V roce 1939 vydal říšský protektor Konstantin von Neurath kvůli sérii podzimních studentských demonstrací proti nacistické okupaci vyhlášku, kterou na dobu tří let uzavřel všech deset českých vysokých škol. V Praze, Brně a Příbrami zatkli příslušníci policie a SS množství vysokoškolských studentů. Devět hlavních představitelů studentských organizací bylo ještě téhož dne popraveno, dalších více než 1200 jich bylo později transportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg.
O 50 let později, v roce 1989 zinscenovala KGB a její podřízená lokální složka StB brutální zásah proti studentské demonstraci, kdy ve scénáři byl zabitý student, hraný příslušníkem StB Ludvíkem Zifčákem a výsledkem měla být změna posledního režimu brežněvovského typu (kromě Rumunska, kde to bylo složitější, protože nebyla k dispozici sovětská posádka, která by konzervativce donutila k sametovému předání moci). Někteří neinformovaní disidenti očekávali klíčovou demonstraci a změnu až ke dni lidských práv 10. prosince 1989, KGB a CIA ovšem neměly čas, protože dohoda zněla jasně. Do setkání Bushe s Gorbačovem na Maltě, ke kterému mělo dojít 2. prosince a kde byl oznámen konec studené války, zbývaly večer 17. listopadu, kdy byli studenti na Národní třídě brutálně biti, pouhé dva týdny…
Zpráva dne: Podle vyjádření historiků Petr Pavel na Národní třídě 17. listopadu 1989 nebyl. Oprava: Podle vyjádření historiků Petr Pavel na Národní třídě 17. listopadu 1989 nebil.
– Při pokládání věnce prezidenta republiky slyšel Petr Pavel volání z davu se silným ruským/ukrajinským přízvukem: „Pávek, ty ně disident, ty komunista! Pávek, ty zabyl, što ty dělal v 89 godu? Ty komunista, ty ně disident! Ty ně Gavěl, ty Brežněv! Tovaryšč Pávek, što ty dělal v 89 godu?“ Že by dorazil jeho řídící důstojník?
Raptor TV: Třicet pět let po Listopadu 89 můžeme do ulic znova, prakticky se stejnými hesly. Rozdíl je, že nám tu nic nepatří. Máme holé ruce.
– Největším paradoxem 17. listopadu je, že komunistický rozvědčík, který vítal okupaci naší země cizími vojsky a pak jim sloužil, s první dámou, komunistickou politručkou, sedí na Hradě a dojatí disidenti z jeho rukou přijímají vyznamenání.“
iDNES: Nikdo nemůže 17. listopad vnímat jako nějakou konspiraci nebo spiknutí, říká historik Petr Blažek, který vede Muzeum paměti XX. století a působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Neexistuje žádný doklad o tom, že by existoval nějaký scénář, který by někdo naplňoval. Třeba že by průvod dovedl na Národní třídu vlajkonoš z řad StB. Můj milý synku, říká se o lidech, kteří cíleně popírají fakta, že mohou být hloupí, nebo zaplacení, případně obojí. Vzhledem k tomu, že hloupý nejseš a vedeš režimní Muzeum, pak to vypadá jednoznačně…
Ivan Hofmann na Radiu Universum: Co se před třiceti lety líčilo jako výhodné ekonomické partnerství zaostalého Východu s prosperujícím Západem, byla ideologická konstrukce, kterou nikdy neověřila praktická zkouška. Naše podniky s letitou tradicí zkrachovaly, anebo byly převzaty konkurencí dříve, než by se prokázalo, že neobstojí ve férové konkurenci. Ekonomická kapitulace byla součástí politické rezignace na státní suverenitu. Z potřeby někam patřit, někomu se podřídit, povstaly všechny pozdější negativní důsledky, aniž by byly něčím hodnotným kompenzovány.
Důvodem, proč se naše polistopadová politická reprezentace chovala k novým, západním partnerům stejně servilně, jako se reprezentace předlistopadová servilně chovala k vrchnosti východní, byla politická naivita. Politici, které ani nenapadlo zvolit neutralitu, po té co se zbavili závislosti na starém hegemonovi, neměli na krku nůž hegemona západního. Nejednalo se o nepřátelské převzetí, u kterého bychom dodatečně mohli říct, že jsme dostali mafiánskou nabídku, kterou nešlo odmítnout.
Když bilancujeme historické křižovatky, zjišťujeme, že na nepřátelské převzetí se politici u nás mohli vymlouvat v letech 1938 a 1968. Na politickou naivitu doplatili v letech 1948 a 1989. Ke správnému politickému instinktu si mohli gratulovat pouze v roce 1918, kdy se dobře zorientovali v poválečném chaosu. Z historie tedy nelze vyvodit nějakou zákonitost, která by nám prozradila, jak to dopadne na příští historické křižovatce.
Předpokládejme, že Evropskou unii budou nadále řídit diletanti, prosazující sebevražedné politické strategie, takže společný evropský projekt zkrachuje. Objeví-li se na troskách Bruselu příležitost zvolit suverénní, neutrální pozici, bude po ní společenská poptávka? Bude zde soudržná národní komunita, ze které vzejde schopná politická reprezentace, s realistickým národním programem? Dnes tomu nic nenasvědčuje.
Důsledkem sametové naivity jsou generace, u kterých identifikace s národem mizí. Sázka na globalizaci oslabila lokální spolupatřičnost. Lidé, kteří přebývají v paralelním, virtuálním světě, nevypadají na to, že by byli ochotni převzít odpovědnost za svět reálný. Lidé se prostě vzájemně nepotřebují k tomu, aby přežili. Došlo ke ztrátě kontinuity. Nastupující generace nenavazují na práci těch předchozích, ale také netvoří nic, na co by dávalo smysl navazovat generacím příštím. Život, jak jsme ho znali, je vytěsňován užíváním si, přežíváním anebo živořením.
