosud, socialistický stát, ať už proklamované či v tichosti, činí panující vkus, vládnoucí, existující kulturní úroveň země tak či onak kritériem kultury, kterou tato země produkuje, musí zcela zákonitě a nezbytně docházet ke konfliktům, kolizím, haváriím a poruchám a nakonec k vážnému ohrožení té či oné složky národní kultury samotné. Současná situace v československé kinematografii je toho více než výmluvným důkazem. Jestliže však poprvé v lidských dějinách důsledně tuto perspektivu obrátí a učiní jedním z principů své kulturní politiky úsilí, aby co nejširší vrstvy národa nejen získaly onu v podstatě liberalistickou možnost volit mezi dostupnými kulturními hodnotami, ale v důsledku praktické každodenní činnosti socialistického státu byly přiváděny stále blíže k hodnotám, jež při aplikaci liberalistického principu zůstávají toliko záležitostí elity, a jestliže učiní výsledky této své činnosti hlavním praktickým kritériem úspěchů či neúspěchů své kulturní politiky, pak budeme mít v ruce fungující schéma, jež lidé budou naplňovat skutečně podle toho, zda jsou schopní či neschopní a nikoli nezávisle na tom. Zároveň bude existovat socialistická kulturní politika, která bude znamenat, že se tu ve srovnání s minulými historickými epochami cosi zásadně změnilo, že socialismus skutečně nabízí kultuře i mase jejích potenciálních konzumentů řešení situace, kterou žádná společnost dosud řešit nedovedla.
Jsou tací, kteří se domnívají, že touto cestou se budou moci pustit teprve jednou v budoucnosti nejbohatší společnosti, např. společnost americká. Nesdílím tento názor. I společnost chudá a zchudlá, i společnost, která zaplatila a ještě zaplatí velkou, nepřiměřenou daň hledání fungujícího modelu socialismu, má, nebo by měla mít oproti fungujícím a ekonomicky stále se jí svou celkovou úrovní vzdalujícím nesocialistickým společnostem onu velkou přednost, že člověka a jeho prostředky měří nikoli jenom trhem, a to i tehdy, kdy tento trh není dosud zdaleka nasycen.
Tedy liberalismus?, zeptáte se či snad namítnete. Nikoli, protože liberalismus, jak už bylo řečeno, znamená učinit trh arbitrem v otázkách umění a kultury a to, jak ukazuje rovněž historie, není o nic lepší, než když se tímto arbitrem stává stát, církev nebo jakákoli jiná moc.
Diktát trhu je v otázkách umění a kultury zase jen diktátem zpožděného vkusu, diktátem průměru, diktátem konzumu, diktátem toho, co společnost už strávila, přijala, zkrátka v nejlepším případě diktátem toho, co je nad tím, co popírá, co klade otázky, uvádí v pochybnost do nepoznaných hlubin či do neznámé budoucnosti. A takový diktát je v podstatě totéž, co diktát moci, s nímž se obvykle průměr trhu dosti snadno v podobných otázkách identifikuje a málokdy dostává do konfliktu.
Liberalismus v podstatě jenom snímá ze státu břímě kulturní odpovědnosti a přenáší tuto odpovědnost na nepostižitelné a nepojmenované síly, skrývající se za kulturním trhem. Není bez zajímavosti, že socialistická kulturní politika se ocitá ve velkém pokušení pustit se po cestě téhle kapitalistické zkušenosti právě v okamžiku, kdy se zdá, že jsme pochopení problému vztahu mezi kulturou a mocí blíž, než kdykoli dříve za posledních dvacet let. Jenže jaký bude výsledek takového liberalismu socialistického státu, socialistické kulturní politiky?
Takový že se projeví veškeré nevýhody kapitalistického kulturního liberalismu, jak jsem je před chvílí citoval a neprojeví se pochopitelně žádná ze dvou hlavních výhod: náš kulturní trh je příliš malý, příliš omezený, než aby masové rozšíření skutečné kultury se mohlo stát vedlejším výnosným produktem obchodu s kulturou masovou, a za druhé u nás, což je dáno společenským zřízením, neexistují jedinci ani skupiny, disponující prostředky, jež by jim umožňovaly vzdorovat tlaku trhu a eventuálně se nakonec prosadit. – Za předpokladu, že liberalistickou kulturní politiku bude provádět socialistický stát, bude jejím nutným výsledkem celkový pokles všeobecné kulturní úrovně.
Možná, připouštím, že to skutečně budou Spojené státy, které z pozice nejbohatší země světa budou jednou formulovat kulturní politiku, o jaké se nám sní. Sám pro sebe bych si však přál, aby tak učinila už dříve socialistická země s tak hlubokou kulturní zkušeností a tradicí, jako je tato a aby tak učinila právě ve chvíli, kdy se tak mnohým jejím příslušníkům zdá, že otázka konzumu, otázka trhu, je otázkou ze všech nejdůležitější. Nemyslím si totiž, že československý socialismus může v oblasti ekonomiky v tuto chvíli či v bezprostřední budoucnosti přinést světu nějaké závažnější poučení, podepřené fungujícími důkazy. Kdežto v oblasti kultury a kulturní politiky tak učinit může, a to hned, zítra. Za předpokladu, že bude mít dost odvahy začít o těchto otázkách skutečně zásadně socialisticky myslet. To by patrně byl vklad, a ne zanedbatelný vklad této malé socialistické země do pokladnice oněch zatím nečetných zkušeností světa, jež potvrzují, že náš socialismus je jeho skutečně žádoucím příštím modelem.
A.J. Liehm: Úryvek z příspěvku Diktát moci a trhu předneseného na IV. sjezdu Svazu Čs. spisovatelů, 27. – 29. června 1967
Samozřejmě netuším, zda budete s tou úvahou souhlasit, ale za předpokladu, že usoudíte, že je správná, jsem si naprosto jistý, že její ústřední myšlenka
– tedy: Jestliže tedy prvním článkem proklamace zásad socialistické kulturní politiky se musí stát prohlášení socialistického státu o naprosté a ničím jiným než trestním zákonem neomezené svobodě kultury, pak článek druhý musí obsahovat závazek socialistického státu, že se stane materiálním garantem takto vznikající kultury a podnikne všechno, aby se národní kultura ve všech svých aspektech stala majetkem co nejširších vrstev národa.
není v kapitalistickém systému realizovatelná.
Znamená to, že kultura, jako taková, bude jen pro elitu?
Někteří umělci se tak už chovají i se závěrem, že těm sockám přece stačí Chuck Norris. To pravděpodobně pokrytecky zamítneme, ale s nepříjemným pocitem, že se někde stala chyba. Podle mého názoru (módně: IMHO) toho chceme od kapitalismu příliš. Zatímco socialismus sází na rovnost šancí prospět společnosti, kapitalismus sází na individualitu vítěze soutěže. Tady je marné hledání společného jmenovatele. V šedesátých letech, tedy před celými 57. lety bylo řečeno, že diktát trhu je stejně slepá cesta jako diktát moci. Zbytečně. Jenom opakujeme staré chyby.
